Leden 2012

Od jabka k hrušce

30. ledna 2012 v 6:14 | Katrin |  Střípky z deníku
Bylo nebylo, jednoho dne se na každém člověku usídlil nějaký zlozvyk. Ten můj se objevil už na střední škole a nechce se mě od té doby pustit. Zkouším na něho všelijaké fígle, ale on se nedá, potvora. Je ve mně pevně zakořeněný, a i když se několikrát do roka oháním rýčem a motykou na zahradě, vysekat se nenechá. Nechci tvrdit, že mi nic dobrého nepřinesl, ale čas od času mi způsobuje takové záchvaty všehochutě, že v jeden den jsem schopná začít hned tři nové koníčky nebo aktivity.
Někdo rád peče, jiný rád sbírá vláčky a mašinky nebo skládá puzzle. Jenže já mám chuť dělat všechno, všechno na světě. Sice to "všechno" mám setříděné v jakési pomyslné pyramidě podle toho, na kolik mi na dané věci záleží, ale někdy ani to nepomáhá a vyrukuju s něčím, co je za normálních okolností na samém dně. Na smýšlených začátcích by nebylo nic špatného, kdyby mě ty nově započaté aktivity během pěti dnů nepřešly. A to až tak, že výtvory zůstaly v půli cesty k dokonalosti, náramek rozpletený už dva roky, plesovky rozešité tři roky, učebnice finštiny koupená, ale neotevřená už pět let. Pokračovat bych mohla do nekonečna. Neutěší mě ani skálopevné rozhodnutí z posledních dní, že nezačnu nic nového, dokud nedokončím všechny resty, ať už ty výtvory budou za něco stát nebo ne. Ze zvláštního důvodu potřebuju vědět, jestli jsem vůbec schopná to či ono vyrobit, vymyslet, doplést, došít. Prvních pár dodělávek se už raduje z konečně finální existence, ale objevily se další okolnosti, které mě v novém, pozitivním trendu opět zbrzdí. Ale nezabrzdí, to si musím zapamatovat.

Toto tvůrčí období se mi docela líbí, spousta věcí hotová za poloviční čas, jelikož většinou je potřeba dokončit jen posledních pár stehů nebo řádků, a tak se úspěch a následně i úleva, že mě náramek už nebude strašit ve snách a volat: "haló, haló, já jsem tady, potřebuju ještě dvacet suků a smyčku!", dostaví velmi rychle. Někdy v překvapivě slušivé podobě Usmívající se
Musím však konstatovat, že za dobu absence ručních prací v mém týdenním plánu aktivit se čas potřebný pro výrobu všech těch cetek prodloužil asi o polovinu a míra mé zručnosti povážlivě klesla. Chytání oček na pleteném svetru při likvidaci širokoúhlého výhledu do krajiny skrz jeho šev se nečekaně stalo náplní celé hodiny předobědového čekání. Moje radost z obrody několik let průvanem trpícího svetru byla nesmírná.
Jestli se mi podaří vdechnout takto život všem opomenutým věcem, nevím. Zkusím to. Nic mi ale nebrání zopakovat si tento dohotovovací záchvat brzy znova.

James McAvoy

28. ledna 2012 v 21:50 | Katrin |  Bouchači a bouchačky
Nemůžu mít blog a přitom na něm nezmínit skvělý životopisný film o Jane Austenové Vášeň a cit (Becoming Jane). Navíc má tento film naprosto famózní soundtrack; já jsem poslední dobou na ty klavírní sonáty, tak není divu, že jsem se stala na tomto soundtracku trošku závislou.

Hlavní úlohy ztvárňují Anne Hathaway v roli Jane Austen a James McAvoy coby Tom Lefroy. Lefroy byl, zdá se, jedinou skutečnou láskou Jane Austenové, a musím uznat, že z toho filmu to prostě jde cítit. James hrál také v Pokání nebo Letopisech Narnie.



Propagace, spamy, SB

28. ledna 2012 v 18:46 | Katrin |  Propagace, spamy, SB
Tady je to místo, kde propagovat váš blog. Neříkám, že na ten můj chodí davy, ale už se tu objevilo několik nemístných komentářů typu "koukni na můj blog", a u článku, na kterém jsem si dala opravdu záležet, to dost naštve.

Proto ze zbytků internetové soudnosti pište všechny propagační žblepty nebo linky na vaše webovky pod tento článek.


Devátá část

28. ledna 2012 v 12:37 | Katrin |  Filip a Magdaléna
Chybí dopis od Magdalény, jakto?
Btw, nezapomeňte na šifru.


Osmá část

27. ledna 2012 v 11:59 | Katrin |  Filip a Magdaléna






















Domy a stromy

26. ledna 2012 v 8:40 | Katrin |  Střípky z deníku
Připadám si jako zrádce. Jsem přece člověk, tak proč se mi nelíbí, co člověk na této planetě vytváří?
Seděla jsem ráno v pokoji a dívala se na stromy a řeku za oknem. Jenže pak, když jsem konečně nazula boty, oblékla kabát a nasadila čepici, nestačila jsem se divit, kudy se to procházím. Začala jsem sice u řeky a mezi stromy, tedy tam, kam se moje oči to ráno upíraly, ale hned po pár metrech jsem měla dojem, že něco je špatně. Řeka po mé levé ruce tekla stále, ale stromů ubylo a do tváře mně křičely pestrobarevné domy. Dobře, řekla jsem si, asi špatná volba parku nebo co. Nemusí se mi přece líbit každý kousek trávy.

Po chvíli mi došlo, že nejde o výběr parku. Je to obdobím. V zimě stromy sice ztrácejí listí, ale všechno má být zase zahalené sněhovou peřinou a čarovně malebné, zvláštně jímavé, jemně dojemné a trochu kouzelné. Ale co to? Malebná se mi řeka ani její okolí dneska nezdá, a jímavá není už vůbec. Na hladině plave zelená pet flaška a zkazí mi celou fotku. Přede mnou most a na něm dráty a sloupy a tramvaje, vedle mostu staveniště něčeho silně rádoby moderního, vysokého tak, že to stromy nezakryjí, ani kdyby jich tam vysázeli celou alej. Počasí ála podzim bývá vždycky šedavé a pochmurné, ale i v té pochmurnosti mají stromy a keře svoje kouzlo, což se o tomto produktu industrializace říct nedá. Ten je šedý celý rok, a až šedý nebude, bude zas plechový nebo barevný jak vymalovánky tříletého dítěte. Chudák řeka, že na to všechno musí čučet.

Chápu, chápu, pokrok zastavit nejde. Ani se o to nesnažím. Jen mě tak napadá, že když už svět plníme těmi beztvarými krabicemi, proč se drazí architekti nesnaží navrhnout něco, co pro změnu do našeho prostředí zapadne. Snad mi nikdo nebude mít za zlé, že neobdivuju novodobý trend strakatých či fosforově oranžových baráků, které svítí jak rybičky v akváriu. Prostě mi to nesedí. Kdyby ty domy aspoň ladily k sobě. Nechtějte mi namluvit, že každý panelák na sídlišti musí mít jinou barvu, aby se lidi vůbec trefili do správných dveří. Nikdy předtím domy tak strakaté nebyly a taky se v nich bydlelo.

Zimu mám hrozně ráda, ale teď se těším víc na jaro, až se všechno olistí a já si v parku budu opět připadat jako v parku. Zdejší parky jsou tak divně úzké, že když stojíte na jedné straně, vidíte až na tu druhou. A pokud je za ní panelák, tak holt máte stromy na oranžovém nebo červeném podkladě anebo vám procházku svou zvukovou kulisou zpestří provoz na hlavní třídě. Někdy se mi zdá, jakoby se ty stromy tyčily tak vysoko a keře košatily tak doširoka jen proto, aby mohli ty naše výtvory aspoň zčásti zakrývat. Aby dali najevo, že oni tu byli dřív a že jim to tady stále patří.



Sedmá část

23. ledna 2012 v 21:50 | Katrin |  Filip a Magdaléna




Veselé příhody anglické

21. ledna 2012 v 12:18 | Katrin |  Střípky z deníku
Ano, ano, nepsala jsem čtyři dny, ale za to áčko ze zkoušky to stojí. Nicméně absence písmenek vycvakaných mými prsty na klávesnici se začíná projevovat, tak to musím honem napravit. Co na tom, že sedím v pokoji sama, pozoruju lidi za oknem, jak se spolu procházejí. Vždyť já půjdu ven taky, jen to bude až odpoledne. A prosím, žádné obchody. Pěkně si vezmu foťák a zkusím objevit strom nebo ulici, které by stáli za zvěčnění. Žádné lození centrem města, ale pěkně kolem řeky, jedním parkem a druhým parkem, kolem kostela a za roh ke katedrále. Tak bych to viděla...

Nejdřív jsem si říkala, že si zajedu odpoledne do Olympie, ale pustit mě mezi tolik obchodů s oblečením není zrovna po úspěšné zkoušce dobrý nápad. Už tak vyšťavená kreditka by se otřásla pod délkou cifer, kterou si ti vydřiduši za jednu hezkou sukni nebo halenku účtují. A navíc, zkoušku jsem si slíbila oslavit sklenkou cideru (jablečné pivo), abych se na tu Anglii trošku navnadila, i když je to ještě za dlouho. Ale snad věci půjdou hladce, abych si zase mohla zajít na cider každou středu, pátek a sobotu Usmívající se Nemůžu se dočkat, až se uvidím s holkama, až budem zase pomlouvat ty britské krásky v minišatech a na takových šteklách, na jakých by do sněhu nevylezla ani ta nejlehčejší česká lehká žena.

Aaaach, kde jsou ty časy, kdy si čtyři holky koupily 2x4 plechovky Strongbow, pochybně je zabalily do listu novin nebo igelitky, aby náhodem nedostaly pokutu za požívání alkoholu na veřejnosti, nebo obsah plechovky přelily do flašky od bonaquy a předstíraly, že ta voda je asi trošku starší, protože změnila barvu, ale že nám nicméně velice chutná. Protože jak jsme si mohli udělat sobotní piknik v parku a nezapít to pivem? To prostě nepřipadalo v úvahu, takže nějaký prostředek, jak to vykoumat, se vždycky našel. A když nás omrzelo schovávat plechovky po novinách a igelitových pytlících, tak jsme se vydaly na takové "veřejné místo", kde by se páni policisté těžko objevili a kde nebyly ani žádné kamery. Takové ideální místo skýtaly ruiny římského opevnění v Silchesteru, který leží kousek od Readingu. Tak jsme vzaly autko a jelo se. Tentokrát jsme byly jen tři, ale nakoupeno jsme měly pořádně, protože na louce těžko hledat obchod, že… A jelikož v Anglii je určitá hranice, kdy se dá pít a řídit zároveň (ta hranice odpovídá asi dvěma ciderům), tak se ani slečna řidička nemusela ostýchat pořádně protřídit naše zásoby. I kdyby to maličko přepískla, kdo by to tady na těch pastvinách kontroloval, anyway. Za celou dobu jsme potkaly jen jeden starší pár výletníků a stádo krav. Prostě dokonalé.

Přišlo i na otevírání vína větví a transformaci mé boty na stojánek, jelikož terén nebyl k láhvi vína příliš shovívavý. No a sluníčko nám taktéž pomohlo k výborné náladě, měly jsme tak nějak pořád žízeň Usmívající se Od tohoto dne doufám, že mě už nikdy nenapadne číst knížku s vínem a pivem v hlavě, protože - řekněme si to na rovinu - v takovou chvíli dostává i třetí kapitola Twilightu úplně jiný rozměr. Je pravda, že jsme si tu story trošku upravily, někdy díky požití, jindy díky tomu, že ani jedna z nás neznala slovíčka, a tak nám to prostě nedávalo smysl. Nicméně jsme to moc dlouho číst nevydržely, protože Edwardovy tajemné pohledy nám způsobovaly záchvaty smíchu.

Následuje fotoreport pro ty, co zvládají jenom obrázky. Vděčím za něj slečně v růžovém tričku Usmívající se
1. příjezd na místo - ruiny vpravo, krávy vlevo
2. ruiny
3. pokus o otevření vína
4. boto-stojánek (po úspěšném zákroku větví) + v pozadí knížka
5. následky






Šestá část - Zahrady

16. ledna 2012 v 11:41 | Katrin |  Filip a Magdaléna

























Magdin brzký příjezd jí dovolil, aby se setkala s Filipem ještě před slavností. Nebylo vhodnějšího místa než panských zahrad, kde si vloni Filip s Magdalénou slíbili věrnost, a které od té doby nechává Filip zamykat, aby nikdo jejich společnou vzpomínku neponičil.

Smrákalo se.
Stáli tam a chvíli trvalo, než se k sobě úplně přiblížili.
"Pane," řekla Magda a uklonila se. Filip udělal ještě krok, aby mohl Magdinu tvář uchopit do dlaní.
"Ach, Magdaléno," řekl, a dlouze jí pohlédl do očí. "Prosím Vás, jsme tu sami, schovejte těch úklon na později." Jeho ujištění, že není, kdo by je poslouchal, dodalo Magdě odvahy mluvit s Filipem otevřeněji.
"Jak si přejete, Filipe," usmála se.
"Drahá," začal Filip také odvážněji, "nemohl jsem dočkat večera. Povězte, zda se Vám co přihodilo po cestě."
"Strážím našeho panství podařilo se namluvit, že řezané květiny musí do rána dorazit do kostela na okraji městyse, by bylo vše připraveno ke mši. Obávám se však, že příjezd do hrabství kentského nejspíše neznamenal tolik obtíží, jakých přijde při jeho opouštění."
"Výtečné způsoby," podotkl rychle Filip. "Vzdáváte hold Vaší odvážné povaze, Magdaléno."
"Přeceňujete mě, Filipe," řekla, "lež přece nevypovídá o jednoho odvaze."
"Vypovídá, pokud je trestem za ni hlava na kůlu," obhajoval své přesvědčení Filip.
"Přestaňte, prosím Vás," křikla na něho Magda.
"Odpuste," řekl Filip rozmrzelým hlasem.
"Výčet možných nástrah mě nepřesvědčí, abych se s Vámi vídala častěji," řekla Magda.
"Rozumím Vám. Však pochopte také Vy mne, že cesta vrchnosti budí větší pozornosti. Můj otec nikdy nesvolí k návštěvě za hranice Kentu za situace, jakéžto nyní musíme čelit."

"Zahořklá slova jednoho jsou jen na jeho obranu," řekla tiše Magda a odvrátila svou tvář. Sledovala výraz sochy, která stála po její pravé ruce. Kdyby tam v tu chvíli nebyl Filip, snažila by se vyzvědět osud toho člověka dotykem své ruky, aby blíže zjistila, jak déšť a mráz soše vzešlé z kamene stejné matky dokázal ublížit. "Chtěla jsem Vám osobně vyjádřit dík za Vaši snahu získat zpráv o Leopoldovi. To jest důvod, proč jsme se zde dnes mohli setkat," dodala.
"Magdaléno, copak Vám nic neznačí síla mých citů k Vám?" Filip vzal Magdu za ruku a pokračoval: "Jsem Vám oddán tělem i duší a nežádám Vás o víc, než abyste mé city přijala a ty opětovala."
"Neodmítám Vaše city, Filipe,…" Magda začala vysvětlovat, proč by se Filip neměl dál snažit si ji ještě více získat, ale on ji nenechal ani domluvit.
"Získat zpráv o Leopoldovi nebylo těžké," přiznal Filip. "I kdyby snad bylo, víte, Magdaléno, že pro Vás bych dosáhl čehokoliv."
"Dálka mezi dvěma je zkouškou budoucnosti pro vzpomínky minulosti," odvětila Magda. "Nechť budoucnost pokoří dálku." Vidina možnosti utřídit si pohnutky k Filipovi v sobě samé v klidu domova se jí nemálo zamlouvala. Jeho ukvapených vyznání už měla několik v zásobě, a tedy dumala nad pravostí jejich hloubky. Venku se ochladilo a cestování zanechalo na Magdě stopy únavy. Navrhla proto, že by bylo záhodno jít se přichystat na slavnost.
"Na viděnou večer," rozloučil se Filip.


Magda nevyšla ze své komnaty dříve, dokud neslyšela přijet nejméně tucet hostů. Představa, že by se opět ocitla s Filipem o samotě, ji zdržela ještě o něco déle. Magdě bylo nad slunce jasné, že tanci s Filipem se nevyhne, leda by odjela rovnou. Takovou nezdvořilost jí však vlastní svědomí nechtělo dovolit, a navíc, při zpáteční cestě by na smluvená stanoviště dorazila dříve, než bylo třeba.

"Ráda Vás opět vidím, Filipe," řekla Magda na uvítanou.
"Moje radost tu Vaši předčí, Magdaléno," odpověděl.
"Vaše toaleta je skvostná, madam," přivítal Magdu postarší muž, s nímž Filip v tu chvíli vedl zdvořilostní konverzaci.
"Magdaléno," ujal se Filip slova, "dovolte, představím Vám dlouholetého přítele naší rodiny, vévoda Howard z Essexu."
"Vévodo," řekla Magda, sklopila oči a ladně se uklonila.
"Potěšení je na mé straně, madam" odpověděl vévoda.
"Magdaléno, učiňte tento den dokonalým a přijměte mou výzvu k tanci," řekl Filip.
"S radostí," usmála se Magda.

Nebyl to jediný jejich tanec, ale zato těm dvěma připadalo, že to oni jsou v místnosti jediní. Magda se bavila a každý byl s to rozpoznat, že zřídka se takovýchto slavností účastní. Když se blížil čas jejího odjezdu, Filip Magdu požádal ještě o poslední tanec.

"Snad tedy nelitujete, že jste vážila tak dalekou cestu, Magdaléno," zeptal se Filip.
"Nelituji, ovšem že ne," odpověděla.
"Slibte mi, prosím Vás, že mi vždy odpovíte, když Vám pošlu dopis."
"Ale jistěže, Filipe," řekla Magda, "přec sama vyčkávám, kdy uslyším na nádvoří klapot kentských podkov. Proč se tolik strachujete, že bych Vám neodpověděla?"
Filip využil kroků tance k tomu, aby získal čas a mohl slova pečlivě promyslet. Na pomoc si vzal další dvě otočky, které se tvářily komplikovaně, aby vypadal, že se tudíž na ně musí plně soustředit. Hodiny odbíjely poslední minuty jejich společného času, a tak se Filip rozhodl: "Drahá Magdaléno, mám na Vás velkou žádost, ale dnes si ji netroufám vyslovit," řekl ostýchavě, "však řádky listu snad dodají mi odvahy."
"Dobře, tedy," souhlasila Magda, "nyní se musím rozloučit. Je čas."
"Přeji šťastnou cestu," řekl Filip, "ačkoliv bych Vás tady nejraději zdržel ještě alespoň několik dní." Vzal její ruku a políbil jí rukavici. Magda věděla, že kdyby nebyli sledováni tolika hosty, odvážil by se k úplně jinému polibku. Nabídl jí rámě a spolu kráčeli ke dveřím.
"Dobrou noc," rozloučila se Magda.

Filip vyprovodil Magdu pouze z tanečního sálu. Tam už ji předal sluhům, kteří se postarají o její zavazadla a připraví ji na odjezd. Pomáhat do kočáru dámě tak nicotného významu se přece na syna hraběte nesluší.


By the river

13. ledna 2012 v 16:11 | Katrin |  Střípky z deníku
Na zemi u kmene stromu ještě bílé zbytky ze sněhové vánice. Čas od času zasvítí slunce anebo spadne kapka na parapet za oknem. Větve stromu jsou klidnější než v poledne před bouří, vlastně se ani nehnou. Když začaly padat kroupy, chtěla jsem vylézt ven a chytat je. Chytit jich co nejvíc. Padaly z nebe, z tama, kde už mám pár nevyřízených účtů. A za stromem cesta, za cestou řeka.

A lidé se na té cestě potkávají. I když fičel vítr, někteří po ní jeli na kole, běžci se museli na chvíli zastavit a popadnout dech a protřít si oči tlučené kroupama. Třeba je kroupy bily i zevnitř, snažily se dostat ven za těmi svými. Bylo jich všude požehnaně. Trávník se přebarvoval do bíla, vítr neustával. Ani malý ratlík si s tou spouští nevěděl rady. Pobíhal sem a tam a nevěděl, co to je a proč mu to naráží do kožichu. Splašené kuličky se začaly měnit ve vířící vločky. S tím už byl pes spokojený a nadšeně sledoval, jak spousta létajících kousků nebe kolem něho krouží. Panička však jeho nadšení nesdílela a vodítkem ratlíka přinutila následovat její kroky. Její cestu.

Stmívá se. Řeka si teče a větve se začaly pohupovat. Veškeré kroupy a vločky roztály, vše vypadá stejně jako před polednem. Pár zbloudilců se pomalu loudá kolem řeky. Už nikam nespěchají.

Opět trochu sněží. Nevydržím to, otevřu okno a vločky chytám na rukáv. Pak mi projede nosem zvláštní vůně. Taková, která mi na podzim říká, že zima přijde už brzo. Teď cítím tu zimu. Je to jako bych věděla, co přijde, že něco přijde a zároveň si byla jistá, že to tak má být. Nové období a nový začátek. Ta vůně je lepší než horoskop Usmívající se Sněžení houstne a já se chystám na vlak. Najednou vím, co chci a kde chci být.

My lovely winter, I missed you.

Východ se západem

11. ledna 2012 v 21:12 | Katrin |  Střípky z deníku























Nemám ráda dny, kdy všeho všudy nic neudělám. Dnešek je přesně takový. Dá se říct, že kromě umytí podlahy v pokoji a nalakování nehtů jsem nic pořádného nespáchala. Ráno v knihovně jsem sice kopírovala, až se kopírka zadrhávala (nebo to bylo rukama?), ale to bylo nejspíš tím, že bylo ráno. Ráno jsem vždycky pilná. Je to jako východ slunce. Každé ráno si říkám, že je nový den a tento den bude skvělý, a tak mám možnost s tím něco udělat. Kouknu se na fotku červánků, kdysi vyfocených v 7 hodin ráno, a řeknu si, že dnešní den bude stejně úspěšný, jako byl ten den na obrázku. Ale ne vždycky to vyjde. A pak mě to večer hoooodně mrzí. Jenže večer už je pozdě. Já a práce v noci totiž nejdou dohromady.
Nejhorší je, když si ráno naplánuju, co všechno bych měla stihnout. Plná optimismu vrhám se vstříc půl osmé ranní a hned si vařím kafe, aby se mi náhodou nechtělo zpátky do postele. To se mi totiž stalo v pondělí i v úterý. Děs a hrůza. Ale s myšlenkou na tyto dva promrhané dny, kdy mě hlad konečně vyhnal z pelechu po jedenácté hodině dopolední, začnu svižně obíhat aktivity ranní hygieny a už už si chystám snídani, rychle nějaké cukry do krve. Bez cukrů v krvi je únava, s únavou je postel, postel je špatně. Když nezabere snídaně a kafe, popadnu Isic a pádím do bufetu pro tatranku nebo oplatky (víno tentokrát raději ne). No a po tatrance to prostě musí jít. Čtení, překlad, honem, rychle, už bude poledne. Ale co, však za chvilku je poledne, to půjdu na oběd, tak si teď můžu dát pauzu a pustím si nějaký filmek. Přesně takhle to začíná….
Co by se dalo čekat od nacpaného stvoření po obědě? Že se vyvalí a dá si chvilku "relax". O ou, z chvilky je hodina a z jedné hodiny jsou dvě. Jejda, to už jsou tři odpoledne. Hm, do čeho se asi tak pustím. Zkusím terminologii a uvidím. Jen se před tím mrknu na fb, novinky a pár dalších stránek. Ne, není tři čtvrtě na čtyři, to se mi jen zdá. Jsem se blbě podívala na hodiny. Teda vlastně asi nepodívala, protože když se tam podívám podruhé, jsou opravdu čtyři. Takže bych mohla fakt začít se seriózní prací. Dobře, ale nejdřív si nachystám, co budu ve středu učit. Jeden obrázek, druhý obrázek, nějaké to cvičeníčko. Počkat, toto potřebuju okopírovat. Jenže to na zítra nestihnu. Tak musím vymyslet něco jiného… Sepíšu pár otázek s konstatováním, že budeme zítra v hodině hodně konverzovat. To mi jde, takže příprava hotová. A pak to přijde, nejstrašnější zjištění celého dne: je šest hodin večer a já nemám nic nového v hlavě.
Pokračovat v souslednosti nemusím. Během lepších dnů se v těch cca šest hodin vzpamatuju a šlápnu do pedálů a snažím se dohnat, co jsem poztrácela za celý den. V horší dny si řeknu, že stejně jsem "taková nijaká", že prostě líp nebude a tak se nemusím ani snažit. A to je potom naprostá katastrofa. Slunce zapadá, den odchází a já si až zpětně uvědomím, že odešel jeden celý den mého života. Smutné. Kdyby nebylo počítačů a já musela každý den pracovat na poli, určitě bych zvládla víc práce, než jakou představuje dvanáct hodin křepčení před obrazovkou. Na blouznění o tom, jak natáhnout den, aby měl víc hodin, je pozdě. Beztak by to bylo jen blouznění. V tu chvíli si přeju, aby východ se západem nebyli tak blízko u sebe. Nejsem zrovna noční pták a práce po půlnoci má v mém podání nulovou hodnotu, co se kvality týče. V nočních hodinách se knížek chytám jen v případě opravdové nouze nebo nespavosti, která mě trápí tak dvakrát do roka Smějící se Můžu si sice říct, jak je fajn, že většina rán zůstává ve znamení píle a čilé aktivity, ale co naplat, když zbytek dne se někam ztratí.


Pátá část

11. ledna 2012 v 13:40 | Katrin |  Filip a Magdaléna



Čtvrtá část

9. ledna 2012 v 21:56 | Katrin |  Filip a Magdaléna


Třetí část

8. ledna 2012 v 13:38 | Katrin |  Filip a Magdaléna


























Klavírní

6. ledna 2012 v 17:04 | Katrin |  Střípky z deníku

Tak už se to rozjelo. Včera prvních pár úkazů ostré kritiky. Nevadí mi to, jsem naopak ráda a musím říct, že některé z nich měly recht. Ale říkala jsem si o to, co? Taky koho by napadlo hodit něco tak nedokonalého na fb, kde jsou všichni krásní a dokonalí. Ale co, stejně sem nikdo nechodil, tak se konečně kolem "rádoby" blogu něco děje. Měla jsem na výběr - buď ho smazat, nebo s ním provést krátký proces. Vybrala jsem to druhé a tak to dopadá. Tak je asi holt do první knížky ještě daleko…

Dopadne to, jak to má dopadnout. Pokusím se zamyslet nad tím, co o mém psaní napíšete (no jo, kdyby tak někdo chtěl napsat) a jednou z toho něco bude. Momentálně je mi jedno, jak to skončí. Kdo nechce, ať to nečte, snad si to přečte aspoň někdo, řekne, co vidí, a já budu vědět, co je špatně. Je to jako když dáte někomu na Vánoce ponožky. Jeden je nechce a dostane je, druhý je nemá a chce je. Všechno je vzhůru nohama. Já občas taky, a to když bojuju s nastavením, které na této doméně funguje bohužel na heslo. Někdy ani to ne. Nejsem programový expert, a když už náhodou objevím, jak něco funguje, tak bych ráda, aby to opravdu fungovalo. Ale to chci asi příliš.

Úspěšný zápočet z dnešního rána mě trošku pošťouchl a zažehl oheň, který už málokdo uhasí. Protože většinou všechno, co začnu, za chvíli pošlu do kytek, tak jsem usoudila, že je čas to změnit. A tak budu psát a psát, až se ze mě bude kouřit, poslouchat u toho Ludovica Einaudiho a bude mi fajn. Jeho klavírní melodie jsou jako elektrika. Bez elektriky nejede ani můj noťas, protože chudák už rok nemá baterku, a já zas nefunguju bez Einaudiho a soundtracku z HP. Ještě že písničky v počálu nejdou při přehrávání pořád dokolečka "ohrát", naštěstí se nepoškrábou, nenatáhne se jim páska Usmívající se

Asi už nedoženu to, aby mi prsty běhaly po bílo-černých klapkách klavíru jako splašené koně a vyluzovaly líbivé melodie. Budu se snažit dohnat to, co dohnat můžu, a tak nechám prsty běhat jen po klávesnici. Budou běhat tak dlouho, než se zaplní tucty stránek čtivými příběhy. Já to pořád říkám, že nejpodstatnější věcí, kterou jsem se na naší drahé zlínské "obchodce" naučila, je psaní všema deseti. Heh, kde je nějaké právo nebo ekonomie, není třeba…

Druhá část

6. ledna 2012 v 15:00 | Katrin |  Filip a Magdaléna



První část

5. ledna 2012 v 13:38 | Katrin |  Filip a Magdaléna
Příběh těchto dvou můžeme sledovat jen z jejich dopisů. První dvojice dopisů Filipa a Magdalény sice neprozradí celé pozadí příběhu, ale napoví něco o vztahu jednoho ke druhému a k sobě samým.




Pár kolejních tajemství

4. ledna 2012 v 9:05 | Katrin |  Střípky z deníku

Asi složím báseň na kávu Jacobs. Piju jí poslední dobou tolik, že se objevuje i v mých snech. A neměli bychom psát básně o tom, o čem sníme? Btw, asi proto je tolik básní o sexu Smějící se

Není zas tak snadné udržet se devatenáct hodin vzhůru. Sice, když jsem psala bakalářku, vystačila jsem si se třema hodinama spánku, ale to se nedá dlouho vydržet. I když mně to vydrželo dva měsíce, ale pak jsem myslela, že umřu, a tak jsem pro změnu týden nehla ani brvou. Rekord jsem trhla čtrnáct dní před Vánocema, kdy jsme si s holkama na kolejích udělaly slabší večírek jako rozlučku jedné z nás, a tehdy jsem nespala vůbec. Holky to vychytaly, ty si šly v 6 ráno lehnout, ale já utíkala do sprchy a pak hurá do školy na páteční překladové semináře. No nebudu se tady naparovat, jak jsem to zvládla levou zadní. Na obou seminářích (bohužel máme na oba stejnou učitelku) jsem spíš dělala reklamu na uspávací prostředek a za ty celkově tři hodiny musela učitelka zvládnout spočítat i plomby v mojí puse, kolikrát jsem ji na ni otevřela.

Nevím, jestli mám vůbec vzpomínat, co všechno se předchozí noci dělo, ale asi byl tehdy nejvyšší čas zjistit, že kouzelné kolejní bufety neprodávají jenom cigarety, ale také vína tří barev a velkého množství odrůd. A další výhodou je, že pokud dojde víno na koleji, kde bydlíte, neznamená to, že by se nedalo sehnat v nějakém jiném kolejním bufetě, třeba v budově naproti, nebo nalevo, nebo ještě dál nalevo. Stačí si vybrat. My jsme si vybraly kolej nalevo a snahou zapůsobit na jakéhosi študentíka, kterého jsme potkaly před vchodem, jsme vyrušily ubohou paní vrátnou z dřímoty. Přestože jsme nejdřív zkontrolovaly študentíkovo apartmá, kam nás rozjařeně pozval, naše chutě nedošly uspokojení, jelikož nám byly nabídnuty jen jakési nedopitky čehosi kalného, co mohlo kdysi dávno být považováno za bílé víno. A tak jsme nakonec musely obtěžovat paní na vrátnici a krásnou lahvinku červeného jsme si koupily na ISIC. Občas je dobré ho mít Usmívající se

Ve stavu naší rozjařenosti nás nezarmoutil ani fakt, že víno mělo korek a my neměly vývrtku. Po tom, co jsem dokázala v Anglii na louce mezi krávama otevřít korkové víno větví ze stromu (ale o tom až jindy), mě takový bizarní problém nemohl rozhodit. A navíc, když chytíte slinu, tak se do té flašky dostanete prostě vždycky. Takový je zákon…. A tak, naprosto v klidu, bez stresu, s myšlenkou na zákon o slinách, jsem jako první nástroj zvolila další užitečnou školní pomůcku, propisku. Ale nebylo to ono, propiska se příliš prohýbala. Potřebovala jsem něco pevnějšího (nepovažujte za dvojsmysl, prosím :D ). Vyšla jsem z pokoje a na chodbičce objevila lopatku a smetáček, hezky špičatý smetáček. V tu chvíli byl jeho osud zpečetěn a byl pasován otvírače lahví. Díky bohu, že na pokoji nejsme čtyři, aspoň nemohl nikdo pořídit fotku jak dvě drží flašku vína a třetí do ní píchá obráceným smetáčkem. Nicméně pokus byl úspěšný a my ve tři hodiny ráno vyjekly nadšením, když jsme viděly korek plavat na hladině.

Kolem a kolem, ze tří holek na pokoji jsme zbyly jenom dvě. Smutná to věc, zvláště po tak dobrodružné noci. Jeden si pak říká, že se klidně v tom pokoji uskrovní, i když už tak tam není k hnutí, jen aby tam dotyčná mohla zůstat. Co na plat, asi bude potřeba zajistit nějakou tu lahvinku a brambůrku, aby se opět aspoň na pár hodin nastolila ta původní pokojová rovnováha.

Lamentace

3. ledna 2012 v 19:25 | Katrin |  Střípky z deníku

Je jedno co dělám, pořád to dělám špatně. Nebo je to jen tím, že nevím, co chci dělat? Chci psát, nepíšu, chci fotit, nefotím, chci učit, neučím, chci tančit a to jediné dělám. Nevím, co dělám špatně. Mám v sobě pořád jakési pnutí a ne a ne se toho zbavit. Když napíšu na blog, nepovolí to, když napíšu pár veršů, povolí to jen trošku, když se začnu učit, zdvojnásobí se to, a když se dívám na film, aspoň na chvilku na to zapomenu. Ale včera mě dostal týpek z The art of getting by (český překlad zatím není), který na školu totálně kašlal, a já jsem mu neskonale záviděla. Na jednu stranu budu hrozně ráda, pokud tuto školu dodělám, na druhou stranu si dokážu představit, že to budou dva ztracené roky mého života. Roky, kdy jsem pořád jen něco doháněla a snažila se zlepšit v tlumočení, které mi stejně pořád nejde a ani nevím, jestli se tím chci živit. Možná bych se na to měla vykašlat a jít učit angličtinu. Přijde mi, že mě dokáže zabavit cokoliv, jen ne tlumočení. Bavilo by mě dělat zahradnici, vyrábět svíčky, aranžovat květiny, snad i pást kozy. Jen ne tlumočit. Tak proč to vlastně dělám? Sama nevím. Pořád letím za vidinou dobrých peněz, které za tlumočení sice jsou, ale co když mě to opravdu nebaví? Dobře, dobře. Nebudu hloupá a školu dodělám. Buď se mi podaří někde uchytit, nebo si hodím nějakou specializaci tak, abych měla dost příležitostí tlumočit, a to hlavně komunitně. Už jsem se rozhodla. Pořád lepší tlumočit uprchlíkům než pupkáčům na firemním meetingu. Tak, teď jsem to vymyslela…

Víc a víc cítím, že můj život nemá smysl, když nedělám to, co chci dělat. Bojím se začít psát něco pořádného, protože bych na to nemusela najít čas a příběh by mohl ztratit šťávu. Stejně, i kdybych něco kloudného napsala, nemám to komu dát přečíst. I když to je vlastně kec. Vždycky by se někdo našel. A dokonce než jsem dopsala předchozí větu, tak už mě napadlo kdo. Kristýnka, kámoška z Anglie (i když Češka), která má taky pisatelské ambice. Jak jsem na ni jenom mohla zapomenout. A hned mám další nápad. O prázdninách opravdu musím jet znova do Anglie a projít se místy, kde jsem strávila celý předchozí rok, protože pobyt v Anglii byl pro můj život tak zlomový, že se vyplatí o tom napsat knížku.

Chybí mi příroda, ale hrozně. Jak pořád čučím jen z teplé strany okna, chybí mi to, co je na druhé straně. Včera, když jsem čirou náhodou vstávala o půl šesté ráno a viděla tak o hodinu a půl pozděj východ slunce, byla jsem tak unešená, že jsem si tu nádheru musela vyfotit. Ale ty malé krabičky nezachytí přesně to, co v danou chvíli vidíte vlastníma očima, a už vůbec ne to, co přitom cítíte. A já jsem se cítila úžasně. Asi tak, že když člověk vidí takovou krásu hned v sedm hodin ráno, začne si myslet, že všechno na světě je možné a že všechno je krásné a jasné. V tu chvíli nevidíte kolem vás žádné problémy a ani vás nijak nevzrušuje, kolik toho za ten den musíte stihnout. Prostě jde jen o tu chvíli a o tu nádheru, o červánky za košatým stromem a štiplavý větřík na líčkách. Není potřeba slov, kdo vidí, pochopí.

Tři odstavce hotové a hned je mi líp. Asi to budu praktikovat častěj, deníček byl stejně nešťastný, že má tak málo stránek. Taky jsem se rozhodla oprášit své staré příběhy a posunout je kousek dál, i když je jen těžko letos dokončím. Ale počkat, ono je vlastně krátce po novém roce, hm, co takhle dát si jedno novoroční předsevzetí? Co na tom, že je 3. ledna. To jsou jen dva dny. Řekněme, že jsem si to předsevzetí musela nechat uležet Smějící se A jak že zní? Jednoduše: Budu psát. To je jedno co a kdy, ale budu psát. Pořád psát, protože to pnutí uvnitř se nedá vydržet. S každým písmenkem slábne, a pokud budu muset napsat milion písmenek, aby zmizelo, tak je napíšu. Abych nemusela seknout se školou, můžu psát v těch částech dne, kdy se mi nedaří učit. Například po obědě nebo pozdě večer. Musí to nějak jít. Prostě musí. A dnešek toho bude důkazem.

Třikrát sláva po-novoročním předsevzetím! Usmívající se