Duben 2012

Vteřiny

24. dubna 2012 v 18:12 | Katrin |  Střípky z deníku
Je to zvláštní, jak se každou vteřinu všechno mění. Jednou je hej, a podruhé ouzko. Málokdo to tak nemívá. Ráno jsem strašně chtěla jet domů, zpátky tam, kde to znám, ale odpoledne, to se mi chtělo utéct někam do hlubokých finských lesů, kde by mě nikdo nenašel. Z toho je člověk pak celý tumpachový, co teda má a nemá dělat.
Před minutou jsem byla hrrr do psaní článku, a když přijde na věc, nevím co tady klevetit. Divné, slovo klevetit se ve wordu nepodtrhlo červeně… zato word se podtrhl sám Smějící se
Šak jo, opravujte mě, lajnujte mě do zajetých kolejí a zabijete mě. Stačí mi ten zpropadený word, jak vždycky podtrhuje každé moje slovo, které není "normální". Ale notak, kdo je dneska normální? Nikdo… nebo spíš všichni. Automatické opravy si vypínat radši nebudu, začínám psát diplomku a to by nebylo vůbec dobré Usmívající se
Ale fakt, už mě to unavuje, jednu chvilku si myslím, že mám všechno pod palcem a že to bude ok, žádné starosti přes víkend a žádné těžké usínání, a ve vteřině je ten parádní ideál v kytkách. A jestli to tak půjde dál, tak tam brzo skončím taky…

Rozlet

15. dubna 2012 v 21:15 | Katrin |  Střípky z deníku
Nejradši bych si stoupla na první stůl, pak rozběh přes druhý až na třetí, z něho stoupnout na rám okna, jump a pak už jen rozlet. Chtěla bych mít křídla a letět, protože je mi teď tak lehko, tak divně lehko. A nejradši bych letěla i s rozběhem přes tři stoly. A za tohle všechno můžou jen dva filmy. Jak jsem byla ráno naštvaná, že mám zase tolik učení, které zabije celou neděli (a včera už zabilo celou sobotu), tak jsem se opravdu nakrkla a pustila si Chceš mě, chci tě (The Ugly Truth). To mě tak nějak příjemně naladilo, že jsem pak ještě koukla na One For the Money (prý Slečna nebezpečná, ale je to teda debilní název, tak bude jen v závorce a hotovo Usmívající se). A tím jsem definitivně tento víkend zavřela bránu za školou. Takže mi zbývají krásné čtyři hodinky nic nedělání, nebo čtení, nebo co já vím, co si vymyslím. Je to opravdu vzletný pocit. Když Kath Heigl může dělat policajtku a žádnou školu na to nepotřebuje, tak já si taky od školy můžu dát voraz. Sice čtyři hodiny nejsou moc, ale beru to jako slibný začátek.

Hm, začíná mi hlavou blikat nápad, že si udělám některý den volno. Krásně si ho naplánuju a budu dělat jen to, co budu chtít já. Zajdu si na gyros a do parku, koupím si u Vietnamců imitaci conversek za 99,-, a cestou domů se projdu kolem školy a vysměju se těm, kteří do ní ten den šli. I když - nevím, jestli umím být tak škodolibá. Dobře, poslední bod zůstává v záloze. Spíš budu jen tak chodit po městě a všem volat, protože mám kupu volných minut, a taky proto, že když telefonujete a přitom jakože někam spěcháte, tak to vypadá dost cool. Anebo bych si mohla koupit velkou zmrzlinu, sednout si doprostřed náměstí a tvářit se, že si to můžu dovolit. Že mě čas netlačí a že vlastně nic jiného nemám na práci, než vysedávat na náměstí. Pak zajdu k Baťovi a budu se tvářit, že ty jejich boty mi nesahaj ani po kotníky, a to všechno kvůli jedné zpackané reklamaci, kterou mi minulý týden neuznali. Jo, to udělám Smějící se
Ještě jsem se vám nepochlubila, že pár článků tady na blogu využiju k tomu, abych si svůj mluvní rejstřík obohatila o pár výrazů nižší třídy, protože jeden učitel je hrozně nešťastný, když čte moje překlady, a říká, že to zní jako by dotyčný vylezl z kanceláře a ne z hospody. Pokud vás nějaký fajný výraz napadne, tak ho sem klidně napište. Jinak si ale stejně budu muset pustit nějaký tématický film, abych autenticitě mého kostnatého projevu trochu napomohla.

Nesporting

12. dubna 2012 v 10:11 | Katrin |  Střípky z deníku
Tak, už i domácí úkoly si ze mě dělají šprťouchlata. Některé projekty se tváří, že na nich vypustím duši, a přitom se dají dobře zvládnout za čtyřicet minut. No a u jiných, na pohled stupidních, se dokážu zasekat na tři hodinky jen to šmikne. Ale co, nemám se s něma tak šmrdolit. Moje chyba, dá se říct.

Když ono se tak dobře čte, když ono se tak báječně čučí na filmy, když ono svítí venku slunko, to se málo komu chce dobrovolně zabíjet čas s úkolama. Brr, musím o nich přestat psát, abych od nich měla aspoň chvíli pokoj.

Poslední dobou se u řeky, na kterou koukám z okna, slézají různé sorty lidí, řekla bych každý den jiných. Minulý týden to byl táborák za táborákem; jednou studentíci, pak nějací divní týpci se spoustou psů. To, jestli od táboráku odváděli tolik psů, kolik tam přivedli, jsem si už nevšimla. V pondělí bylo hezky a navíc ještě volno, tak se z úzkého chodníčku kolem řeky stala narychlo cyklostezka. Dokonce to občas vypadalo, že čtveřice kluků na kolech si dává závody s kanoistama na řece. Všichni ten den pořád běhali okolo, jeli nebo pluli nebo bruslili. Vypadalo to, jako by chtěli tu vodu popohnat nebo jí utéct, až jsem si jednu dobu myslela, že můj pokoj vezmou s sebou. Jestli to tak půjde dál, budou tu místo chodníčku muset postavit nejmíň dvouproudovku.