Listopad 2013

Aha, že...

29. listopadu 2013 v 0:32 | Katrin |  Střípky z deníku
Že můj blog visí na hlavní stránce Blogu, jsem si všimla ve 23:04. Naštěstí mě napadlo udělat si Print Screen, abych si pak nemyslela, že se mi to zdálo. Poslední dobou se mi zdá hodně věcí, třeba to, že žiju v normální rodině. Ale to je taky sen, aha, že…
Dlouho, dlouho jsem dumala, jestli se ještě rozjet do světa, i když už mi není -náct. V navazování friendshipů nejsem nijak zběhlá a čím jsem starší, se změnou prostředí se mi taky vyrovnává hůř. Ale jednoho krásného dne jsem se rozhlédla kolem sebe a i když město, ve kterém teď žiju, se mi líbí, něco mi tu pořád nesedí. Zjistila jsem co to je. A bylo to docela překvápko.
Zní to jako fráze, ale s novou zemí poznáte i nové lidi. Nebo spíš než nové, potkáte jiné, jinak se chovající a jinak smýšlející. A to je ono. Ačkoliv bych chtěla zůstat ve svém městě, jsou tu kolem bohužel lidé, které nemůžu vystát. Když se k tomu přidá jejich nekonečný pesimismus a přesvědčení, že zrovna jejich problémy jsou ty největší a nejdůležitěší, tak to už nezvládám ani já coby vystudovaný mediátor mezi dvěma nerozumějícími si stranami a prostě beru nohy na ramena. Nedej bože když jejich problém je dle nich samotných "neřešitelný" a jediné, co s ním zvládnou dotyční dělat, je omýlat ho pořád dokola a otravovat všem ostatním život. A třešnička na dortu: oni ani netuší, že ty druhé to vůbec nemusí zajímat. Aha, že…
Tím nechci říct, že se o problémy svých blízkých a známých nezajímám. Čím dál častěji se mi ale stává, že když jim chci pomoct, tak jakékoliv řešení navrhnu, hned ho zametou pod stůl a vymyslí si stopadesát výmluv, proč by to takhle nešlo vyřešit.
Takže zbývá na mně, abych si uvědomila, mezi jakými lidmi chci žít. Život je to jen můj, takže pokud nechci, dotyčné lidi nemusím už nikdy vidět. Pořád se zdráhám udělat ten krok, pořád si myslím, že se mi po nich bude strašně stýskat a že mě to bude jednou moc mrzet. Důsledky posledních dní jsou ale nejspíš nezvratné. Známí, kterým věřím, mě pořád povzbuzují a říkají, že někteří lidi se postě nezmění ani kdyby my jsme se pro ně přetrhli, a že v takovém případě je lepší rozhodnout se sám za sebe. Rozhodnout se o tom, co je lepší pro mě, pro nikoho jiného. A to teď už vím.
Prostě pojedu. Ale že mi to trvalo. Já vím…
Není nikde napsáno, že odjezd všechno vyřeší, ale stejně jako jsem získala v Anglii nadhled a odstup od věcí a lidí v ČR, tak doufám, že to bude fungovat i teď. A že až se vrátím, tak budu vědět, co/kdo mi za to stojí a co/kdo ne. Jen ti rýpalové budou pořád stejní. Aha, že…

Můj boj s prokrastinací aneb Jde to

10. listopadu 2013 v 19:49 | Katrin |  Vychytávky do školy
Našla jsem pár vychytávek, které pomáhají proti odkládání povinností a především plnění práce nebo projektů.
Někteří lidé si pletou prokrastinaci s relaxací. Relaxovat a "vypnout" se prostě jednou za čas musí a není důvod se kvůli tomu cítit špatně. Kdežto celodenním odkládáním práce, která nakonec zabere všehovšudy půl hodinky, zabijeme často celý den.
Nutnost dokončení rozsáhlé práce mě dovedla k myšlence, že nějaký způsob, jak se déle soustředit na psaní nebo plnění úkolů, prostě musí existovat. Na podzim a v zimě mi hodně pomáhají barevné svíčky, které si rozestavím po stole. Svíčky mě trochu uklidní, mám v pokoji více světla a navíc mi to připomíná atmosféru starých dob, kdy umělci tvořili jenom při svíčkách. Tak si prostě musím "představovat", že taky něco tvořím. A jelikož hlavně o domácích úkolech ze školy jsme přesvědčení, že nejspíš nikdy k ničemu nebudou, přesto je potřeba se k nim nějak dokopat. Tak vám držím pěsti.

1. Internet
Prvním a nejjednodušším mým pokusem bylo zbavit se internetu, tj. Facebooku, Novinek, Youtube a všech dalších "vymožeností" této sítě. Pokud vám nějaký projekt hoří, je odpojení internetu řešením. Má to ale dva háčky. Za prvé, dneska i k většině prezentací potřebujeme vyhledávat informace (v mém případě vysedávat na online slovníku, odskakovat kvůli každému pátému slovíčku do vedlejší místnosti na pc mě brzy omrzelo), a za druhé, bohužel stačí kliknout na Připojit a hurá opět v tom lítáme.

2. Knihovna
Docela solidní řešení, pokud ke splnění úkolu nepotřebujete počítač. Pár takových úkolů se dneska ještě najde, třeba povinná četba, výpisky atd. Prostě vezmu materiály, termosku s kafem a něco málo(!) na zub a šupajdá do knihovny, mezi regály, kde nevidno počítače ani psa, se kterým se dá jít ven, ani bedny, u které bychom se zasekli. Má to snad jen jeden háček, pokud jste v oddělení pro dospělé, často se tam producírují velmi příjemní "spolustudovníci/ce".

3. Focus Booster
Tohle je aplikace připomínající obyčejné stopky, kdy počínaje stiskem tlačítka vám běží čas, jaký jste si ke splnění úkolu stanovili. Kromě obyčejných stopek počítá i trvání přestávky a většinou pracujete ve čtyřech cyklech po 25 minutách; délku jak přestávek tak lekcí si můžete sami nastavit. Je navíc úžasná v tom, že se v nastavení (vpravo značka tří řádků pod sebou) dá zvolit automatické opakování lekcí, tedy jedete lekce-přestávka-lekce-přestávka a pořád dál. Aplikace se dá naistalovat, ale je i online. Na youtube jsou kdyžtak videa, jak s touto aplikací pracovat. Nevýhodou však je, že se vám nikam nezapisuje, kolik lekcí jste už odpracovali. A proto jsem přešla k jinému stylu časovače, a tím je myHours.

4. myHours.com
Programů na time management je více, já jsem zatím s myHours spokojená. Četla jsem názory, že se z toho blbě tisknou faktury, ale to momentálně nepotřebuju, takže mi to nevadí. Tahle appka má kalendář, stopuje čas strávený na jednotlivých úkolech a projektech (ano, výhoda je, že jich tam můžete mít více), počítá celkový čas práce na daném projektu a tvoří i různé grafy, ve kterých jde krásně vidět, kterému projektu se věnujete nejvíc a kterému nejmíň. Malou nevýhodou je, že funguje jen online, ale na druhou stranu si přitom uvědomíte, kolik času nad čím trávíte. Můžete si klidně změřit, kolik hodin denně vám sežere například facebook.

Zlost a radost

5. listopadu 2013 v 10:14 | Katrin |  Novinky
Vztek už mě přešel, tak si vesele kráčím dál. Je zajímavé, jak mě některé nepříjemné věci v životě dokážou dodat energii. Mám v sobě nejspíš nějaké geny z Xeny, jinak totiž nevím, proč se po hádkách nebo prozřeních (většinou o tom, kdo nestojí za ztrátu mých nervů) cítím nabitá odhodláním s dotyčným zlem bojovat. Stěžovat si na to ale nebudu, v takových "pozlostných" obdobích udělám nejvíc práce. Smějící se
Ani o nápady není nouze, jak v pozlostných obdobích, tak celý pozdim, proti jehož šedivosti bojuju všelijakými prostředky. A tak se zrodil nápad udělat blog Forlife ne o mém životě, jak tomu bylo doposud, ale o životě všech. O něčem, co by vám ostatním dodávalo energii. Dosavadní články nebo rubriky mazat nebudu, za prvé některé z nich jsou ukázky mých výtvorů, kterými se může kdokoliv jiný inspirovat; za druhé jsou součástí mé blogové historie. Jelikož víc než jeden blog bych z časových důvodů obhospodařovat nezvládala, myslím, že předchozí články tady ničemu nepřekáží. Navíc se na některé chystám navázat, některé rubriky oživit a dát jim nový význam.
Začala jsem tím nejjednodušším, a to je vzhled. Až dokončím určité povinnosti, čekám tak kolem Vánoc, tak potom se pokusím o pořádný layout. Nicméně nynější pokus (si dovoluju tvrdit) je z těch vydařenějších, i když stále platí, že není tak podstatné co je kolem písmen, ale je důležité co se těmi písmeny chce říct. Navíc toto záhlaví je poskládané z vlastních fotek, a to sem vzhledem k lehkému přeorientování blogu sedne jako zadek na hrnec. Mám už i další nápady na podobné koláže týkající se našich životů, toho, co nám v nich chybí a toho, za čím si chceme jít. Hrdiny fotek jsou v téhle fázi zvířata, protože ty fotím ráda (neřeší, jak dokonalý mají make-up nebo jestli jsou dobře učesaná) a pokud půjde vše jak jsem si naplánovala, tak se tu objeví i lidé, nebojte. Usmívající se Určitě z toho nehodlám mít blog o zvířatech…
Takže snad se tento blog stane takovým domáckým útočištěm, kam se budou čtenáři rádi vracet a čerpat sílu do dalších dní.
Závěr jednoho slibného dne je zachycený i na následujících fotkách, tuším někdy zjara, kdy se mi podařilo vyfotit jeden obyčejný, šedivý keř u nás za domem osvětelný zapadajícím sluncem. Není lepšího důkazu, že co je často k zlosti, může být jindy k radosti. Mějte hezký den!