Září 2013

Mlhavé kroky

30. září 2013 v 13:09 | Katrin |  Střípky z deníku
Podzim je podle mě nejlepší období na procházky, hlavně pokud řešíte nějaké dilema nebo se snažíte zneškodnit problém. Pokud se na spoustu věcí, které jsou s podzimem spojené, podíváte trochu jinak, než jak se na ně dívá většina lidí, nebude se vám už podzim zdát takový ponurý a šedý.

Brzké šero. Miluju procházky za šera. V létě se šeří poměrně dlouho, když vyrazíte na procházku po západu slunce, můžete bloumat krajinou čtyřicet minut nebo i víc, než padne tma. Jenže v létě slunce zapadá pozdě, kolem deváté hodiny. Proto mám podzimní šero radši. Je sice kratší, ale stmívá se už kolem šesté hodiny, takže když přijdu z práce, najím se a nechce se mi nic dělat, jdu se projít a uklidnit se, seskládat si myšlenky o tom, co se mi dneska povedlo a na čem je potřeba pokračovat zítra.
Mlhavé scenérie. Nejen pro objektivy fotografů, ale i pro moje oči, jen tak, je mlha úžasná podívaná. Uvědomuju si, jak může být na světě krásně. Pokud je mlhy moc, říkám si, že ráno se mlha stejně rozpustí a údolíčko bude zase stejné jako dřív. Stejně tak naše problémy odplynou, pokud je necháme a nepřikryjeme je pokličkou, která by je v údolí zbytečně zadržovala.
Čerstvé rána. Jsou osvěžující a perfektní na probuzení mozku, a přitom ne příliš chladné jak třeba zimní rána daleko pod bodem mrazu. Víc k tomu netřeba dodávat.
Barevné oblečení. Na truc nosím na podzim všechny křiklavější barvy než je černá nebo šedá, často obleču žlutou, zelenou, červenou, okrovou, vínovou nebo broskvovou. Za prvé mi to připadá, že ladím s celým okolním světem, který v tuto roční dobu také nešetří barvami, a za druhé se snažím ostatním ukázat, že podzim neznamená, že se budu oblékat jako bych šla každý den místo do práce na pohřeb. I boty si kupuju spíš hnědé nebo fialové, černé mám podzimní snad jen jedny.
Všechno se mění. I příroda nám dává najevo, že čas od času je dobré udělat změnu. Teprv když se zastavíme, zhluboka nadechneme a snažíme se spočítat odstíny barev na listech stromů, uvědomíme si, že pomalu přichází nějaká změna. Zároveň se můžeme zamyslet nad tím, jestli jsme spokojení se svým životem, nebo by bylo lepší něco (u)dělat jinak. Je třeba trávit více času v přírodě a věnovat se aktivitám, které nás baví. Pohled na žlutnoucí stromy z okýnka autobusu nebo auta vám tento zážitek nepřinese. I když by vaše kroky ke změně byly jenom mlhavé a drobné, znamená to, že jsou neunáhlené a měli jste čas o nich přemýšlet. Pokud řešíte nějaký problém a přesto se k žádnému kroku nemůžete odhodlat, věřte, že dřív nebo později budete muset, protože jinak se nic nikam nepohne.
Český pesioptimismus. Že se Češi za optimisty považovat nedají? To je pravda, spíš máme v našem státě tendence si na cokoliv stěžovat, jen aby to snad nevyznělo uspokojivě, pohodově, bezstarostně. Ale přestože jsme Češi, každý z nás se může odtrhnout od tohoto nesmyslného stáda "stěžovatelů" a stát se podzimním optimistou. Ten podzim přijde, ať chceme nebo ne, tak proč si kvůli tomu přidělávat vrásky na čele.


Thierry Neuville

25. září 2013 v 11:46 | Katrin |  Bouchači a bouchačky
Dalším zlatíčkem, které definitivně patří mezi bouchače, je Belgičan Thierry Neuville. Mnou poprvé spatřen na Barum Rally Zlín 2011, kde tehdy skončil čtvrtý, dnes už má tento 25-letý rallyový jezdec tisíce fanoušků po celém světě. Jeho nástup mezi elitní WRC jezdce v roce 2012 byl slibný, ale žádné výraznější ataky předních příček nepřinesl. V letošní sezóně je ale všechno jinak a Thierry má na kontě několik stříbrných věnců. Na pokoření Sebastiena Ogiera mu sice ještě nějaké ty kilometry zkušeností chybí, ale pro mě je Thierry nový Seb Loeb. Usmívající se
Je to prostě borec se vším všudy, šikovný, úspěšný a mluví francouzsky, cha... Jen když někdy sleduju ty jeho posty na fb, jak píše v 9 večer že "den ještě neskončil" nebo ukazuje nastavený budík na příští ráno, na kterém svítí 4:30, tak si hned vzpomenu na takové ty kecy, že pro svůj sen musíte spoustu obětovat, no nejspíš to bude pravda. Alespoň jemu se teda sen splnil..
První fotka z jeho oficiální fb stránky, na druhé je se Sebem Loebem ještě když spolu jezdili za Citroen.

















Vesnický skleník

18. září 2013 v 21:28 | Katrin |  Střípky z deníku
Je to jako byste byli zavření ve skleníku, kde každá kopřiva zná ostatní kopřivy a taky všechny pampelišky, které do vaší vesnice zavál vítr odjinud. Pokud se mezi vás bude snažit dostat nějaký městský bodlák, nepochopí, proč se všechny kopřivy a pampelišky mezi sebou znají. Buď ho mezi sebe pustíte nebo ne, to je věc jiná. Ale málokterému měšťákovi se podaří kouzlo vesnic pochopit.

Žít na vesnici, to je určitý styl života. V mém případě neexistuje dobíhání autobusu. Autobus na vesnici totiž jezdí, kdy se mu chce, a proto chodím radši nejmíň o 5 minut napřed. A i takové čekání na autobus je posilovačem typicky vesnických vztahů. Nakonec má bus třeba 7 minut zpoždění a tak stát jak sloup na zastávce deset minut a neprohodit přitom ani slovo je docela opruz. Pamatuju si jednoho poctivého řidiče, který se jednou v zimě rozhodl do naší menší vesničky kvůli sněhu a ledu nezajet, ale zajít. Pěšky. Přesně tak. Mohl se vymluvit na sníh, na zajížďku se vykašlat a prostě ji přejet. Ale asi mu došlo, že za tři hodiny, kdy měl jet další autobus, bysme tam buď umrzli, anebo bysme ten den už nikam ani nejeli, protože než bysme se dostali do města byl by čas jet zpátky. Takže "zaparkoval" svůj autobus na kopci u rozcestí, sešel pěšky dolů dva kilometry, aby nás všechny vyzvedl, a my jsme za ním ťapali ty dva kilometry do kopce. Dospělí byli nadšení, že si nemuseli narychlo brát dovolenou a děcka byly naštvané, že se neměly na co vymluvit a musely do školy. Takhle nějak to na vesnici funguje. Vykládám to kámošům z města u piva jako historku pro pobavení. Když jedu do města, jsem naprosto hotová z lidí čekajících na mhd, kteří znervózní už když má trolejbus blbé dvě minuty zpoždění. Ale vysvětlujte jim to.
Klid, ptáci, zahrádky, zvonění poledne a klekání, to všechno ke kouzlu vesnic patří. Stejně jako: "Obchod je do tří, tak smůla. Dneska buchta nebude, nemám prášek do pečiva."
Možná to bude znít trochu sobecky nebo povýšeně, ale dovoluju si tvrdit, že kdo nezažil, nepochopí.


Z rodinného alba

13. září 2013 v 10:28 | Katrin |  ForZlin
Včera jsem se rozhodla pro věc, kterou spousta lidí považuje za nemyslitelnou. Zašla jsem do galerie.
Jelikož se zlínské muzeum a galerie přestěhovaly do nových prostor, musela jsem se tam vydat a zjistit, jak se dá svitovská budova přetvořit na něco moderního.
Jsem požitkářský krajinkář a tak můj výběr padl na výstavu Z rodinného alba, která bude v galerii bydlet až do 27. října.
Jde o soubor obrazů českých malířů, většinou kolem let 1929 - 43, a proto se taky na spoustě motivů objevují roční období a práce na polích, které v jednotlivých obdobích probíhaly. Převážně jsou k vidění krajiny (hodně Praha, sem tam Francie), občas nějaký portrét nebo návrh oděvu.
Je dobré přečíst si úvodní slovo k výstavě, které visí hned u vchodu. Na něm jsem zahlédla jedno jméno: Žofie Kopecká. Říkala jsem si, že by? Stejně se totiž jmenovala naše učitelka výtvarky na základce, ale když jsem našla její obrazy, tahle Žofie zemřela v roce 38, takže zas nic. Křičící Jen mi v tu chvíli přišlo, že není možné, aby se takové zvláštní jméno objevilo víckrát.
Taky musím zmínit, že procházet mezi obrazy jsem začala v 6:34 večer a měla jsem asi hodinu a půl do zavíračky, ale dalo se to v klidu zvládnout. To je výhoda toho, že ve čtvrtek má muzeum i galerie otevřeno do osmi. Bylo to příjemné zakončení dne, pokochat se těma krajinkama, žádný Švankmajer nebo podobné hrůzy.
Pokud vám krajinky nic neříkají, vyberte si nějakou jinou výstavu na stránkách krajské galerie. Vstup do galerie (kde je momentálně ona výstava krajinek) stojí 59,-Kč, děti, studenti a senioři mají slevu. Vstup do stálé expozice je dražší.

Svoje oblíbené kousky z výstavy vám neukážu, jelikož jsem je na internetu nedohledala. Ale od stejného malíře, Vojtěcha Sedláčka, nahodím obraz Oráče s koněm, který je stejně povedený jako Duha. (ze stránek Galerie Národní)