Listopad 2012

Tyrkys se nekoná

24. listopadu 2012 v 14:56 | Katrin |  Střípky z deníku
Trošku jsem doufala, že tyrkys se vybarví do svého nejživějšího modrého tónu, ale bohužel se tak nestalo. Naopak, na scénu přišel obávaný tmavě zelený hadr, neboli já. Vím, že se říká, že každý vstup do praktického pracovního života je těžký; když najednou opustíte školní lavice, kde se od vás očekává jen pasivní poslech a psaní poznámek, kdy nemusíte za nic bojovat, protože známky se vám objeví na vysvědčení po napsání testu, pasivního testu, písemného, při jehož psaní se vám nikdo nedívá do tváře a neočekává, že budete všechno znát dokonale. O tom praxe opravdu není.

Ve skutečném světě totiž chodíte vzpřímeně s hlavou zdviženou a nečučíte shrbeně do papírů. Ve skutečném světě nikoho nezajímá, na kolik bodů jste napsali diktát nebo test z matiky. Ve skutečném světě se vám vaši klienti, vaši oponenti i váš šéf dívají do tváře a čekají, že za svá rozhodnutí a výkony ponesete odpovědnost. To je realita. A tu v žádné škole, bohužel, neučí. Někde snad částečně učí základy, například když učitelé preferují mluvený projev a zkoušení před psaným, ale když si vzpomenu, jak jsme se na střední při každém zkoušení kroutili a pohupovali před tabulí, případně tam stáli ve stejné póze jako grcky dvacet minut nebo dělali opičky, tak se musím smát. Zkuste tohle udělat před klientem a on si bezpochyby začne ťukat na čelo, a pokud možno tak, abyste to viděli a pochopili, a co hůř, aby to viděli a pochopili i ostatní.
A že jsou tohle příliš depresivní názory po první a zatím jediné profesionální zkušenosti? Heh, odpověď je jednoduchá, ono to totiž lepší nebude ani příště. Opět tam budu stát, opět na mě budou všichni čučet a já musím čučet na ně, protože ve skutečném světě se sklopená hlava neodpouští. A navíc, pokud možno neudělat ani jednu chybu, ba ani jedinou malilinkatou chybičku. Co na tom, že se teprv zabydluju, to je přece nezajímá. Mělo by?
Nejspíš ani ne, jelikož oni dali svoje peníze za provedení jazykové služby a očekávají stoprocentní servis. Pokud to zmrvím - ano, zmrvila jsem to - tak se není co divit následkům. A iluze, že všechno bude fajn, protože tam mám s sebou dohled ze školy, se rozplynula hned, jak se daná osoba jen blbě usmívala a koukala, jak se v tom plácám. A přesně takhle bych popsala přechod ze školy do praxe, protože v reálu už nemáte nikoho za zadkem, a pokud tam přece jenom někdo bude, tak jenom proto, aby se vám nakrásně vysmál.

Duhový den

14. listopadu 2012 v 18:19 | Katrin |  Střípky z deníku

Dnešní den byl čímsi zvláštní. Stejně jako na duze najdeme všechny možné barvy, tak se světlejší a tmavší události střídaly v průběhu celého dneška.
Začátek pohodový, fialová vládla, později se optimisticky přehoupla až do žluta. I když pak se objevil tmavě modrý mrak a zblitě zelená nuda, oběd to zachránil a spolu s podzimním sluncem mi náladu zbarvil na oranžovo. Nicméně pak nastaly komplikace a bylo třeba se objednat k doktorce, chjo, takže se nám to šedí a škaredí. Sice jdu večer poklábosit s hordou lidí do jednoho restauračního zařízení, tak dejme tomu, že šedou začíná oranžová přemíchávat do hněda, a tak snad zakončím ten strakatý den vínově (v jakémkoliv smyslu Usmívající se).
Na zítřek očekávám tyrkys, který se může proměnit v průser, nebo taky úspěch. Sama jsem zvědavá, který z těch dvou to bude. Když se postavím na nohy a vrazím do toho po hlavě, mohlo by to vyjít. No pokud se nechám otrávit kašlem a bolením v krku, otrávím nejspíš taky všechny okolo, včetně spolubojovníků z týmu nebo hostů konference. A bude ze mě tmavě zelený hadr. Jeeej, to snad ne. Asi si ráno obleču něco červeného, jelikož zeleno-červenou kombinaci opravdu nemusím, a budu spoléhat na odstředivou sílu…. A sílu vlastní, sílu odhodlání a nezaječí úmysly.