Květen 2013

Blízko k cíli, cesta dlouhá

12. května 2013 v 18:34 | Katrin |  Střípky z deníku
Už brzo budu psát o něčem jiném než spoustě materiálů, článků, poznámek z přednášek a knih, které se můžou přetrhnout, aby z nich v mé hlavě něco zůstalo. A stejně jako se o podnikatelích říká, že jsou pány svého času, tak já se do podnikání (zatím) pouštět nehodlám, ale čas hodlám konečně využít podle svého a každý den si nejvíc užiju. Ať už to bude nicnedělání, hezká kniha nebo výlet kdo ví kam, co zanedlouho opanuje moje každodenní plány, nebude to nic tak nudného jako je celodenní sezení nad papíry (teda kromě mých vlastních výplodů).
Zatím mi to nedochází. Za ty dva roky, co magistra studuju, jsem jaksi naprogramovaná a mám za to, že musím jet pořád dál, nevypadnout z rytmu, sledovat, co je nového a pokusit se to co nejrychleji splnit. A tak jedu pořád dál a neuvědomuju si, že tomu bude za tři týdny konec. Teda doufám, že bude. Zatím to vypadá slibně, i když začínám nabírat drobné zpoždění. Ale ještě neházím flintu do žita, aneb jak pravila Sutton v Lying game: Desperate times call for desperate measures (zoufalé časy vyzývají k zoufalým činům), takže přecházím na efektivnější metody učení, jakými jsou například státnicové otázky nahrané do mp3 a podobně. Ale věřím, že se všechno zvládne. Dopsaná diplomka bude v září už jen jakýmsi bezbolestným zakončením, protože na rozdíl od bakalářky mě téma, které zpracovávám teď, baví. Nečekaně Usmívající se
I když teda přijde den D už za tři týdny, nejraději bych čas trochu popohnala. Celý tento učební maraton mi přijde jako čekání na smrt nebo na zázrak, a nikdo neví, který z nich to bude. Nemám to ráda, čekání na termín, čekání na výsledky, pořád samé čekání. Blivajz. Sice svět by se nezbořil, kdybych to projela, a ani bych z nikama neskákala, ale za ty dva roky, myslím, by to byla přijatelná odměna. Takže nezbývá, než se zahryznout a nepustit, a pak už přijde čas na věci, které jsem tak dlouho odkládala a které na mě pořád mrkají ze skříně nebo volají ze šuplíku a já je nesmím poslouchat. Těším se na to velké Uffff…, kdy budu konečně volná a svobodná, vysvobozená ze školních lavic a od domácích úkolů. A proto, přestože cíl je blízko, mi to pořád připadá jako dlouhý kus cesty, který je ještě přede mnou. Stejně jako po každém dešti vyjde slunce, tak dočká se trestanec konce svého věznění.