Červenec 2013

Kam na pečený čaj

25. července 2013 v 16:30 | Katrin |  ForZlin
Poslední dobou se stává hitem pečený čaj, protože má výraznější chuť i vůni a s obyčejnými sáčkovými čaji se nedá srovnávat.
Pečený čaj najdeme - co se Zlína týče - v prodejnách s kávou a čajem, ale nejenom tam.

Kávo-čajové prodejny jsou: jedna na náměstí Míru (vedle bývalé pošty) a druhá nově na Školní ulici. V obou těchto prodejnách pořídíte malé čaje za 32 korun a velké kolem 160ti korun.
Malé pečené čaje jsem objevila i ve Žlutém butiku v podchodu u náměstí Práce, kde je mají za 29,-.
Babiččiny ovocné čaje pak najdete ve zdravé výživě v suterénu Prioru.
A jelikož má příští týden pršet, bude ten ideální čas na ochutnání některé ze spousty příchutí.


Stačí chtít

16. července 2013 v 16:43 | Katrin |  Střípky z deníku
Záchvaty nicnedělání mají svou světlou stránku. Bloudím při nich internetem a čtu všechno, co mě zajímá, aniž by mě tlačil čas. Proklikávám se na různé články, co mě zajímají, mám čas číst diskuze a googlit detaily, které pak vedou k pochopení nuancí tohoto světa a faktu, že všechno se vším souvisí a že každou věc, změnu nebo nové dílo inicioval člověk. Člověk, který do doby, než něco dokázal, byl jen obyčejným stvořením jako já, vy, vaše teta, kdokoliv jiný. Přišla jsem na to, že každá změna potřebuje svého iniciátora, že každé dílo potřebuje svého autora, každá nová metoda svého teoretika a praktika.

Je rozdíl, zda výše zmíněný fakt jen víme, nebo jestli si ho uvědomujeme. Přešla jsem tento týden z fáze první - vědění - do fáze druhé - uvědomění si - a jde to poznat. Na spoustu věcí se dívám jinak, mizí váhání a to zpropadené rozhodování, které tak nesnáším. Zítra dopoledne začne opět řádit můj telefon. Obecně se telefonem vyřeší o hodně víc věcí než e-mailem. Sice to chce trošku víc odhodlání mluvit s někým naživo a v mém případě také drobnou předpřípravu, abych nekvákla něco, z čeho se mi po típnutí sluchátka udělá špatně. Anonymita Internetu mě tohoto dokáže ušetřit, ale v dnešní době ignorace ze strany různých institucí se e-mail osvědčuje čím dál méně. Nikdo mě nemůže trestat za to, že chci vědět, jak na tom jsem.

Stačí chtít a všechno se když ne vyřeší, tak pohne vpřed. A já chci. To je ten rozdíl, na který jsem přišla. Říkat si: ano, to chci; jo, to bych chtěla (slovo "bych" je přímo prokleté, s ním se v životě nikdo nikam nedostal); nebo něco opravdu chtít je rozdíl. Pořádný rozdíl. A fakt, že si věcma, které chci dělat, nechci nechat vzít svoje (už tak krátké) snové noci, se dá taky vyřešit. Všechno se dá vyřešit, jen se musí chtít. Chceš psát? Piš. Chceš pracovat? Pracuj. Chceš malovat? Maluj. Dělej to, co chceš, a zbytek se vyřeší sám, dříve nebo později. Smůla je, že většina lidí dělá jen ve volném čase aktivity, které je opravdu baví a které dělat chtějí, tedy až přijdou z práce, která je uživí. Ale nikde není napsáno, že se to nemůže změnit. Tím, že se svým koníčkům nepřestávají věnovat, si dláždí cestu dál, po cestě získávají zkušenosti, posouvají se blíž k tomu stát se profesionálem a vyměnit zálibu za profesi. Zapálený fanoušek se totiž stává nejlepším profesionálem. Přes to všechno se nám staví do cesty krásné české hospůdky a jejich osazenstvo, tradiční české předsudky a jejich následovníci a spousta jiných sociálních zvyků, které se jen těžko lámou. Ale jde to, stačí chtít. To je celé.

I like it

9. července 2013 v 13:53 | Katrin |  Akce, výlety
Nikdy se mi Praha nijak extra nelíbila a nevěděla jsem, co na ní všichni mají. V předchozím článku jste si mohli všimnout zmínky o tripu do Prahy. Byla jsem tam už několikrát, nečekala jsem, že to teďka bude jiné. Bylo.
Bohužel má Praha jednu velkou nevýhodu, a tou je spousta lidí. Všude. Nemyslím jenom turisty, myslím tím i lidi v tramvajích, na chodnících v odlehlých částech města. Všude se musíte vyhýbat kolemjdoucím a po čase je to docela únavné.
Už proto jsme s kamarádkou zvolily trochu jiný program než posledně a místo vyhlášených míst mě vodila po parcích, po Tróji a podobně. Každý park a každá ulice, kam mě vzala, byly o něco hezčí než ty předchozí. V jednom z parků jsme se zastavily u tabule s nápisem Before I die... a připsaly svoje vlastní sny. Když jsem si mazala notně sešlou houbou místečko na svůj výtvor, stala jsem se součástí turistické atrakce. Docela mě to pobavilo. Kdybychom před tou tabulí s kamarádkou nestály a netropily takový cirkus, nejspíš by ji ostatní přešli bez povšimnutí.


Abych si užila správné pražské nálady, zavítaly jsme jeden večer i do Lucerna Music Baru na hity z 80. a 90. let. Nevím, jestli zrovna tato protančená noc byla poslední chybějící skládačkou do postátnicového puzzle mého nového života, ale z Prahy jsem se vrátila jinačí. Rozjařenější, odhodlanější, ale taky otupělejší, neoblomnější, nekompromisní.


Když se mě teď někdo zeptá, jestli se mi líbí Praha, tak můžu spokojeně říct: "I like it".

Fičííím

1. července 2013 v 20:56 | Katrin |  Střípky z deníku
Je to zvláštní, konečně mám energii se pouštět do všeho a najednou ani není problém začít něco nového nebo se popasovat s dlouho odkládanými povinnostmi. Někdy mi totiž místo pořádného odpočinku stačí motivující film nebo zážitek. Uvědomím si pak, že když neproležím celý den u televize, ale půjdu raděj ven, můžu něco vidět, zažít, zjistit, posunout se někam dál nebo potkat někoho, kdo mě aspoň popostrčí. Akce budí reakci a u mě to také platí. Pokud mám "aktivní" týden, nevadí mi každý den jet na plné obrátky. Zato když prolenoším několik dnů za sebou, skoro si rvu vlasy, jak jsem mohla jen tak prošustrovat tolik času. Nikdo totiž nevíme, kolik nám ho zbývá. Takže dokud fičím na vlně akce a reakce, je to pro mě to nejlepší. Jenže to bych nemohla mít ve své genetické výbavě tu zpropadenou lenost.

Nicméně teď o víkendu jsem byla u mé spřízněné duše v Praze, teda vlastně na mě byly ty dušinky nakonec dvě (ale to jenom prospělo celé věci), kde mi byl do žíly násilně vpraven optimismus takové síly, že z něj jedu celý den. Snad mi tahle pohonná hmota ještě chvíli vydrží, protože se dneska pár odložených věcí pohnulo kupředu, a to je v posledních dnech tak trochu zázrak. Mít tak takovou odhodlanou a optimistickou osůbku někde tady poblíž, to by byla výhra. Přemýšlím, že couvnu o krok zpátky a podám si inzerát, jak se to dělávalo za starých časů. Halo, halo, hledá se někdo, kdo mě bude pošťuchovat neustále kupředu. Jako revanš můžu popostrkovat taky já jeho a pak, až oba dosáhneme svých vysněných cílů a budem se procházet po červených kobercích, potřeseme si rukama a uděláme společné foto. Když se nás budou ptát, co stálo na počátku našich rozhodnutí věnovat se našim koníčkům naplno, můžeme s klidem říct, že na to stačí lenost a jeden obyčejný inzerát.