Říjen 2013

Nejen draci supí

26. října 2013 v 22:04 | Katrin |  Střípky z deníku
I když mě jako snad každého občas přepadají nálady nicnedělání, za vyloženě líného člověka se nepovažuju. Když je něco potřeba udělat nebo uklidit a aspoň trošku se mi chce, většinou to není problém. Pokud chce kdokoliv s něčím pomoct, pomůžu ráda. Co ale nesnáším je, když se můžete přetrhnout a dotyčný nejen že odvedenou práci neocení, považuje ji za samozřejmou, ale také se absolutně nepozastaví nad tím, že i on by mohl přispět svým dílem ku zdaru celé věci. No a vrcholem všeho je ignorace; ignorace jak člověka pracujícího/vypomáhajícího, tak výsledků jeho snažení.
A proto dneska supím. Supím tak moc, jak už dlouho ne. Nepotřebuju slyšet chválu na svou osobu, protože většinou když pomáhám, tak proto, že pomáhat chci. Ale aby člověk, kterému pomáhám, strávil celý den pobíháním od ničeho k ničemu a ještě u toho vedl debilní kecy a pořád mě na něco upozorňoval a radil, jak se co má dělat, to je už i na mě moc. I když jsem několikrát praštila s náčiním, které jsem v tu chvíli měla v ruce, vůbec nic to dotyčnému neřeklo. Jelikož mi došlo, že tato narážka byla asi málo, tak jsem mu normálně srozumitelně vysvětlila, ať mě nechá na pokoji, že tu práci zvládnu udělat sama i bez jeho nekonečných keců. Asi minutu bylo ticho a pak to začalo nanovo. Tak jsem řekla dost. Prostě konec. Takovou odezvu na moje snažení já nemám zapotřebí.

Nejhorší je, když dotyčného ze svého života vyštípat nemůžete, protože je prostě z rodiny. Ale má snad rodina právo otravovat mi život jen proto, že je to rodina? Příbuzné si bohužel nevybíráme. Co s nima máme ale dělat, když jsou tak otravní, že už to nedokážete snést? Když máte otravné kamarády, přestanete se s nima vídat. Když spolužáky, buď se je naučíte pár hodin denně ignorovat, nebo se jim to můžete pokusit vysvětlit. Pokud je nesnesitelný šéf, můžete se snažit dělat svou práci dobře, abyste k němu na kobereček chodili co nejmíň. Pokud nesnášíte nakupování, můžete změnit market nebo nakupovat na trhu nebo jiném příjemnějším místě, eventuelně přes internet. Prostě skoro každá věc, která vás v životě štve, jde vyměnit, jen rodina ne. Připadám si pak hrozně, když mám nutkání se své vlastní rodině vyhýbat. Snažím se ale řídit heslem, že život máme jen jeden a je jen náš, a proto máme právo si vybrat, kdo nám stojí za to, abychom se s ním rozčilovali nebo hádali, kvůli komu se trápit a kvůli komu ne. Tak mi přece nemůže mít nikdo za zlé, že ode dneška budu nejpíš návštěvy jedné rodinné větve pečlivě zvažovat a případně i omezovat.

Mozart and the Whale

16. října 2013 v 19:42 | Katrin |  Novinky
Netradičně uvádím tento film anglickým názvem, protože český překlad se sice snažil zakombinovat metaforu, ale cpát všude lásku se nevyplácí. Navíc tento film není přímo zaměřený na probíhající románek, ale spíš na to, že každý člověk má svůj svět a není třeba všechny posuzovat podle měřítek normálnosti, nebo aspoň podle představy o normálnosti, kterou současná konzumní společnost vyznává. Česky Zamilovaní blázni, slovensky Náš svet, naša láska. Ani jeden název mě nenadchl a zrovna doslova jako Mozart a verlyba bych to asi taky nepřekládala, i když symbolika zůstane a je pravda, že nejspíš se oba cítí být právě ona Mozartem a on velrybou. No, chtělo by to najít nějaký kompromis.
Hledali se, až se našli, dva autisté. Každý z nich má svůj styl života a potýká se s jinou formou autismu. To jim ale nebrání v tom, aby si rozuměli. I když mě trošku zvedal ze židle Donaldův bordel v bytě a ti jeho opeřenci všude, Hartnett zahrál Donalda naprosto skvěle. Nejvíc mě ale zaujal důsledek toho, že mu Isabelle ten bordel uklidila, zbořila mu jeho hnízdo a byl malér. Ale já bych to taky nevydržela a uklidila to, Donald takovou nechtěnou změnu jakž takž přežil, tak co. Smějící se Sice z toho byla bouřka, ale přežil to ve zdraví. Připomnělo mi to můj úklid babiččina kredence; x let se ho nesměl nikdo dotknout, ale já jsem to už nevydržela a "provětrala" všechny ty naskládané serepetičky tak, že jich tam zůstala polovina. Pak jsem se bála, jestli to s bábi nesekne, ale zvládla to statečně. Usmívající se
Ne vždycky je potřeba žít svůj život v kolejích zavedených "normální" společností a tento film to naprosto skvěle ukazuje. Když se o to Donald s Isabellou snaží, jeden tlačí druhého do věcí, které se jim nelíbí, tak jim to prostě nemůže fungovat.