Srpen 2013

Nevíme, luštíme

17. srpna 2013 v 9:59 | Katrin |  Střípky z deníku
Nevíme, co nám život přichystá, a celou dobu luštíme, co to jen může být a jestli překvapení osudu bude příjemné nebo ne. Život a osud jsou dvě abstrakty, které spolu úzce souvisí. Poslední dobou lidé zabředávají do abstrakce čím dál víc, životy žijí jen online a nezajímá je, jestli slunce vyšlo nebo zapadlo, eventuelně život tráví před obrazovkou od východu do západu (a někteří ještě dýl). Ale je tohle opravdu "život"?
Podle mě je důležité, aby člověk žil takový život, aby si na jeho sklonku mohl říct, že si to na světě užil, že na něm zanechal nějakou svou stopu (teď zrovna nemyslím tu ekologickou), něco dokázal. Neznamená to, že každý z nás musí být slavný nebo bohatý; spíš jsem měla na mysli činy, které dají vašemu okolí vědět, že vedle nich žije někdo, koho stojí za to znát, který umí naslouchat a být dobrým přítelem, komu můžete důvěřovat když dojde k nejhoršímu. Protože pro každého z nás je důležité mít kolem sebe přátele, kteří se dokáží semknout a bojovat s váma stůj co stůj. Pokud se na tyto životní role bude zapomínat, bude přibývat těch, kteří to vzdali příliš brzy, kteří prožili své stáří sami, nebo těch, kteří byli celý život nešťastní nebo zoufalí. Přitom stačí tak málo, totiž získat si nějaké přátele. Aby to takto mohlo fungovat, měl by každý z nás vědět, jak být někomu jinému přítelem. Pro nás všechny platí, že musíme být otevření ke svému okolí, naslouchat svým blízkým a přátelům. Nikde není napsáno, že z pouhého známého se nemůže stát nejlepší přítel a naopak. Stejně tak je možné, že z poloviny vaší rodiny se vyklubou existence, které je lepší neznat a nevídat je, aby se z vás nestal uzlíček nervů. Já jsem zažila obojí. Ale co je důležité? Zažila jsem to. A to slovo zažít je klíčové. Ano, v seriálech postavy zažívají i větší dramata než rozhádanou rodinu, ale to není váš život. To je jejich život, navíc vymyšlený. Není lepší pořídit si svůj?
Jen si to představte, že ve svém vlastním životě můžete být kýmkoliv chcete. Vy sami rozhodujete, s kým se budete stýkat a s kým ne, komu dáte svou důvěru a komu ne, komu věnujete část svého života a komu ne. Protože život máme všichni jenom jeden, máme právo říct Ne, zařídit se tak, abychom byli šťastní a nedělali ze sebe fackovací panáky. I když nám osud nejednou pleští, otisk jeho ruky časem zmizí a pak už je život zas jen v naší režii. Režírovat vlastní život není hračka, ale musíme to pořád zkoušet, jinak přijde osud a ujme se toho sám.


Jedno stačí, pro začátek

6. srpna 2013 v 19:05 | Katrin |  Střípky z deníku
Jen málo z nás má to štěstí, že zažijeme skvělé dětství a dospívání. Přitom je to pro člověka nejdůležitější období, kdy poznáváme a utváříme si hodnoty, vztahy, přebíráme vzory chování a sledujeme ne/řešení sporů, krizí a neobvyklých situací. Ve většině rodin je co napravovat, protože nejenom že platí: jaký pán, takový pes, ale podle mě je stejné říct: jací rodiče, takové děti. Pak se lehce stane, že i když má dítě na něco talent, nebo svůj talent pozdějc třeba jako puberťák objeví, nic z toho většinou nevzejde, hlavně když nad tím rodičové mávnou rukou nebo to považují za výmysly. Někdy to chvilku trvá, než si z těch "výmyslů" vybereme jeden nebo dva, kterým jsme ochotni se opravdu věnovat, obětovat jim svoje víkendy a volné chvilky, dělit se o svoje úspěchy s dalšími nadšenci nebo dokonce navštívit knihovnu a půjčit si nějaké to počtení, které by posunulo koníček na vyšší level.

Jenže podle mě je každého promrhaného talentu škoda. Existuje spousta spisovatelů "jednoho díla" nebo herců "jednoho filmu", tak proč bysme se k nim nemohli přidat. Většinou totiž to jedno dílo je určitým způsobem zlomové, kvalitní, v angličtině pro to existuje skvělý výraz worth reading nebo worth watching, doslova stojí za přečtení/shlédnutí. Časem totiž takové výplody spadnou do škatulky "klasika", například Hříšný tanec nebo Pomáda. Nemám na mysli jen taneční filmy, ale vzhledem k mému zaujetí pro věc jsou tohle filmy, které si dokážu vybavit nejrychlej. Jestli jsem Jennifer Grey viděla ještě v jednom filmu to je moc, o jiném filmu Olivie Newton John ani nevím. Ano, nejspíš nějaké byly, ale když je neznám, pravděpodobně nepřicházím o žádný zázrak. Tímhle vším chci říct, že i za to jedno dílo stojí bojovat, a pokud byste měli stvořit jen jeden kus něčeho, co se stane klasikou, za tu odepřenou volnou chvíli nebo "promalovaný" víkend se určitě proklínat nebudete.

Pokud máte nějaké takové dílko v šuplíku, pošlete mi ho na mail. Přemýšlím o rubrice, která by se mohla pyšnit sbírkou splněných snů, tedy alespoň jedním výtvorem od každého z vás Usmívající se


Historie žije

4. srpna 2013 v 18:47 | Katrin |  Akce, výlety
Při výletu do Náchoda jsem narazila na krásný úkaz toho, jak se staré setkává s novým. Na zámky nebo hrady na vrcholcích kopců už jsme si zvykli a jsou to úkazy ucelené, které mají svoje místo mezi nově vybudovaným okolím.
V Náchodě se mi ale podařilo objevit dvě století stojící těsně vedle sebe. Sami posuďte, který lidský výtvor zapadá do krajiny lépe. U fotek jako je tahle mě vždycky napadne, jaká je to škoda, že ruina je jenom ruinou...