Červenec 2012

Život z prášku

31. července 2012 v 17:34 | Katrin |  Střípky z deníku

Poseroutka. Docela výstižné slovo. Dlouho jsem se takhle nenazvala, ale pro uplynulý víkend to rozhodně platí. Je tak lehké jenom sledovat, co všechno dělají ostatní, jak jim to jde (případně nejde), jak vítězí nebo prohrávají, jak se setkávají s ostatními lidmi, jak přijímají nové výzvy - prostě jak vedou svůj život. Je jednoduché se dívat z okna a pozorovat ostatní, kteří měli dost odvahy a vylezli z díry, aby žili opravdový život. A ne takový, jaký žiju já, život z prášku. Umělý, stejně jako pytlíkové polévky (se kterýma mimochodem ode dneška končím, protože uvařit si dvě do týdne je prostě hnus). Dneska můžete mít všechno z prášku, knedlíky, buchty, omáčky, dorty, ale všecko je to fake, podvod, náhražka. Tak si poslední dobou opravdu připadám. Zavolat do firmy a zeptat se na práci? Bože, ne, dyť by mně přes telefon asi ukousli nohu. Zajít do obchodu a koupit normální věci, ze kterých můžu uvařit, když už mám dost času? To ani náhodou, musela bych napřed zvednout zadek ze židle, ha. Pak ať se nedivím, co se mi z těch pytlíků vyklube na talíři.

Přestože činím určité pokroky, třeba takové, že se přestávám zavírat do koupelny když jde bouřka Smějící se, je jich ukrutně málo. Na to, jak jsem byla rozjetá na začátku roku a do spousty věcí se bezhlavě hnala, se teď nořím do močálu; na jednom místě, níž a níž. Občas mě sice kafe povystrčí zase trochu na povrch, ale sama vím, že hlavní chyba je ve mně. Někteří lidé totiž žijí i bez kafe, a tím myslím opravdu žijí, naplno a ne jen sledují život ostatních jako ze skleníku, přes okno, z balkonu, z pokoje. A přesně to jsou lidi, které obdivuju. Přijde mi totiž nelogické, že mě musí někdo (nebo něco) popostrkovat, abych byla tak laskavá a žila svůj život. Kdyby bylo jen na mě, asi bych ho celý strávila v křesle s obrazovkou před ksichtem a čučela na jeden film za druhým. Jenže to holt nejde, tak je to na světě zařízené, že chtě nechtě musím jít a znovu vykročit do vlastního života.


Na vlnách

20. července 2012 v 23:40 | Katrin |  Střípky z deníku

Je pátek večer a zatímco většina mladých lidí paří a užívá si nadcházející víkend s přáteli, já sedím u pc a trochu nelogicky přemýšlím, v jakém stádiu vlastní existence se momentálně nacházím. Ani nevím, jestli jsem šťastná nebo nešťastná, jestli má vůbec důvod se zítra ráno probudit. A když už se probudím, jestli mám důvod se usmát, že je tu další nový den. Už jen málokdy zavařím klávesnici pod přívalem svých myšlenek a jde to bohužel poznat. Nejen na mém chování k ostatním, ale i na chování k sobě samé - cíle a předsevzetí hážu vesele za hlavu a pak se nestačím divit, že nejhlasitějším pánem mých dnů je lenost, po které samozřejmě následuje záplava výčitek, výhružek a dalších nekonečných předsevzetí. Dřív to bývalo jiné, co se určilo, to se splnilo. A světe div se, ono to fungovalo a musím tady veřejně prohlásit, že právě to byla doba, kdy jsem si nemohla na nic stěžovat: nechyběly peníze ani kamarádi, nebyla nouze o úspěchy ve škole nebo při navazování kontaktů. No a dnes, dnes marně chytám ocásky těch lesklých dnů a snažím se ulovit poslední zbytky odvahy a vůle, než mi úplně utečou.

Jeden by nevěřil, jak je to těžké. Jak se můžu najednou začít bavit s lidmi, které jsem neviděla tři roky nebo i víc? Vždyť už nás téměř nic nespojuje. Ale co když se s nimi znovu bavit nezačnu? Jak potom najdu ztracenou rovnováhu?

Nenajdu, bojím se, že nenajdu. Ze všeho hezkého zbydou jenom vzpomínky a já zůstanu uvězněná mezi nevyzpytatelnou sestrou, otravnými učiteli a tenoučkým - až naříkajícím - bankovním kontem. To je krásná budoucnost, hurá do ní! … Dobře, nechám toho a místo nářků začnu osnovat plány, jak z té bryndy ven. Co jiného by mělo člověka nakopnout než vlastní neúspěch? Pořád si říkám, že hůř být nemůže, ale každý den jakoby mě chtěl přesvědčit o opaku. Tak mám dvě možnosti. Buď se vzdám a "nepřízeň osudu" mě potopí, nebo konečně zabojuju a řeknu si, že nejsem žádná máčka, opřu se do toho a to by v tom běhali zajíci, aby se smůla z pat neodlepila. Po vteřině váhání (bylo potřeba odehnat tu věčnou lenost) volím druhou možnost a natahuju budíka na šest - je toho totiž tolik co dohánět. Musím přece chytit vlnu lesklých dnů… ale počkejte, když o tom tak přemýšlím, nebudu nic chytat, upletu si novou.

Zabobulené Finsko

20. července 2012 v 23:37 | Katrin |  Ze země sobů

Předpověď hojné úrody bobulí přiláká do Finska velké množství sběračů. První skupiny by měly dorazit každým dnem.

Pěstitelé bobulí v severním Finsku s radostí očekávají sběratele, kteří dorazí ve velkém počtu. Když je úroda veliká, pomocní sběrači umožní získat co nejvíce plodů k prodeji na trhu. Obchodníci v Kainuu pozvali do Finska téměř 1 100 sběračů bobulí pro sběr ovoce v Kainuu, východním Laponsku a na severovýchodě Finska.

Většina pracovníků přiletí z Thajska a letos se k nim připojí i Ukrajinci. Několik sběračů přijede i ze sousedního Švédska. Mzda pracovníků v článku uvedena nebyla; Jari Valtanen ze společnosti Kainuu Products dodává, jaké jsou další výhody této práce: "Sběrači nebudou muset platit stravu ani ubytování."
Některé země si holt dovedou vážit toho, co příroda naděluje, a často když jdu po chodníku a brodím se rozšlapaným ovocem, tak mě napadá, že buď nějaký hlupák sadil ovocné stromy přímo u cesty, nebo nám už moc nevoní věci, co jsou zadarmo, a zblbnutí placením za kdejakou pitomost radši platíme i za to, co nám stromy a keře nastrkují až pod nos.

Posvatební

16. července 2012 v 23:28 | Katrin |  Střípky z deníku

Vítr rychle odvane časy, kdy chodíte na svatby svým tetám nebo vzdáleným, o deset nebo patnáct let starším brantrancům, a než se stačíte otočit, jdete na svatbu své mladší sestřenici nebo sourozenci. Obávám se, že po víkendové svatbě mé sestřenice budou celou rodinou metat ze všech stran otázky na mě a mou sestru, kdy už konečně taky udoláme nějakého nešťastníka a naženeme ho do chomoutu. Sestra je člověk, který dokáže všeho využít ve svůj prospěch, a tak babiččiny stesky, že se vnoučat asi nedočká, udala jako důvod, proč se u babičky a dědy vyskytovat střídměji (jen tak asi jednou do měsíce) a se slovy: "Babičko, tady v tých pěti chalupách na mňa žádný ženich nečeká" jí dala jasně najevo, že shánění "galána" má momentálně před jejími neumytými okny a zarostenou zahrádkou přednost. Chtě nechtě musela bábi uznat, že v naší vesnici, kde už chodil téměř každý s každým, se seriózní partie prostě sehnat nedá, přičemž debatu stejně zakončila návrhem, že si má sestra podat inzerát a tím bude mít čas i opečovávat babiččinu chalupu (tím určitě myšleno i babičku samotnou Usmívající se).

Znám několik párů, které se seznámily přes inzerát, ale můj styl to teda není. Když si občas přečtu pár inzerátů, rozvedený, rozvedený s dítětem, maminčin přidržsukně, děvkař, neslaný nemastný, mouchy snězte si mě, hazardní hráč, alkoholik, počítačový závislák. Jednoduše řečeno, nevybrala bych si. Docela mě mrzí, že někam zmizeli normální kluci, kteří by při společné cestě autobusem prohodili pár obyčejných slov nebo se domluvili zajít na bowling, místo aby vás pomlouvali a čuměli do výstřihu. Není přece nic hrozného na tom, když jsou kluk s holkou nejdřív kamarádi, a buď se z toho něco vyklube nebo ne.
Obecně dneska už lidi často kvůli počítačům a internetu zapomněli na spoustu jiných aktivit, které se dají dělat nenuceně, bez nutkavé potřeby vybírat si partnera jen podle kritérií své vlastní postele. Rozpadly se bandy a party, které věděly, jak trávit čas i jinak než jen u pc nebo u piva, a kdyby přišli jiní přátelé, když ti první odejdou, nic tak hrozného by se nestalo, to je prostě život. Ale když po nich zůstane jen prázdno, něco je špatně. Škoda, že ta příčina se strašně těžko hledá, a není výjimkou, že se nikdy nenajde.

Naše životy

2. července 2012 v 23:48 | Katrin |  Střípky z deníku
Je zvláštní, jak moc lidé kolem nás ovlivňují naše dny a životy. Nemluvím o vztazích a zakládání rodin, ale spíš o tom, že i když se snažíme vyhýbat něčímu vlivu nebo jeho špatným náladám, jsou dny, kdy se daří všechno, jen udržet si od dotyčného odstup nejde. Jen co se zbavím neustálého přesvědčování k návštěvě jedné zapadlé knajpy, dozvím se, že tahle osůbka bude se mnou na výletě sdílet stan. Docela se bojím toho, že budu nepříjemná. A to já až na nejhorší nenapravitelné případy nebývám.

Jsem docela zvědavá, co se z toho vyvine. Obdivuju lidi, kteří se dokáží ovládat za každé situace, to opravdu není můj styl. Je sice pravda, že se snažím zbytečně si nedělat nepřátele, ale zastávám názor, že když to musí jít ven, tak tu kritiku dotyčný ode mě prostě uslyší a že je často hlavně pro jeho dobro. Nemám nutkání si na někom dokazovat svoje ego, spíš jsem jen člověk stojící nohama na zemi.

Vzpomněla jsem si na jednu příhodu z Anglie a na nepoučitelnou ženu, která v následující historce hraje roli "zdejší maminy". Když se úporně snažila přijít na kloub nějakému průšvihu, bylo naprosto jedno, kolikrát jste "mamině" řekli, v čem asi bude chyba nebo háček. Lidé jako ona si totiž nepřipustí, že by kdy mohli něco pochopit či udělat špatně, a můžete jí na hlavu sypat kýble kritiky, stejně to ničemu nepomůže. Bylo mi trošku líto tamějších dětí, ale víc už vysvětlovat nebudu, ta historka to zvládne sama.


Někdy je jedno, jak silní jste vy. Ostatní lidé, se kterými žijete, nebo jsou prostě z mnoha důvodů kolem vás, dokážou zatlouct každé povyražení vaší energie a je jim jedno, jestli vám tím zkazí celý den. Jejich trapné kecy pořád dokola na náladě nikomu nepřidají. Dneska u večeře jsem se musela opravdu pousmát, když zdejší mamina žhavě vykládala jakousi cypovinu týpkovi vedle mě, už nevím, jak se jmenoval, ale přišel prostě jako host, tak si myslím, že ho chtěla patřičně zabavit. Ale to si nevšimla, že hned vedle ní její čtyřletá dcera bojuje se dvěma vlasy, které se jí usídlily nejdřív na macesu s marmeládou, ale jak se je snažila oddělat, putovaly přes celý její talíř a zůstaly na noži, kterým ale bohužel pořád roztírala marmeládu, takže je tam měla znova. Když si myslela, že nad těmi vlasy vyhrála tím, že se jí podařilo je chytit do ruky, chtěla je setřepat, což se jí samozřejmě nepodařilo. Pak je chtěla otřít o ubrus, ale jak byly ulepené, jen se přesunuly kousek jinam, a to na její rukáv. Nevyšlo to tak, jak si představovala, ale alespoň je dostala na chvíli z toho macesu. Bylo mi jí opravdu líto. Ta úžasná story její matky, kterou nicméně ještě stále nedopověděla našemu hostu, mi přišla v tu chvíli tak strašně nicotná, že jsem se opravdu musela smát. A ten matčin zápal! Vehementně propracované vysvětlení přípravy fishballs, které opět postrádaly kapku soli, řekla bych. Jako by to toho týpka mělo zajímat, když, hádám, nikdy v životě nic nevařil. A do těch rybích koulí se - po tom, co si vzal kousek do pusy - určitě pouštět nebude. Když ji náš host přestal poslouchat, začala se dívat na mě. Bohužel moji pusu zatím neopustil onen úsměv pobavený její lhostejností, což si paní vyložila jako neskonalý zájem z mé strany o její fascinující příběh. V tu chvíli se ve mně všechno mísí a opravdu nevím, jestli se mám smát nebo brečet.