Květen 2012

A moře se stalo nebem

31. května 2012 v 20:43 | Katrin |  Ze země sobů

Před příjezdem do Finska se americký architekt Travis Price zeptal: "Je tam místo, kde se dá ponořit do jejich dávné mytologie?" Jako odpověď vznikla během 11 dní unikátní budova, která také odstartovala Týden designu v Helsinkách v roce 2010.

Price si jako námět pro svůj projekt vybral Kalevalu, která je kolekcí příběhů východofinské lidové slovesnosti a poprvé byla sepsána na začátku 19. století. Stavba spadá do projektu nazvaného Spirit of Place, který používá architekturu jako prostředek k objevování mytologií, ekologie a modernismu v různých zemích a za svou sedmnáctiletou historii díky němu vznikly jedinečné stavby po celém světě. Na ně se můžete podívat na officiálních stránkách projektu.

A teď už ke Kalevalakehtu. Pod Priceovým vedením postavila mezinárodní skupina studentů architektury na helsinském ostrově Seurasaari nevelkou budovu pro cca 15 lidí, které dali jméno Kalevalakehto. Je to místo pro setkávání nebo meditace, ale hlavně je spojené s Kalevalou. Kombinace dřeva, oceli, skla a úžasné lokace na okraji moře se vztahuje k příběhům o vzniku světa, záhadném artefaktu Sampo nebo postavě Väinämöinena.
Během výstavby dbali stavitelé na to, aby se narušení krajiny omezilo na minimální zásahy. Kalevalakehto je umístěné na skalnatém povrchu a dokonale zapadá do okolního prostředí. Ve skle a kovu se odráží voda a lesy: "Vidíte moře a jeho voda se stává nebem, které se objevuje na stropě nad vámi," dodává Price.


Nervové období

31. května 2012 v 15:31 | Katrin |  Střípky z deníku

Bohužel, dostihlo mě zkouškové období v plné síle. Letos se tomu ani nedá říct zkouškové, spíš nervové. Nestíhám nic, přijde mi, že počítám minuty a hledám každou navíc, jen abych se mohla chvilku dýl učit. Tím, že nemám čas psát, se tlaková nádoba docela rychle plní a je fakt, že už párkrát vybouchla. Tenhle dlouhodobý přetlak dělá spolu se společenskou abstinencí docela neplechu.

Psaní je po tak dlouhé době nějaké kostrbaté teda. Nečekala jsem, že se měsíční výpadek podepíše na mé vyjadřovací schopnosti takovým způsobem. Sice ve škole ze sebe tlačím i to, co nevím, ale najednou když mám prostor, ha, blábol za blábolem, pusto, prázdno. Ode dneška to musím zase dohnat. A musím se snažit nedávat do každé druhé věty "tak", "ale" nebo "totiž". To bude fuška. Už jsem za fušku chtěla zase šupnout jedno "ale" Usmívající se

Čím víc se učím, tím stoupá moje spotřeba brambůrek a tatranek. To je nemilé. Až děsivé, řekla bych. Jenže ono to nejde jen tak sedět a čučet do papírů dvanáct hodin denně. Abych neusnula, tak radši něco chroupám a čokoláda mě samozřejmě nakopne vždycky nejvíc, o tom není pochyb. Docela se začínám obávat, že letos se do plavek asi nevysleču…

Kdybych náhodou v příštím článku plácala něco o památkách, tak se nedivte. Nebude to horkost ani přepracování, jen prostě za týden musím vědět úplně všechno o českých památkách UNESCO. Už teď vím, že je jich dvanáct plus čtyři nehmotné. Dobrý začátek, ne?