Červen 2013

Nadšení

23. června 2013 v 22:54 | Katrin |  Střípky z deníku
Sestřenka se mi směje, že ráda chodím do Želvičky. Nemusela bych psát víc, ta věta mluví docela sama za sebe Smějící se Jenže, i když jsme dřív doma měli psa a kočky patří k našemu životu snad od jakživa, tak jsme nikdy do podobných zvěřinců nechodili. Leda na Vánoce, když jsme chtěli těm našim zvířatům trochu přilepšit, koupili jsme jim tyčinky na žvýkání a čištění zubů. Granule a podobné záležitosti jsme nakupovali v supermarketech nebo u pojízdných prodejen, takových těch avií co objedou osm vesnic za jedno dopoledne. Tak se není co divit, že se mi na stará kolena zalíbilo v Želvičce, kde mají pokaždé něco nového. Posledně mě fascinoval oranžovo-fialový krab, který vypadal jako umělý, a to, že je živý, jsem poznala akorát podle toho, že hýbal levou zadní končetinou. Kdysi předtím jsem tam poprvé spatřila Nema a byla jsem z toho docela vyjevená, což jsem dávala najevo docela hlasitě (Hele, to je Nemo! Hustý, taková ryba fakt existuje jo?), tak mě sestřenka radši vyprovodila ven. No co, když mě nikdo za celý rok nevytáhne do zoo, ono se pak není čemu divit.

Taky jsem si řekla, že by bylo dobré začít se po měsících zimního povalování a následně měsících dřepění nad knížkama aspoň trochu hýbat. Jako hodná holka chodím na tréninky, i když se mi nechce, a včera jsem dokonce absolvovala svou letos první túru, tříhodinovou. Světe div se, přežila jsem to. Jen doufám, že nebyla poslední a že moje nadšení z pohybu nevyprchá tak rychle, jak se ve mně objevilo. Snad kdyby nebylo tak těžké najít někoho, kdo nevidí smysl svých dní ve vysedávání u počítače nebo u bedny. Než jsem dopsala tento článek, proběhl v telce dokument o interiérových dětech. Tak se říká generaci dnešních dětí, které místo čutání s balonem na hřišti tráví jako první generace většinu volného času u kompu - tedy v interiéru - a prý už v roce 2009 byl průměrný čas dětí napojených na nějaké médium 10 hodin za den. Napadá mě název fb skupiny "jsem rád za dětství bez fejsbuku a internetu všeobecně" a něco na tom asi bude. A za to svoje dětství - co se outdoor versus indoor týče - jsem opravdu ráda. Asi proto ze mě nikdy ten pravý "měšťák" nemůže být.



















PS: To je prý krab z Receptáře Smějící se

Svoboda (a její následky)

9. června 2013 v 16:42 | Katrin |  Střípky z deníku
Ten luxus nevědět, kolikátého dneska je. Skoro jsem zapomněla, jaký je to pocit. Po třídenním intenzivním semináři poezie jsem vyšťavená víc než před státnicema, protože jsme jednu básničku přepisovali a upravovali hned několikrát, a nejenom, že takové revize nemám ráda, hlavně jsou náročné a z něčeho, co jste věděli co je a o čem je, vám udělají něco, co netušíte o čem vypovídá a o co se snaží.
Publikovat tady nic nebudu, navíc je to anglicky, a po těch třech dnech, ve kterých jsem do původně "hezkých" veršů musela nacpat všeljaké metafory, přirovnání, hyperboly a synekdochy si nemyslím, že byste z nich měli kdovíjaký zážitek.
Jen je zvláštní, že jsem tak dlouho čekala, až si budu moct dělat co chci, a když jsem se dočkala, tak vlastně nevím, co mám dělat. Zní to dokonce docela logicky Smějící se Nicméně jsem celá nervózní, že ještě pořád nemám uklizený pokoj, i když už je skoro týden po státnicích. Úterní tanec vysavače po pokoji považuju za jakýsi předvoj, jen ten zbytek zatím ne a ne přijít. Chudák stůl, malý, čtveratý, doslova pohřbený pod tunou papírů ledabyle poházených přes sebe všemi směry; některé místy visí za poslední cípek skřípnutý mezi ostatní papíry, které jsou navíc zatížené těžkotonážními knihami typu Dušková.
Při nedělní aktualizaci článku přináším novinku, že oba moje pokoje, tedy přechodný na bytě i trvalý doma, doznaly určitých změn, především co se týká úklidu stolů (na těch je totiž pořádek/bordel nejvíc vidět). Žádné velké smýčení se ale nekoná, i když jsem ho původně plánovala. Nějak si říkám, že stoly stačí, vytřu podlahu a zbytek příště. Nemám energii poslední dobou na nic zásadního, pořád se mi nechce stěhovat, pokračovat v diplomce… Nevím, kam ta energie zmizela, ale zdá se, že bude chvilku trvat, než se vrátí. Jako kdyby se únava z uplynulých dvou let chtěla najednou celá jaxi zhmotnit a zavalit všechny následující dny.
Přehnané plány nespočtu aktivit, které "svobodní lidé" běžně dělají, se nedají realizovat. Pořád bych se nejradši jen povalovala a přemítala o hloupostech, zato věnovat se tančení, čtení, psaní, výletování, navštěvování kámošek, nakupování, opalování, koupání a všech dalších věcí, kvůli kterým jsem skoro nemohla dospat, se mi teď extrémně nechce. Asi jsem z té nenadálé svobody jakás nemocná. Chtěla bych se prostě jenom otřepat, jak to dělají psi když vylezou z vody, shodit ze sebe ty dva roky stresu, ale nějak to nejde, pořád to ve mně straší. Tudíž pátrání po léku na tuto nezvyklou nemoc zatím prohlašuji za neúspěšné.