Tyrkys se nekoná

24. listopadu 2012 v 14:56 | Katrin |  Střípky z deníku
Trošku jsem doufala, že tyrkys se vybarví do svého nejživějšího modrého tónu, ale bohužel se tak nestalo. Naopak, na scénu přišel obávaný tmavě zelený hadr, neboli já. Vím, že se říká, že každý vstup do praktického pracovního života je těžký; když najednou opustíte školní lavice, kde se od vás očekává jen pasivní poslech a psaní poznámek, kdy nemusíte za nic bojovat, protože známky se vám objeví na vysvědčení po napsání testu, pasivního testu, písemného, při jehož psaní se vám nikdo nedívá do tváře a neočekává, že budete všechno znát dokonale. O tom praxe opravdu není.

Ve skutečném světě totiž chodíte vzpřímeně s hlavou zdviženou a nečučíte shrbeně do papírů. Ve skutečném světě nikoho nezajímá, na kolik bodů jste napsali diktát nebo test z matiky. Ve skutečném světě se vám vaši klienti, vaši oponenti i váš šéf dívají do tváře a čekají, že za svá rozhodnutí a výkony ponesete odpovědnost. To je realita. A tu v žádné škole, bohužel, neučí. Někde snad částečně učí základy, například když učitelé preferují mluvený projev a zkoušení před psaným, ale když si vzpomenu, jak jsme se na střední při každém zkoušení kroutili a pohupovali před tabulí, případně tam stáli ve stejné póze jako grcky dvacet minut nebo dělali opičky, tak se musím smát. Zkuste tohle udělat před klientem a on si bezpochyby začne ťukat na čelo, a pokud možno tak, abyste to viděli a pochopili, a co hůř, aby to viděli a pochopili i ostatní.
A že jsou tohle příliš depresivní názory po první a zatím jediné profesionální zkušenosti? Heh, odpověď je jednoduchá, ono to totiž lepší nebude ani příště. Opět tam budu stát, opět na mě budou všichni čučet a já musím čučet na ně, protože ve skutečném světě se sklopená hlava neodpouští. A navíc, pokud možno neudělat ani jednu chybu, ba ani jedinou malilinkatou chybičku. Co na tom, že se teprv zabydluju, to je přece nezajímá. Mělo by?
Nejspíš ani ne, jelikož oni dali svoje peníze za provedení jazykové služby a očekávají stoprocentní servis. Pokud to zmrvím - ano, zmrvila jsem to - tak se není co divit následkům. A iluze, že všechno bude fajn, protože tam mám s sebou dohled ze školy, se rozplynula hned, jak se daná osoba jen blbě usmívala a koukala, jak se v tom plácám. A přesně takhle bych popsala přechod ze školy do praxe, protože v reálu už nemáte nikoho za zadkem, a pokud tam přece jenom někdo bude, tak jenom proto, aby se vám nakrásně vysmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaký sport nejraději provozujete?

jezdím na kole 18.3% (20)
běhám 10.1% (11)
jezdím na bruslích 14.7% (16)
hraju tenis/badminton 12.8% (14)
hraju míčové hry 10.1% (11)
hraju fotbal 11% (12)
procházím se / chodím na túry 13.8% (15)
preferuju postelový sport 9.2% (10)

Komentáře

1 ratuska | E-mail | Web | 28. listopadu 2012 v 22:37 | Reagovat

Toho se bojím, až jednou budu muset přestoupit ze studia do práce. Jak říkáš, nikde průbojnost a úspěšnost v pracovním procesu, ať už při výkonu nebo při komunikaci s ostatními, neučí, a já ji do vínku zrovna nedostala.

2 Katrin | 4. prosince 2012 v 12:59 | Reagovat

[1]: To je nás víc. Já zatím zažívám terapii šokem - škola neškola, buď zvládáš co já chci, pokud nezvládáš nebo neumíš, nazdar.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama