Březen 2012

Raňajky u Tiffanyho

29. března 2012 v 23:41 | Katrin |  Malá, místy zánovní knihovna
(Truman Capote)


Parádní knížka už proto, že jsem ji četla ve slovenštině. Samotný příběh o rozvrkočené Holly se stal klasikou a Truman Capote uznávaným americkým spisovatelem.
Nejdřív jsem nemohla pochopit, proč Holly od všeho utíká, ale dneska na semináři jsme dospěli k závěru, že má nejspíš dvě identity. Jednu, kterou dává najevo jak je samostatná a jak má všechno na háku, a druhou, tu skutečnou, která naopak prozrazuje její hluboko zakořeněné jemně citové rozpoložení a touhu najít v životě jistotu a ochranu.

Knížku zpestřuje humor a hlavně mistrné líčení Capoteho, které bylo poznat i v překladu. Pokud se ale podíváte na film, uvidíte úplně jiný příběh. Příběh holky, která se nechala přesvědčit a převálcovat svou ženskou povahou a nakonec podlehla společenským konvencím. Na druhou stranu se mi filmový příběh líbí proto, že Holly nezůstává opuštěná uprostřed světa, ale konečně nachází domov, což je věc, které se v knížce nedočkáme.
Filmu se ale dá přičíst jedno velké plus, a to písnička Moon River:




Na Štědrý deň si Holly s Mag pozvali spoločnosť. Holly ma popýtala, aby som prišiel včaššie a pomohol im ozdobiť vianočný stromček. Ešte vždy neviem, ako vpratali ten strom do bytu. Vrchné vetvy mal pritlačené o povalu, spodné siahali od steny ku stene, vcelku pripomínal vianočného obra na Rockefellerovom námestí. Ba čo viac, strom by bol potreboval Rockefellera, aby ho ozdobil, lebo sklené gule a lamety na ňom mizli ako topiaci sa sneh. Holly sa ponúkla, že zabehne do obchodného domu a ukradne zopár balónov, a tak aj spravila. Vďaka balónom bol na strom celkom slušný pohľad. Pripili sme si na svoje dielo a Holly povedala: "Pozrite do spálne. Máte tam darček."
Aj ja som mal pre ňu darček, malý balíček vo vrecku, ktorý sa mi zdal ešte menší, keď som našiel rovno na posteli červenou mašľou prievazanú krásnu vtáčiu klietku.
"Ale, Holly! To je hrozné!"
"Hovoríte mi zo srdca, myslela som však, že za ňou túžite."
"Toľko peňazí! Tristopäťdesiat dolárov!"
Pokrčila plecami. "Pár ciest na toaletu navyše. Ale musíte mi voľačo sľúbiť. Sľúbte, že ta nikdy nevložíte nič živé."
Chcel som ju pobozkať, no vystrela ruku. "Prosím, prosím," povedala a klepkala mi prstom po odúvajúcom sa vrecku.
"Bojím sa, že to veľa nie je," a ani nebolo: medailónik so svätým Krištofom. Ale aspoň pochádzal od Tiffanyho.


Jaření II.

27. března 2012 v 21:29 | Katrin |  Střípky z deníku
Menší konkretizace k předchozímu článku. Asi takto nějak si představuju zachycení toho, když se mi podaří žít, a nejen se učit. Jelikož poslední dobou mívám sentimentální nálady, tak jsou to fotky zatím docela klidné - "přírodní". Ale akcí je už několik naplánovaných, tak snad se za chvíli objeví na těch fotkách i nějací lidi Smějící se





Jaření

27. března 2012 v 17:03 | Katrin |  Střípky z deníku
Ano, ano, je tady jaro. Ale tím víc bych potřebovala nalévat kofein žilou. Nechce se mi sedět u pc, zavřená někde v pokoji, jen proto, že si učitelé navymýšleli spoustu trapných úkolů. Opravdu mě nenapadá, k čemu mi bude přeložený třístránkový leták na měřítko očních vrásek od Garnier…
Ve dne se má totiž chodit po ulicích, parcích, nebo po nákupech, vysedávat na sluníčku u kafe nebo u zmrzlinového poháru a pohodově klábosit o všem možném. Máme mít čas si ráno v klidu vybrat ze šatníku nějakou hezkou sukni a pak k ní půl hodiny ladit boty a kabelku. Je potřeba chodit s děckama po škole posedět do hospůdky a ne jen nahánět ty, kteří zrovna nepíší nějaký úkol, a snažit se je ukecat aspoň na deci vína. Oni většinou stejně nepůjdou…
Trochu mě totiž děsí, když si večer uvědomím, že jsem si nestihla všimnout, jak bylo dneska venku. Když už slunko vylezlo, tak bysme měli vylézt s ním. Vždyť i lidi, kteří chodí do práce, končí kolem třetí hodiny a pak můžou sedět na slunku až do setmění. Klidně si můžou vzít motyčku a kopkat na zahrádce, nebo aspoň dělat, že kopkají. A ne sedět u počítače, hrbit si záda, nabírat kilogramy, kazit si oči…
A tak se snažím ráno brzy vstát, pracovat v noci a ve dne žít. Nikdy jsem nemyslela, že taková obyčejná věc, jakou je "žití", mě bude stát tolik sil a přemáhání. Ale co naplat, chci přece vědět, že pondělí už bylo a že středa teprv bude, ne?

Povídky z jiné dimenze

23. března 2012 v 17:24 | Katrin |  Malá, místy zánovní knihovna
(Petr Matějček)



Tahle knížka sci-fi povídek pro mě znamenala dvě velká překvapení. Prvním byly perfektně zvládnuté detaily každé z povídek, kterých je v knížce dvacet, a jejich skvělá polytematičnost. Jsou tam povídky vyloženě týkající se vesmíru a budoucnosti, ale také příběhy spiritualistického charakteru. Mně se nejvíc líbila povídka o Černé rokli, ze které když se člověk vrátil, tak se mu život v několika málo detailech lišil od života před průchodem roklí. Ono to po čase dokáže docela vlézt na mozek, když vám například někdo tvrdí, že máte narozeniny jindy, než kdy víte, že je máte… Ukázka je z povídky Bratři, která má jeden z nejlepších začátků.

Druhé překvapení se týkalo interpunkce a pravopisu. Nedokážu si představit, na čem tu knihu dotyčný autor psal, protože kdyby to psal na počítači, tak by mu nástroje na kontrolu pravopisu nahlásily tak nejmíň dvacet překlepů a osmdesát chybějících čárek. Docela mě to zamrzelo už proto, že jinak je knížka dost kvalitní. Vždycky jsem si myslela, že když už sám autor slušnou češtinou neoplývá, tak je tady editor, který to má v merku a dokáže chyby v textu dostatečně zkorigovat. No, tak asi ne. Škoda.


Každý, kdo létá vesmírem, potřebuje občas nabrat novou sílu, zásoby i pohonné hmoty, trochu se občerstvit, odpočinout si - a právě pro tento účel vznikly kosmické bary. Začalo se s nimi tak před deseti, možná dvaceti lety a chytly se náramně. Nikdo nečekal, že budou mít takový úspěch, ale po zřízení prvních nastal jejich velký boom. Teď už jsou kosmické bary skoro všude, kde jsou oficiální trasy pro mezihvězdné lety.
Pro lepší představu a hlavně pro pozemšťany, kteří ještě nevyzkoušeli vesmírnou turistiku, musím trochu popsat, co že to takový kosmický bar vlastně je. Představte si, že jste řidič kamionu a čas od času zastavíte na svý dlouhý trati u pumpy. Musíte, protože je potřeba tankovat a dát si nějaký to kafčo. A právě takový účel plní kosmické bary. Jde o stanice, které jsou ukotvené na jednom stálém místě ve vesmíru. Když letíte kolem a rozhodnete se občerstvit, stačí se jen identifikovat, přistát v obrovském hangáru, dohodnout se s příchozím technikem, zda chcete nabrat pohonné hmoty nebo nějaké zásoby a pak už hurá po svých do klasického baru, jaký znáte i ze Země. Jednoduchý a praktický; a hlavně, tyhle vesmírný bary dost rapidně odlehčily provozu na planetách, protože kosmický lodě už nemusí přistávat přímo na nich, ale doplňují si zásoby cestou.


Rozpoložení

22. března 2012 v 21:40 | Katrin |  Střípky z deníku

Dlouho plánovaný výlet do Vídně se asi nekoná, jelikož nejsem v cestovním rozpoložení. Samotný výlet navíc nehraje do karet jiným plánům, ani mojí momentální touze jarního znovuobjevování přírody. Nejradši bych se na celý den vyplácla někde na slunci nebo se rypkala v hlíně. Divné to nálady. Dřív jsem práci venku moc nemusela, hlavně proto, že se většinou pracovalo na poli. Teď se mi po tom z nějakého důvodu stýská. Nemyslím zrovna to pole, ale třeba zahrádku, hrabání listí a jiné jarní úpravy.
Taky si dokážu vymyslet sto jiných povolání, které bych dělala raději než to, které dělám. Vždycky na jaře chci být zahradnicí, v létě aranžérkou květin, na podzim pracovníkem v městské zeleni a v zimě fotografkou. A nakonec stejně budu něčím úplně jiným.

Tento týden byl nečekaně únavný. Úkolů víc než normálně a efektivita mé práce stagnující, to je kombinace, které se musím příští týden vyvarovat. Další ulejvárenské hodiny a předstírání zvládnuté četby, občas to projde, často to neprojde. Jediným pozitivem je, že jsem si tento týden stihla dvakrát zajít na víno, jednou s příjemnou kulisou karaoke a podruhé s šikovným barmanem. No jo, barmani jsou moje prokletí. Ale na toho z irské hospody v Readingu žádný nemá. Jsem zvědavá, jestli ho tam v létě ještě najdu za barem. Kéž by. Už jen tak ze sentimentu by tam mohl být a občas se usmát, načepovat mi Strongbow nebo Carling… Jeeej, už zase začínám snít a plánovat, to není dobré. Asi poštrupu do peřin, tam mě to rychle přejde Usmívající se

Třináctá část

17. března 2012 v 20:08 | Katrin |  Filip a Magdaléna



Washingtonovo náměstí

4. března 2012 v 21:50 | Katrin |  Malá, místy zánovní knihovna
(Henry James)

Byl jednou jeden dům na Washingtonově náměstí, v tom domě bydlel doktor Sloper a ten měl dceru Catherine. Jenže Catherine byla dívka docela světa neznalá a společnosti taktéž. Její střídmé návštěvy tety a sestřenic nemohly tuto indispozici dostatečně odrovnat… A když se do toho zamotají ještě chlapi, rázem je tu příběh na celou knížku. Usmívající se

Shrnuto a podtrženo, příjemné klasické počtení, které zároveň přispělo k mému znovuobjevení slova "lorňon".
Kdyby se vám snad nechtělo číst, knížka je pod stejným názvem i zfilmovaná.


"Točí se vám hlava?" zeptal se převlídně.
Tu se na něho Catherine podívala; krásný rozhodně je a vůbec ne červený. "Ano," řekla, sama nevěděla proč. Z tance se jí hlava nikdy netočila.
"Tak se posadíme," řekl pan Townsend, "a budeme si povídat. Najdu nějaké pěkné místo."
Pěkné místo - roztomilé místo našel; kanapíčko zřejmě určené pro dva. Zatím se už pokoje zaplnily; přibylo tančících, stáli až před nimi a otáčeli se k nim zády, takže Catherine a její společník byli ode všech odloučeni a nevšímáni. "Budeme si povídat," řekl mladík, ale pořád povídal sám. Catherine se opřela dozadu, upírala na něho oči, usmívala se a říkala si, jak je chytrý. Rysy měl jako mladíci na filmových fotografiích; u mladých Newyorčanů, jaké Catherine potkávala na ulicích a poznávala na večírcích, tak jemné, cizelované a dokonalé rysy dosud nespatřila. Byl vysoký a štíhlý, přitom neobyčejně silný. Catherine připadal jako socha. Jenže socha by takhle nemluvila.



První krok

3. března 2012 v 17:34 | Katrin |  Novinky

Po prvních dvou dílech seriálu První krok jsem zatím optimistická. Je vidět lehká inspirace filmy typu Step up a podobně, ale tak tomu se asi vyhnout nedá.

Moc se mi líbila scéna, kdy si Klára Issová chystala úvodní projev před třídu na první hodinu a co se z toho pak vyklubalo. Usmívající se Když jsem totiž začínala učit, byla jsem taky tak nervózní.

Dalším parádním místem byla první hodina herectví a šok studentů z odhalené scény, kterou musí nazkoušet. Podobně jsem se cítila před pár měsíci s mikrofonem před pusou a zapnutým nahráváním na každé druhé hodině. Nezávidím jim to, jsem ráda, že už mám ty "seznamovací" začátky za sebou.
Sice mi trošku nejde na rozum, jak se už na prvních hodinách můžou studenti po sále prohánět s takovýma choreografiema, ale budiž. Nic není dokonalé, že… Co se mi v uplynulých dvou dílech ale dokonalé zdálo, byl tanec opilé Issové, který měl šmrnc a to rozbité zrcadlo na konci, ach.


Deník pro mého psychiatra

2. března 2012 v 21:35 | Katrin |  Malá, místy zánovní knihovna
(Lenka Teremová)


Psychiatr, jehož vlastní dcera se pokusí spáchat sebevraždu, a tchyně, které bych nejpozděj ve druhé kapitole dala do drně a ne ji vzala na dovolenou.
Pro zhodnocení této knížky mi stačí dvě slova: nevyužitý potenciál. Nevím, proč si s tímto dějem autorka trochu víc nepohrála. Z obyčejného příběhu Blanky, která se nedokáže zbavit mamičáckého manžela a tak se baví sváděním psychiatra a focením porna, by se dal vytvořit obstojný příběh, vystupňovaný psychiatrovou polemikou pacientka vs. milenka vs. dcera. Když už se autorka snažila o obscénnost, mohla jí dát větší prostor v "deníku", který si má Blanka za úkol psát.
Ani závěr nenadchnul, pochybné "usmálo se štěstí" na důvěryhodnosti moc nepřidá. Ale musím nechat, že díky té výstavě se aspoň něco dělo.
Snad jen perverzní básník Pavel mě ke konci pobavil.



"Lidská smečka mě nikdy nezajímala. Čas je příliš drahý na to, věnovat jim ho."
"Jste zvláštní člověk, Pavle. Měl jste se narodit v minulém století."
"Někdy si připadám, že jsem se narodil v minulém století. Ale že mě Bůh jakýmsi omylem zapomněl stáhnout z tohoto světa. Jsem takový živý strašidlo, který tu bloumá po světě a marně se snaží dojít klidu," usmál se Pavel.
"Kolik je vám vlastně let, Pavle?"
"Nevím. Po stovce jsem to přestal počítat," zažertoval Pavel.