Leden 2013

ME v krasobruslení Chorvatsko

31. ledna 2013 v 0:34 | Katrin |  Sporty mix
Komentář k letošnímu Mistrovství Evropy v Záhřebu bude stručný. Jelikož jsem totiž šampionát nesledovala, nejsem nabuzená o něm dlouze přemítat. Navíc to, že Verner spíš zklamal než překvapil, se stává pravidlem a to mi opět - až na vyjimky - připomíná české "jednou a dost".
Jedním překvapením ale přece jen začnu. Po tom, co vloni pokazil při volné jízdě co se dalo, letos se Ondra Hotárek překonal a s partnerkou Stefanií Berton dosáhli na bronz. I když reprezentují Itálii, je úžasné pozorovat, jakého pokroku jde dosáhnout za jeden rok.
Druhý bronz získal Michal Březina a to mě nesmírně těší, jelikož jeho výkony jsou stálejší než Vernerovy. Myslím, že Michal má parádně našlápnuto na skvělou kariéru.
Celkově čtrnáctý skončil pár Lucie Myslivečková a Francouz Neil Brown.
Plushenko raděj odstoupil a udělal dobře, protože jeho krátký program stál za nic a po úvodních dvou nevyvedených skocích jsem to musela zastavit.

Každé video, na které jsem se dívala, mě spíš uspávalo než že by ve mně probouzelo nadšení. Téměř všichni měli letos pomalou hudbu, a tak jsem pro jedinou hudební perličku, která by vůbec za něco stála, musela až do závěrečné exibice. Tam se Ondra se Stef předvedli nadmíru uspokojivě, jak tancem, tak hudbou. Tančili totiž na hudbu z Hříšného tance a zároveň ho - trochu upravený - předvedli. V exibici zářil i Březina s remixem písničky New York. Prostě Češi, nevím, co by v tom Záhřebu dělali, kdyby nás neměli Smějící se


Začarovaný pokoj

22. ledna 2013 v 20:45 | Katrin |  Střípky z deníku
Plán pro dnešní den byl naprosto dokonalý. Dopoledne jsem si sehnala materiály k diplomce a něco k snědku, abych mohla pak celé odpoledne a večer nerušeně pracovat a nestarat se o nic jiného. Mohlo mi být podezřelé už předem, že jsem na byt dorazila až v jednu hodinu. Co že jsem to dělala celé dopoledne ve městě? Tu do pekařství pro rohlíčky, tam kuk do obchůdku, pár spletených cest (co sem to vlastně….?, kam sem to chtěla…?) a kopírovací karta nabitá až na druhý pokus, jo, to se protáhne.
Čas od času se objeví den, kdy se můžu stokrát přemlouvat, kdy si můžu dvacetkrát plánovat, že už ten počítač vypnu a sednu ke čtení těch materiálů, ale stejně se nic z toho nekoná. To je pak lepší se vším praštit a jít dělat něco manuálního, při čem nepotřebujete počítač a nejraděj ani myšlenky, protože ty se rády toulají všude možně, po světě reálném i vymyšleném. To si pak nadávám, že jsem se usadila ve městě a ne na vesnici, kde se dá jít v takové situaci štípat dříví nebo vytírat podlahy, uklízet na hůře nebo péct. Kdybych chtěla vytřít v bytě, tak za sedm minut nemám co dělat a budu jenom naštvaná, že už zase nemám co dělat. No a péct nemám z čeho, takový drobný detail. Trvalo mi to, ale teď už jsem si naprosto jistá, že ve městě moje místo není. Potřebuju sušit seno a sadit papriky. Sama to nechápu, ale už je to tak.
Nevím, jestli je to ve Finsku stejné. O to větší mám dilema, jestli hledat práci ve městě nebo na vesnici. Ale Finsko je zemí jezer a krásné přírody, jen v Helsinkách je několik krásných tichých koutů, kam by se dalo v nouzi nejvyšší "utéct". Ale stejně se tam nedá štípat dříví. A teď Suomáci raďte… Jak tak přemýšlím, určitě se za celou tu dobu příprav nebudu moct rozhodnout a finální fajku dostane při vyplňování dokumentů rámeček, na který mi první padne ruka. Jinak to asi nevidím.

Přijde mi, že vším tím sepisováním a študováním jenom ztrácím čas. Navíc se mi to nedaří, a to mě štve ze všeho nejvíc. Pokaždé, když chci něco kloudného napsat nebo vmáčknout do hlavy pár stran, musím se spakovat a přesunout se do univerzitní knihovny, kde je ticho, stejně zoufalé osazenstvo a hlavně žádné počítače. Teprv tam dělám krůček po krůčku pokroky. Zvláštní, že se v knihovně dokážu soustředit a doma v pokoji ne. Zkoušela jsem to desetkrát, ale vždycky to dopadne stejně a nic nepomáhá. Na stole čaj, i svíčka hoří, já stejně koukám do zdi a hodiny plynou. Divné. Místo toho, abych byla ráda, že si můžu uvařit kafe kdykoliv budu chtít nebo protáhnout kosti a narovnat záda po hodinách shrbeného sezení, tak jen bloudím stránkama a co je na nich mě vůbec nezajímá. Bude to tím pokojem, určitě. Je to pokoj, ve kterém mi nic nedá pokoj, kde nemám klid. Třeba mi kolem stolu vedou nějaké negativní energie, vlny. Třeba je ten pokoj jenom začarovaný.

Kreativní fotozáchvěvy

14. ledna 2013 v 23:09 | Katrin |  Akce, výlety
Poslední dobou mě až příliš často chytají kreativní, a posléze i fotokreativní záchvěvy. Dneska se budu věnovat aktivitě druhé, fotodokumentaci k tomu prvnímu mám totiž někde v mobilu a musím ji teprv přetáhnout.
Fotokreativita se u mě projevuje dá se říct každý druhý den, ale jen občas mám u sebe foťák. Někdy už jen vědomí, že ho s sebou mám, mě donutí ho zapnout a něco blejsknout. A většinou se z toho i něco hezkého vyklube, i když jsou dny, kdy si s foťákem prostě nerozumím a on nebude poslouchat, ani kdybych se měla rozkrájet.
První fotka je nejaktuálnější. Tak jsem se jednoho krásného večera učila a abych se lépe soustředila, zapálila jsem si svíčku. Nevím proč, ale svíčky mě prostě uklidňují. Samozřejmě po pár řádcích mě to slavné učení přestalo bavit a takhle to dopadlo:


Strašně ráda fotím věci, které se mi líbí i bez mého přičinění, tedy aníž bych je vytvořila. A protože mám strašně ráda vlaky a koleje, tak mě zaujal tento most tím, že vůbec nebylo vidět, kam dál ty koleje vedou. Fotka se spoustou vzpomínek na skvělý au-pairský život, místo: Mortimer, Anglie.


V záchvatu kreativity vždycky něco narychlo naaranžuju, i když to kolikrát k sobě vůbec nepasuje. Ale tahle víla se v květináči s bramboříkem docela hezky uvelebila. Tahle fotka je zvláštní ještě jednou věcí, a to tím, že je z asi 10 prvních fotek vyfocených mým současným foťákem hned první den co jsem ho dostala.


Sedm finských zázraků

4. ledna 2013 v 18:28 | Katrin |  Ze země sobů
Zajímavé nápady mají ti Finové. A i když každý dneska už například ví, že Nokia je finská značka a sauna finský vynález, existuje spousta dalších věcí, které se právě ve Finsku zrodily nebo jsou pro Finsko typické.
Začnu skříňkou na nádobí vybavenou poličkama na uschnutí, abyste už nikdy nemuseli nádobí utírat :)
Mnozí z vás taky znají Mumínky (the Moomins),
nebo nůžky fiskarsky.
Pro Finsko je jedním z velkých a vzácných pokladů křišťálově čistá voda po celé zemi, a v celém Finsku platí, že pokud se chcete napít z nějakého jezera, klidně můžete.
Pak ještě zmíním Linux, odrazky a reflexní pásky a na závěr (mě osobně nejvíc překvapili) Angry Birds.

Rok, který vzal iluze

3. ledna 2013 v 19:12 | Katrin |  Střípky z deníku
Ještě není tak dlouho po konci předchozího roku, aby se nedalo lehce okomentovat, co mi za svých 365 dní dal a vzal.

Tři dny po Novém loňském roce jsem seděla na koleji zasypaná hordou papírů, která se mi měla vlézt do hlavy a vytvořit tam něco, čemu se říká vědomosti. Zároveň mi v hlavě sídlily desítky věcí, které bych dělala raději, a jednou z nich bylo psaní, které jsem do té doby odkládala víc jak půl roku. A právě v tom pokoji na koleji, pod tou hordou papírů, v ten moment jsem s tím ztratila trpělivost a napsala první Střípek na blog. Bylo to takové malé procitnutí.
Na konci ledna jsem měla za sebou první zkouškové období na UPOLu a myslela jsem si, že nic tak stresujícího mě už v životě nepotká. Chyba lávky. Letní zkouškové bylo horší.
V únoru přišla osvěta - poznání, že u zubaře se platí. A hodně.
Březen se nesl ve znamení objevování ostatních členů rodiny aneb trávení času i s někým jiným než jen s otcem, ségrou a bráchou. Docela příjemné.
Duben byl napůl fajn a napůl bych ho nazvala měsícem závisti. S každým hezkým slunečným dnem jsem záviděla všem, kdo se nemuseli učit. Záviděla jsem i takové věci jako hrabání trávy nebo kydání hnoje.
Květen - velké oči, neden. To měl někdo velké oči, že zvládne zkoušku z průvodcování. Nicméně výlety do Ostravy byly příjemné Usmívající se. Úderem zkouškového se mi začaly mísit dny v týdny a jeden nevěděl, jestli je noc nebo den.
Červen byl plný zklamání. Zkouškám pořád nebyl konec, čiperný doktorand se na nás realizoval bez ostychu. Mezitím ostatní už měli sbalené svoje baťůžky a trajdali si to někam k moři. Olmík zpustl a já navíc strávila léto u bábiny na zahradě mezi jahodama a kopřivama.
Prázdniny bych prázdninama ani nenazvala. Nejenže se mi nepodařilo odjet do Anglie za rodinkou a za děckama, za kámoškama a botama bez růžových mašliček, ale nepodařilo se mi ani nic jiného. Člověk si říká, že když zatne zuby a bude se víc snažit, bude víc pracovat a nechá lenošení, tak se něco změní. Změní se leda tak datum v kalendáři. To úžasné léto jsem teda zakončila lajkováním cizích fotek na fb a vyhrabáváním vlastního auta z bahna v lese.
Loňské září bylo první vlaštovkou značící odcizení od mé bývalé venkovské komunity. Bylo to poprvé za několik let, co jsem nešla oslavit naši venkovskou pouť pořádnou venkovskou pařbou. A hele, přežila jsem to.
V říjnu byla škola v plném proudu a já jsem si připomněla, jak ji nesnáším. Objevují se také první pokusy o napsání diplomového veledíla, povětšinou marné.
Snad jen listopad byl úspěšný měsíc. Pracovní vytížení přineslo občasné světlé týdny a moje peněženka čas od času ztěžkla o 1200 korun. Nejsem politik a částku klidně přiznám. Smějící se
No a prosinec? Prosinec byl konec. Konec iluzí, že vůbec něco zvládám. Školu ne, praxi ne, sebe také ne. Praskly ale i iluzorní bubliny o některých členech rodiny. Na Štědrý večer jsem se těšila, ale on jakoby ani nepřišel. Nebylo v něm nic, co by ho odlišilo od každého jiného dne v roce. Byl to takový prázdný den, že pro mě vůbec nic neznamenal. Uvnitř jsem také cítila prázdno a ono se tam navíc rozhodlo zůstat. Zmizely pocity, ani přetvářka je letos nezvládla zadržet. Zůstal mi jen život. Bez iluzí.