Říjen 2012

Tandem

31. října 2012 v 17:56 | Katrin |  Střípky z deníku
Nejsem typ, co by se vrhal hlavou dolů z letadla s padákem (případně instruktorem) na zádech. Takže když řeknu tandem, mám na mysli tandem jazykový. Dneska poprvé jsem vyzkoušela, jestli to funguje a jak to funguje. A řeknu vám, kdybych neměla s sebou kámošku, která podstatnou část francouzské části odvykládala za mě, tak bych byla jednoduše v pytli. Musím podotknout, že přestože Francouzce Aurelii musely vstávat hrůzou vlasy na hlavě, když viděla jak její krásný mateřský jazyk těžce štracháme z paty a když už něco vyštracháme, tak to zkomolíme do podoby neidentifikovatelné, tak se na nás ani trochu neohlížela a valila ze sebe slova rychlostí světla. Já jsem jí díky úžasné vlastnosti francouzštiny téměř všechna slova vázat vůbec nerozuměla. Takže nebýt kámošky, z francouzské části meetingu by nic nebylo. Jako něco jsem ze sebe vytlačila, ale určitě to nebylo na povídání si ani o tom, co kdo má rád nebo o zážitcích z cestování.
Na druhou stranu musím přiznat, že to, co jsem dneska zažila, se podobalo francouzské realitě ze všeho nejvíc. Byl to přesně takový ten šok, který zažijete když přijedete do cizí země, kdy už za vás nikdo nic neřekne a musíte se snažit sami. Není to jako hodiny ve škole, to ani zdaleka, v těch se totiž kromě příkladů mluví beztak většinou česky. Nebylo to ani jako skupinová lekce s rodilým mluvčím, protože když lektor hodí něco do placu, vždycky si řeknete, že on na to někdo odpoví, a když by vás náhodem vyvolal, tak fráze "Je ne sais pas" (Nevím) to jistí. Ale tuhle větu bych se Aurelii v životě neodvážila říct, jelikož bych za prvé vypadala naprosto neschopně, a za druhé protože ji odpověď nejspíš zajímá. Bavíme se o tom, kdo kde byl a co dělá, a stejně jako vás zajímá, zda se dotyčnému Česká republika líbí nebo ne, stejně tak se vy sami chcete pochlubit, kde jste byli a co jste tam viděli.
No naštěstí pro mě pak přišla část anglická, a tam už jsem byla jako ryba ve vodě a dokonce jsem opravovala i kámošku Smějící se Strávila jsem s holkama perfektní odpoledne, moc jsem si ho užila a dvě hodiny utekly jako voda. Bez stresu, bez trapného mlčení a ještě trapnějšího Je ne sais pas.
I když na konci se naše sezení zvrhlo na česko-anglicko-francouzský maglajz, doufám, že jsme Aurelii nezpůsobily větší duševní škody a že se brzo zase uvolí vyměnit pár francouzských frází za anglické.


Společenská abstinence

27. října 2012 v 12:38 | Katrin |  Střípky z deníku
Společenská abstinence je přímá cesta do blázince, a sobota tomu vévodí, navíc s hordou úkolů, kterými se snaží mě zavalit. Hvězdy bujarým večírkům tento týden nejsou nakloněny, a nejspíš nebudou ani ten příští. Ale to není přesně ten problém. Ona by se chvilka našla, ony by se úkoly přesunuly na neurčito. Jen není pro koho je odsunout. Ani procházky, ani nákupy člověka nebaví, když je realizuje sám.

Už tak deset dní si přijdu lehce neviditelná. Nejsem ten typ, co by se ke každému přifařil, co by si vydobyl své místo v bandě, co by si zajistil četná pozvání. Nepotřebuju akci každý večer, nemusím střídat klub za klubem, a přesto když vám něco takového chybí úplně, je to možná ještě horší než trávit doma jen pár minut nutných k převlečení ze školní kreace do večerní nebo naopak. Ať si svou paměť namáhám jak chci, tohle pro mě nikdy nebyl tak zásadní problém jako teď. Nějaká akce se třídou nehrozí a na ostatní ze školy nemám kontakt. Ale je fakt, že ti, co je jen tak zběžně potkávám, se mi zamlouvají víc už tím, že když se vidíme, jde na nich poznat, že jsou za těch pár letmých vět opravdu rádi, a nejde o nic tak umělého jako je posezení se třídou. Pak je tu ještě sestřenka, ale ta je věčně zalezlá doma, a přijde mi až komické, že si často líp pokecám s jejím mladším bráchou než s ní. Víc známých jsem za pouhý jeden rok jaxi nestihla nasbírat.

Samo město mi dává dostatečně najevo, že jsem se v něm ocitla nejspíš omylem. A když náhodou jdu po ulici v sobotu ráno, kolem mě se plouží jedna, maximálně dvě nohy, a jinak je tu mrtvo. To se nestává ani ve Zlíně. Kde jsou všichni ti lidi, co každou sobotu ráno chodí nakupovat? Kde jsou ti, co byli k někomu pozvaní v sobotu na oběd, proč tam teda nejdou?
Žádné malůvky na fasádách opravdu nezachrání, abych se tu cítila dobře. V Ostravě jsou mimochodem taky hezké fasády, a hlavně jsou tam lidi. Spousta lidí.

I když má slunko někdy až čarovnou moc a svým světlem se to snaží tomuhle městu špinavých uliček vyžehlit, nic takového na mě neplatí. A ty špinavé uličky jsou dobré tak akorát na nějaký strašidelný román o katakombách nebo zbloudilých duších.

Lov lososů v Jemenu

21. října 2012 v 14:10 | Katrin |  Novinky
Dneska vám chci představit film, na který jsme se museli dívat v rámci přípravy na seminář o překládání titulků. Přestože z domácích úkolů většinou nadšená nejsem (jak ostatně asi nikdo), tak filmy jsou moje slabost a řekla jsem si proč ne, třeba se z toho vyklube něco hezkého. A vyklubalo.
Film Lov lososů v Jemenu (Salmon Fishing in the Yemen) z roku 2011 je plný vtipných situací a slovních přestřelek mezi hlavními hrdiny, kterými jsou Emily Blunt a Ewan McGregor. V celém filmu jde o jediný projekt, kterým je vybudování řeky uzpůsobené tak, aby v ní lososi dokázali přežít a rozmnožovat se. Právě tímto projektem se má v rámci britsko-jemenských dobrých vztahů zabývat doktor Jones, který ale nevěří, že by ve vyprahlém Jemenu bylo něco takového možné.
Na čsfd jsem našla obrázek mé oblíbené scény, kdy Jones vysvětluje Harriet, asistentce šejka, který celý projekt inicioval a financoval, že je blbost tahat lososy do Jemenu, jelikož bez vody tam samozřejmě zdechnou (viz. R.I.P. na obrázku Smějící se)



Offline

7. října 2012 v 14:43 | Katrin |  Střípky z deníku
Jeden den bez počítače, bez internetu, to se dnes zdá skoro jako nemožné. Tím větší kouzlo to má. Když nevidím, že nemám žádný nový email, nejsem zklamaná. Když nevidím, kolik úkolů mám honem splnit nebo dodělat, nejsem nervózní. Když se nezaseknu na 40 minut na fb, nejsem naštvaná. Když se nezaseknu na 120 minut u filmu, nejsem nepříčetná. Když na Seznamu nevidím, kdo kolik lidí zabil nebo přejel, nemám špatnou náladu. A konečně, když místo těchto věcí, kterýma zabiju každý den několik hodin, dělám něco skutečného, ať už je to úklid, příprava do práce, nebo jen hloupé zašívání ponožek, je mi strašně fajn.

Je to jako vystřízlivění. Zjistím, že venku prší a že mám taky rozečtenou knížku. Objevuju věci, které nemají s internetem vůbec nic společného, a že nikam nezmizely, zatímco já jsem strávila čtrnáct dní brouzdáním po různých stránkách. A i když některé stránky se zdají být užitečné, třeba jako předpověď počasí, nestačí se ráno podívat z okna? Dělala jsem to tak vždycky, vystrčila ruku, zamávala s ní v chladném ranním vzduchu a podle toho se oblékla. Bylo to normální, běžné a spolehlivé. Proč mi to najednou přijde málo, to netuším.
Nebo jsem každou sobotu uklízela. Vždycky to tak bylo. Teď trávím soboty na youtube a bordýlek se mi hromadí v pokoji na koberci, oblečení na křesle, nádobí v kuchyni a prach na všech poličkách. Ještě že koupelnu má v malíčku jiná spolubydlící Usmívající se Nedej bože, aby vymysleli něco podobného facebooku, s podobně chytlavou strukturou a provedením. Myslím, že těch novinek a inovací už stačilo. Ale ono to stejně přijde, visí to ve vzduchu. Jen nevím, jestli se pak z vesnic nestanou obydlí duchů, nebo z měst místa, kde potkáte lidi jen během ranní nebo odpolední špičky. Přijde mi, že kdyby se změnilo klima na Zemi a my tu měli samé hurikány nebo tropické či sněhové bouře, tak nám to ani tolik nevadí, vždyť máme počítače a internet, tak co je nás po tom, jak je venku, když stejně sedíme na zadku doma - v teplíčku, v klídku, a taky v izolaci.

Možná to bude znít moc melancholicky, ale kde jsou ty časy, kdy lidi (včetně mě) byli schopní život prožívat, vymýšlet spolu ptákoviny nebo plánovat akce. Docela si po tom neinfikovaném dětství stýskám. Nevadilo by mi, kdyby měly počítače ve výbavě jen Office a co se školy týče, používaly se jen na referáty a podobné výplody, jelikož se musí nechat, že dokumenty psané na pc jsou pěkně úhledné a nemusíte po nikom luštit jeho hieroglyfy.
A přitom je tak jednoduché ten počítač vypnout. Stačí dvakrát kliknout a on si usne a bude spát do doby, než se rozmyslíte, že na něm zas potřebujete pracovat nebo "nutně" cokoliv zjistit. Pro dnešek je ale zjišťování, brouzdání a klikání konec. Rozhodně chytám myš a těma dvěma kliky posílám noťas na dobu neurčitou do věčných lovišť.


Nevystupujeme, máme zpoždění!

2. října 2012 v 20:34 | Katrin |  Střípky z deníku
Přesně tak, není radno vystupovat z rozjetého vlaku. Však on vás někam doveze, vždycky to bude stanice s nějakým názvem, ať už Hotovo, Průser nebo Konečná. I když by se mohlo zdát, že když narazíte na problém je nejlepší zastavit se a nechat si ho projít hlavou, tak moje myšlenky mají momentálně čas procházet se mi hlavou jen když se nohy procházejí městem. Jakmile dorazím do cílové stanice, je potřeba, aby se všechny síly vzchopily a vydaly co nejlepší výkon. V tomto pokročilém stádiu je sice únava značná, ale kdybych se zastavila a vystoupila, nejspíš už nenaskočím. Říkejme tomu prostě život.

Stejně jako cestou vlakem, tak i cestou studiem nastupují různí cestující, kteří po vás často něco chtějí a nestydí se o to říct, jiní se stydí, ale vy to na nich stejně poznáte, a někteří se prostě jenom vezou a vás to rozčiluje. Nejspíš bude pro mě nadosmrti tajemstvím, jak někteří lidé zvládají chodit do školy, do práce, zařizovat si bydlení a zároveň mít čas na své koníčky a svou drahou polovičku. A to všechno během jediné cesty. Jsou případy, které to řeší tak, že se svezou s někým jiným na jeho jízdenku. Ani nevím, jestli jsem se já někdy s někým svezla, ať už chtěně nebo nechtěně. Když se to nechtěně podaří, můžeme to nazývat náhodou, a když se svezeme na práci někoho jiného za účelem zabití svých vlastních povinností, můžeme tomu říkat krize nebo "má si své černé pasažéry hlídat".
No a nakonec jsou tady průvodčí, kteří mohou končit službu ještě před vaší cílovou stanicí, a to pak potkáte jiné průvodčí, kteří s vámi dorazí až do cíle cesty. Někteří budou milí a jiní protivní, špatně vyspaní nebo neoblomní, ale pořád máte jistotu, že ve vlaku vždycky aspoň jeden průvodčí bude.


Steven R. McQueen

2. října 2012 v 0:25 | Katrin |  Bouchači a bouchačky
Už je na čase přidat zase nějakou tu známou tvář nebo fascinující osobnost. V tomto případě se jedná o kombinaci obou. Steven R. McQueen pochází z Los Angeles v Kalifornii a jeho zatím nejznámější rolí je Jeremy Gilbert v Denících upíra. Vidět jste ho mohli ale i v seriálu Everwood, který běžel před pár lety.
A perličku na závěr - při natáčení Everwoodu se potkal s Paulem Wesleyem a po nějaké době se tedy opět objevují spolu na place. Paul totiž v Denících hraje jednu z hlavních rolí - Stefana.