Prosinec 2012

Já, stromek a teorie překladu

27. prosince 2012 v 14:37 | Katrin |  Střípky z deníku
Jeden by nemyslel, že 27. prosince bude svítit slunko jak na jaro. Dopoledne bylo hezky šero a stromek, se kterým jsem teď v obýváku, hezky vynikal přes celý pokoj. A teď? Pere se se slunkem o to, kdo tomu dá víc. A i když se žárovičky snaží, tak slunko zdůrazňuje i to, co by na stromku nemělo být vidět, totiž žárovky samotné, a tak místo ozdob odrážejících jejich lesk a přeměňujících obyčejný smrk na vánoční stromeček tu stojí jen divně ověšený strom, kterému vidím až na kmen a který má na sobě divně barevné fleky připomínající neštovice.


Začínám chytat "dodělávací" tendence, protože se blíží konec roku. Zase dělám plány, co bych do Silvestra chtěla ještě stihnout a zase mi to - jak se znám - nevyjde. Ale nebýt těch plánů, neudělala bych vůbec nic. Třeba bych četla dva dny jeden odstavec o teorii překladu pořád dokola, což je případ dnešního dne a včerejška dohromady. Navíc se zdá, že první lednový týden strávím pobíháním po cizineckých úřadech kdesi v Přerově a budu se tam vydávat za tlumočnici. Cha cha, to bude zase veselo. Co je ale horší, že z oněch 14 dnů, které jsem si původně naplánovala na učení na zkoušku, zbydou tři, přičemž první den se snad opravdu budu učit, druhý a třetí si řeknu, že už to nemá smysl a budu čučet na filmy a zkoušku samozřejmě zase nedám. No, myslím, že příští rok bude opět veselejší a zároveň tragičtější než byl ten letošní.

Kešu v čajovně

18. prosince 2012 v 19:00 | Katrin |  Akce, výlety
Bylo jednou jedno kešu v karamelu a to se dostalo do rukou jedné blonďaté slečny. A chudák kešu taky nemohlo tušit, že si ho budu muset najít v jazykové příručce, abych o něm vůbec mohla napsat článek. No a jak jsem zjistila, tak "kešu" je nesklonné, takže smůla, od teď to musí být "oříšek kešu" a budu se snažit, abych (to)mu přisuzovala správný rod, tedy střední.
Pak tu byl ještě salám, teda vlastně krůtí šunka pro děti, kterou si dotyčná slečna také koupila a takto vybavená zamířila do Dobré čajovny.
Čajovna vypadala tuze příjemně, a i když jsme musely původně zamýšlené Stříbrné jehly vyměnit za Bílou pivoňku, dá se říct, že nám změna barvy večer nijak nezkazila. Nejspíš to, co následovalo, nebylo způsobené punčem z náměstí ani bratry kešuáky, kteří sdíleli s naším hrdinou Oříškem kešu stejný pytlík.
Dobrou atmosféru v Dobré čajovně dokreslí jenom dobrá vodní dýmka. Chvíli po usazení už jsme ji roztahovaly a nalévaly si první kalíšky čaje, při jejichž plnění dala konvice základ našemu budoucímu táckovému jezeru. Pak přišel na řadu foťák, který paničku začal zlobit hned po setmění, a všechny fotky ve tmě vypadaly, jako by je fotila značně podnapilá osoba (a to v tu chvíli nebyla ani jedna z nás). Jeden punč zas takové zázraky neumí, ani když je holomócký.
Jenže panička chtěla foťák pokořit a popřít tak jakoukoliv spojitost barvy svých vlasů s neostrostí fotek. S každým změněným módem na foťáku musela přijít i zkušební fotka, jak jinak. Nejdřív se stávalo terčem fotek vybavení čajovny, pak dýmka a konvička s čajem. Logickou etapou činností člověka je pak zájem o svou vlastní osobu, a tento sebestředný krok přitáhl objektiv foťáku k našim obličejům. Od melancholických zátiší podpořených jenom světlem z kahanu přišel na řadu blesk, který nejenom pohoršil většinu ostatních spoluuživatelů koberce, také zdůraznil naše obličeje a hlavně kouř, který pokud byl vyfocený ve správný čas, dokázal člověka přetvořit v totálního zhulence, mozkomora, ducha, nebo klidně bůvola. S trochou cviku vypouštění dýmu nosem se reinkarnace do bůvola stala prvním bodem večera, kdy se jakýkoliv pokus o potáhnutí z dýmky během záchvatů smíchu jevil životu nebezpečným.

(Jeden můj bůvol)

Po krátké přestávce, kdy jsme musely obě nabrat dech, a po tom, co se nám při druhém nálevu podařilo zvětšit čajové jezero na tácku, objevila moje spolupachatelka kouzlo své houslovo-klíčové náušnice ozářené plamenem a pro vytvoření dokonale snové kreace jsem jako supporter každé umělecké duše až téměř do kolapsu svých plic foukala dým na onu náušnici, zatímco ona se snažila to celé zachytit na fotce. Z asi dvanácti pokusů vyšel jeden. Usmívající se
K dokonale strávenému večeru nám chybělo už jen něco na zub, a tak slečna ze své kabelky vylovila pytlík s oříšky v karamelu. Nejdříve jsme zkoušely kombinaci chuti karamelu s dýmem, ale ta byla docela nebezpečná, protože když jsme se začaly smát, oříšky nám skákaly do krku. A pak - asi z bezpečnostních důvodů, přitom neochotné vzdát se kombinace karamelu s dýmem - ke mně to úžasné blonďaté stvoření natáhlo ruku s Oříškem kešu, usadilo mi ho před pusu přesně do dráhy výdechových par a křiklo: "Zakuř mi ořech!"
Při takové větě jsem se smíchu prostě neubránila a s výdechem dýmu stihl ořecha jeho osud - Oříšek kešu byl zakouřen.
Pak jsme ještě zkoušely, co všechno by šlo zakouřit, ale už jsme s sebou neměly nic tak kouzelného jako oříšky, a trdelník by při zakuřování moc nadrobil. "A co salám?" napadlo mě, ale zároveň jsem si nedokázala představit, jak by to šlo udělat. Nebudu přece sedět v čajovně a foukat dým na kolečko salámu rozpláclé přes celou dlaň. Ale to by v tom byl čert, aby ta kujónka blonďatá něco nevymyslela. Pekelně soustředěná, srolovala kolečko krůtí šunky pro děti, potáhla z dýmky a kouř vyfoukla přímo skrz ruličku salámu. Týpci co seděli naproti z toho museli jít na záchod. A my dvě jsme tam jen seděly a chlámaly se, břicha nás bolely a čaj nám došel. Zbyl jen ten rozlitý na tácku. Dojela dýmka a bylo po srandě.
Teda ne tak úplně. Po cestě z čajky jsme se ještě stavily na náměstí osedlat želvu a dát si nosana se slonem. Ale to už bylo opravdu všechno.


Příběh v kalendáři

11. prosince 2012 v 22:32 | Katrin |  Novinky
Nejdříve jsem tento článek chtěla věnovat jen finskému adventnímu kalendáři ze stránek finland.fi, ale pak jsem objevila další online kalendář.
Nicméně ten finský má samozřejmě přednost. Celý kalendář propojuje jeden příběh o děckách, jak se těšily na Vánoce a co provedly (např. zchlamstly všechnu čokoládu z jejich adventního čehosi). Bohužel je to jenom v angličtině, ale zase je to jednoduše napsané, takže vám všem fandím, že si kalendář i tak prohlédnete. Tento kalendář vás ale nepustí dál, než je den následující po aktuálním datu. Tady máte link a foto:


Další adventní kalendář jsem našla na stránkách České televize. Je už trošku promakanější, pač tam neustále sněží, ale když najdete nějaký den (ano, musíte ho nejdříve najít, tady se na čísla nehraje), vyskočí na vás jenom - občas prapodivná - rýmovačka. I když většina je povedená, mohli si dát aspoň práci a sesmolit něco hezkého i na 12. prosince. To je totiž zítra, tak si můžete počíst tady.

Kdo přežije

4. prosince 2012 v 12:51 | Katrin |  Střípky z deníku
Poslední dva týdny se nesou v duchu reality show s názvem Kdo přežije, ale tentokrát nejde o trosečníky vysazené na vzdáleném ostrově s minimem jídla a vody, ale o státnicový ročník na anglistice.
Co na tom, že začaly zápočty, klidně se můžeme pachtit s nesmyslnýma prezentacema od nevidím do nevidím. A tu sem hodím ještě četbu, beztak se ti studentíci nudí, a radši tam dám i otázky, aby se z toho jen tak nevyvlíkli.
Víc o tom psát ani nebudu, jen mě zarazil pohled na kalendář s termínama odevzdávání oněch stupidních projektů a prezentací, do toho zubař a praxe a Vánoce a práce a tetin svátek a bratránkovy narozeniny a jeden by se z toho picnul. Včera jsem lítala jako hadr na holi a každý den dělám pomalu totéž. A vždycky večer předtím si říkám: jestli zítřek přežiju ve zdraví, tak jsem bouchačka. Měla bych si zařadit fotku do své vlastní galerie bouchaček Usmívající se
Teď jsem se mrkla na soupis článků a uvědomila jsem si, že už to bude rok od mého opožděného ponovoročního předsevzetí, ve kterém jsem se zařekla, že každý den napíšu jeden článek. A hle, doposud napsáno 68 článků. Kde je těch zbylých 297? Smějící se To už do konce roku asi nedoženu, ale nějaké snad ještě přibydou. Na druhou stranu jsem ráda, že letos se tu objevilo o 58 článků víc než vloni, takže hurá! A taky průměrná denní návštěvnost stoupla z nuly na dva, hurá! Objevily se tu dokonce nějaké komentáře, což byla věc na tomto blogu absolutně nevídaná. No aspoň něco mi dělá radost.
Takže když se to vezme kolem a kolem, baví mě ulejvat se ze školní mašinérie na této frekvenci zvané blog, i když ho čtou jen dva lidi za den. Dva lidi a já.
Pokud tedy přežiju dnešek a zítřek, troufám si tvrdit, že se tu za pár dní konečně vyklebetím z toho, jaké mám poslední dobou kreativně-tvořivé touhy. Prozatím uzavírám kecy obrázkem, který se dá chápat dvěma způsoby: připadám si jako ta ryba, kterou se mrštný lovec snaží zapíchnout, a zároveň bych je nejradši na té naší úžasné katedře zapíchla všechny.