Únor 2012

Život není čtení

27. února 2012 v 21:40 | Katrin |  Střípky z deníku

Je strašně těžké pomáhat někomu, kdo nechápe, že mu chcete pomoct. Snažím se každý den, ale dotyčná osoba si nedá říct a pořád bude dělat věci stejným poctivým způsobem, jakým je naučená, i když ji to očividně ničí. Ani jediný nerv v mozku asi nedokáže zpracovat informaci, že i zažité stereotypy se časem mění a že změna nemusí nutně znamenat zlo. Jak to té osobě vysvětlit už opravdu nevím.
Pokud se vám škola dostane až tak pod kůži, že nevnímáte nic jiného, máte jí plnou hlavu a sny, noci a dny, tak to si dovoluji říct, že je něco špatně. Já sama melu o škole od nevidím do nevidím, a ačkoliv se tomu snažím vyhýbat, ne vždycky se to daří. Ale pokud vám škola vyčaruje na tváři slzy za bílého dne, myslím, že je na čase, aby se dotyčný zamyslel, jestli mu to stojí za to. Nemyslím tím praštit se školou, ale spíš zvolit jiný způsob učení nebo zapojit určité fikané strategie, které dokážou několik povinností splasknout, spojit, zkrouhnout na minimum, případně jich pár hodit za hlavu. Přílišná titěrnost ještě nikomu štěstí nepřinesla. A já se obávám, že tomu tak nebude ani v tomto případě.


Každý den navrhnu, co by mohla udělat jinak, ale příliš ji to netankuje. A pak si stěžuje a lamentuje, nadává a přemítá… Stejně nakonec dělá všechno podle zajetých kolejí, složitými postupy a nejraději sama. Žádná dělba práce, žádná rada se k tělu nepřipouští.
Sama občas zašvindluju, opisuju do testů o četbě, hodím se marod, skoro každé pondělí zaspím fráninu na osm (kdo by to nezaspal Smějící se), půlku četby radši ani nečtu, protože se to nedá, a při tom všem doufám, že si toho všimne a pochopí, jak se to v dnešním světě dělá. Svět nám totiž nic nedaruje, tak proč bysme mu měli darovat tolik našeho času? Ty nejkrásnější roky a chvíle? Ale ten můj malý poctiveček všechno čte a všude chodí a dělá každý domácí úkol, a dělá ho klidně dvakrát, jen aby byl opravdu správně, co na tom, že nám to učitelka v hodině stejně opraví.


Tak moc bych chtěla nakřápnout tu dokonalou iluzi, že když všechno v životě bude dělat dobře, tak že se bude mít dobře a život jí také v dobrém oplatí. Ale ať už se mi to podaří nebo ne, i když všechno zůstane, jak je, všechny stránky budou přečtené a barevně podtrhané a hlavní body četby pečlivě vypsané, pořád to bude ta správná dušička, kterou padnout nenechám. Kdykoliv přijde, budu tu pro ni, kdykoliv zavolá, přijdu, a když začne mluvit, budu poslouchat. Budem jako tyhle dva stromy, které se jeden o druhého můžou opřít.


Dvanáctá část

21. února 2012 v 10:58 | Katrin |  Filip a Magdaléna




Analýzy vládnou světu

19. února 2012 v 11:04 | Katrin |  Střípky z deníku

Stylistika není zrovna nejlepším programem na nedělní ráno. Co naplat, když máte za dvě hodiny deadline, to se holt musí vstát z postele a jít zanalyzovat nějaký ten text. Nevím, kde je ta učitelka bere, jeden je horší než druhý. I když se před analýzu vetřela snídaně, deadline je zachráněn, a to mi dodává pocit rebelie. Tak, ty potvůrko, dalas nám to na neděli a já to stejně stihla!

Ale aby se neřeklo, musím zmínit, že letní semestr přináší i příjemné povinnosti. Konečně mám předmět, v rámci kterého se musím dívat na filmy. Ach, co by si moje závislácká duše mohla víc přát? Fakt, že ty filmy musím taktéž analyzovat, mi vůbec nevadí. Spíš naopak. Ono je trošku rozdíl, když vám v hlavě leží Deníky upíra, ale nemáte s kým probírat, kdo koho zabije nebo kousne nebo proč se s ní vyspal, protože to prostě nikdo kolem vás nesleduje. Takže pokud se v jeden čas na jednom místě sejde dvacet lidí, kteří viděli to, co já, a jsou otevřeni analytické diskuzi, pak mi vůbec nevadí, že místo Deníků je to film Washington Square. Jej, kdyby byl tak nějaký předmět o současných seriálech, to bych zaperlila Usmívající se

Jinak mi ale přijde, že celý týden nic nedělám, jen sedím a překládám a mám hlad. To je jediné, co si z uplynulého týdne pamatuju. Ale to se podá…

Naštěstí mi předzápis předmětů dal dostatečný prostor pro vymýšlení, koncipování, kombinování a plánování časového plánu, a tím dokonale vyčerpal moji obsesi začínat pořád nové věci. Jedinou novou neřestí, které se momentálně poddávám, je čtení českých knížek, ale to se dá svést na potřebu konfrontace jazyků při překládání. S klidem v duši tedy můžu konstatovat, že jsem pomyslně zakotvila ve stabilním časovém rozvržení týdne tak, aby se mi mezi semináře, překlady a tančení už nic nového nevešlo. A s tím jsem nejvíc spokojená. Porazila jsem se svou vlastní zbraní. A zrovna složité to nebylo.

Dvě zrcadla

18. února 2012 v 15:07 | Katrin |  Malá, místy zánovní knihovna

(Karolina Limrová)


Dobře, nebudu předstírat, že ta knížka není o upírech. Je. Snad jsem ani příliš neprozradila, jelikož si myslím, že chytrý čtenář na to přijde hned na druhé stránce knížky, a když ne na druhé, tak na páté. Přesto je trochu jiná, řekla bych lepší, než ty ostatní. Originální nápad se dvěma zrcadly a ještě originálnějším mizení obrazů v něm by jaxi bylo nemožné, kdyby dotyčný nebyl upír. Takže to tam prostě sedí.

Nečekejte Doriana Graye, protože se knížka ke konci zvrhává v emoční líheň. Díky skvělému úvodu jsem jí to ale odpustila. Navíc, při čtení jsem vytvořila svůj nový časový rekord a zvládla jsem ji za sedm hodin.


Ruka mi vystřelila vpřed v marné snaze dotknout se té její, než se úplně ztratí. Pozdě. Viděl jsem jen sám sebe. Svou vlastní tvář, s překvapeným a zároveň zklamaným výrazem. Zmizela.

Couvl jsem, ale dál hleděl do zrcadla. Co když se zase objeví a já budu zrovna otočený? Hrozilo, že tu chvíli propásnu.

A tak jsem stál v setmělém podkroví a nedokázal se ani hnout. Zdálo se mi to? Už dávno jsem nesnil. Tuhle výsadu jsem ztratil ve stejnou chvíli jako duši. Připadala mi tak skutečná! Musela být! Znovu a znovu jsem si v hlavě promítal všechno, co jsem viděl. Hleděl jsem do jejích zelených očí, jako by ještě stála přede mnou. Pomalu a důkladně si pročesávala vlasy.



Hlasy

7. února 2012 v 19:55 | Katrin |  Střípky z deníku
Jsou dny, kdy je potřeba nad ničím nepřemýšlet. Protože když to uděláte, dost možná začnete pochybovat buď o sobě, nebo o tom, co děláte. Dokud jsem se nezačala rypkat ve slabé vlnce pochybností, že překlad knížky, na kterém teď pracuju, je divný a zní všelijak jinak jen ne hezky česky, zvládala jsem vklínit do rušného denního programu tři stránky této knížky. Ale jakmile se z vlnky stala vlna a z pochybnosti přesvědčení, knížku jsem neotevřela a tedy k přeloženým sedmi stránkám nepřibyl ani řádek.
Je zvláštní, jak naše mysl ovlivňuje všechno, co děláme. Nemusí to být přímo špatné nebo dobré rozhodnutí, stačí naslouchat tomu, co nám podvědomí našeptává. Pokud se mě týče, myslím, že na pověstných dvou hlasech, dobrém a zlém, kteří se navzájem v našeptávání předhánějí, je něco pravdy. Často záleží na tom, co se nám daný den přihodí, jak se vyspíme nebo koho potkáme, aby se rozhodlo, která z věčně znesvářených stran nás nakonec ukecá. Mým momentálně úspěšnějším ukecávačem je ďábelská lenost, která vládne už několik dní. Moje ucho jakoby nic jiného nechtělo slyšet. A fakt, že za týden mi opět začíná semestr a pak nebude čas na věci, které chci ještě do té doby stihnout, je pro tuto chvíli jaksi neviditelný.
V takovémto případě mě často zachraňují plány. Když si naplánuju dopolední nákup a odpoledne se domluvím s někým na kafe do města, hned si uvědomím, že s přípravou na učení je potřeba si pohnout už teď, jinak se budu na hodině topit v improvizaci. Krátce řečeno, jak mě něco nebo někdo dokáže vystrčit z postele, je to první optimistický náznak, že výhra v turnaji našeptávání by mohla připadnout té světlé straně. Ale ne vždycky to tak je.
Dobrý hlas jakoby úplně oněměl hlavně při nákupech, a i když z každého nového přírůstku do šatníku mám radost velmi dlouho, už se mi tam ty nové věci nechtějí vlézt. A tak mě napadlo, že by to chtělo dobrého a rozumného našeptávače trošku popostrčit a toho lstivého snad podplatit, aby se na chvilku vystřídali. Není nic lepšího než jít a rovnou to vyzkoušet.
Včerejší ráno bylo oběma hlasům kompromisem. Místo v sedm jsem vstala v devět, ale zase ne o půl jedenácté. Záhadným způsobem jsem se v deset ocitla v knihovně, i když původně mě něco (co asi?) nutilo pořád se dívat z okna a říkat si, že je tam zima, fouká vítr a že se mi nikam vlastně nechce. Po drobném nákupu, po příchodu na koleje a upjádlení v pokoji se mi odpoledne podařilo udělat pořádek v počítači a úkol do frániny. Dvakrát výhra dobrého našeptávače. Nicméně jsem dosavadní průběh dne považovala za "aktivní už dost" a velice lehko se dala zlákat ďábelským šepotem. V hlavě se mi najednou objevilo nespočet výmluv, proč vlézt na Internet a až do pozdního večera sledovat jeden díl oblíbeného seriálu za druhým.
A tak můžu s klidným srdcem konstatovat, že když se trochu snažím, záporák u mě nemá šanci. Už jen vědomí toho, že tam někde číhá a bude se mně snažit cpát do hlavy, mi přece musí dát dost odhodlání k tomu, abych ho poslala někam. I kdyby se o něco pokusil, je teď už snadné ho identifikovat. Otázkou zůstává, proč sakra tak často vyhrává?

Zatmění

5. února 2012 v 19:29 | Katrin |  Střípky z deníku
Zatmění je z kin dávno pryč, a u mě teprve nastává. V sobotu poprvé se mi stalo, že jsem otevřela Word a napsala tři řádky. Ty jsem si přečetla po 5 minutách a polil mě pot z toho, co jsem četla. Aby mě snad nenapadlo přečíst to znova, rychle jsem to smazala. No fuj. Byla to hrůza. Tak jsem psaní v sobotu odpískala, poprvé. Nemrzí mě to, protože jsem usoudila, že to bylo pro mé dobro i pro dobro věci. Asi jsem kolem sebe neměla ten správný opar, nebo možná dostatečný klid. Ale soudě podle toho, že teďka už mám odstavec skoro hotový, kratičké zatmění nemělo trvalé následky. Ještě aby, to by se mi ty víkendy vůbec nevyplatily Usmívající se
Už ve vlaku jsem věděla, že dneska mě múza v klidu nenechá. Místo do učebnice francouzštiny jsem hleděla z okna, kde mě zaujaly stíny všeho možného, jelikož zrovna svítilo slunce. A z toho, jaká mi byla zima, než jsem vlezla do vlaku, mi i to slunce v takovém mrazu připadalo umělé. Snažilo se, ale teploměry nahoru moc nevyžďuchalo, i když aspoň se venku bylo na co dívat. Pak taky příkopy, je jich podél tratě nespočet, pytké, hluboké, ledové nebo s roztátými koly na hladině, s polehlou trávou či jiným podzimním bordýlkem.
V ostrém slunci se proměňoval i Zlín, jako bych ho ani neznala. Takové hezké domky pod lesem a před nima pila. Nikdy jsem si těch domků nevšimla. Asi proto, že z trolejbusu není takový výhled jako z vlaku. Domy byly stejné, čtvercové, přišly mi jak rovnoměrně vyseté, a přitom všechny zajímavé. Ani Přerov nebyl tentýž, s neustále se měnícím nádražím, kde jsme přijeli až na jednu ze zadních kolejí, a tak jsem nevěděla, na co se dívat dřív. Dva City Elefanty stály za sebou na jedné koleji, a nápis Opava na jednom z nich mi přivolal hned několik vzpomínek najednou: přijímačky a Dolní Benešov, mažoretky, Ostravu, OSU, spolužáky, kámošku ze Studénky a jejich zahradu s bazénem. První myšlenka byla spojená s druhou a takto se jich objevilo sedm v jedné vteřině. A pak jsem si přála, aby ten vlak, ve kterém jsem seděla, neodbočoval po výjezdu z nádraží doleva, ale aby jel pořád rovně a dovezl mě až do Ostravy.

Když jsme podjeli most pod dálnicí u Olomouce, otočila jsem hlavu na druhou stranu. Olympia se vytratila z mého zorného úhlu moc rychle. Chvíli nic a pak dva rybníky, na jednom z nich bruslilo tak patnáct lidí. Kdysi mě chtěli donutit, abych se tam vykoupala, ale to se nepovedlo. Plovoucí živočichy jsem viděla až z břehu. Naproti stál v létě stánek s občerstvením, tak jsem se spokojila pro ten den s kofolou. Po zmizení této vzpomínky jsem sledovala pěšinu vedoucí od rybníků, po které jsme tehdy přišli. Také nebyla jako dřív. Na obou stranách polní cesty byly kopce hlíny; těžko tušit, co s nimi na poli chtějí dělat. Třeba to uvidím, až pojedu zas příště vlakem.
Když takto dumám, nevnímám nic jiného. Kdyby v tu chvíli přišel průvodčí a promluvil na mě, určitě bych sebou škubla. Zatmění odplulo a já jsem za to ráda. Příští víkend se domů nechystám, tak asi budu pokoušet sobotní štěstí.


Desátá část

2. února 2012 v 23:49 | Katrin |  Filip a Magdaléna



Hudební perličky na ME 2012

1. února 2012 v 13:39 | Katrin |  Sporty mix
Mistrovství Evropy v krasobruslení mělo i příjemná překvapení, a ta se týkala výběru hudebního doprovodu k jednotlivým jízdám.

Finka Kiira Korpi jela svůj krátký program na melodii poslední dobou velmi oblíbené písně Somewhere Over the Rainbow. Jízdu podle mě zajela perfektně a celkově skončila druhá v kategorii žen.


Slovenka Alexandra Herbríková a Francouz Rudy Halmaert, kteří teď trénují v Ostravě, reprezentovali Českou Republiku. Krátký program jeli v tónech písně s názvem Glasgow, kterou můžete znát z filmu Love Actually, neboli Láska nebeská. Tento pár skončil třináctý. (K videu: Nebojte, komentátor skončí svou "kecací" vložku během 25 sekund.)


ME 2012 v Sheffieldu, Anglie

1. února 2012 v 0:10 | Katrin |  Sporty mix
23. - 29. ledna proběhlo mistrovství Evropy v krasobruslení, a jak už to tak bývá českým zvykem, opět žádné medaile a žádné překvapení, jakým bylo třeba zlato Vernera z roku 2008. To by holt nemohl slavný Verner jet tak pitomě, že dokonce skončil až za Březinou. Krátký program zvládl parádně, teda až na dopad na obě nohy při čtverném. Michal Březina v krátkém jednou spadl, ale tak hezky se překulil, že hned zase skončil na nohách, až to vypadalo, že to tam patří Smějící se

Volnou jízdu pokentili oba hoši téměř stejně, oba spadli při čtverném toeloopu a pak hodili několik dvojitých nebo jednoduchých skoků. Ale Březina se na rozdíl od Vernera v půlce jízdy ještě "rozskákal" a dobře skočil hned několik trojitých a navíc přidal kombinaci. Přímo známky jsem neporovnávala, ale myslím, že dostal dost bodů i za umělecké prvky, protože měl hezčí úvod a celkově se na hudbu skvěle pohyboval. Není se co divit, že Verner ze 3. spadl na 5. místo a Březina si z 6. polepšil až na 4. Prostě Verner to projel, tečka.

Pokud by vás zajímaly stupně vítězů, tak první skončil jak jinak než znovunalezený hrdina Pljuščenko a za ním krajan Gačinský, bronz bral francouz Amodio.

Kolem a kolem, řekla bych, že když už někomu držet palec, tak Michalovi Usmívající se