Aha, že...

29. listopadu 2013 v 0:32 | Katrin |  Střípky z deníku
Že můj blog visí na hlavní stránce Blogu, jsem si všimla ve 23:04. Naštěstí mě napadlo udělat si Print Screen, abych si pak nemyslela, že se mi to zdálo. Poslední dobou se mi zdá hodně věcí, třeba to, že žiju v normální rodině. Ale to je taky sen, aha, že…
Dlouho, dlouho jsem dumala, jestli se ještě rozjet do světa, i když už mi není -náct. V navazování friendshipů nejsem nijak zběhlá a čím jsem starší, se změnou prostředí se mi taky vyrovnává hůř. Ale jednoho krásného dne jsem se rozhlédla kolem sebe a i když město, ve kterém teď žiju, se mi líbí, něco mi tu pořád nesedí. Zjistila jsem co to je. A bylo to docela překvápko.
Zní to jako fráze, ale s novou zemí poznáte i nové lidi. Nebo spíš než nové, potkáte jiné, jinak se chovající a jinak smýšlející. A to je ono. Ačkoliv bych chtěla zůstat ve svém městě, jsou tu kolem bohužel lidé, které nemůžu vystát. Když se k tomu přidá jejich nekonečný pesimismus a přesvědčení, že zrovna jejich problémy jsou ty největší a nejdůležitěší, tak to už nezvládám ani já coby vystudovaný mediátor mezi dvěma nerozumějícími si stranami a prostě beru nohy na ramena. Nedej bože když jejich problém je dle nich samotných "neřešitelný" a jediné, co s ním zvládnou dotyční dělat, je omýlat ho pořád dokola a otravovat všem ostatním život. A třešnička na dortu: oni ani netuší, že ty druhé to vůbec nemusí zajímat. Aha, že…
Tím nechci říct, že se o problémy svých blízkých a známých nezajímám. Čím dál častěji se mi ale stává, že když jim chci pomoct, tak jakékoliv řešení navrhnu, hned ho zametou pod stůl a vymyslí si stopadesát výmluv, proč by to takhle nešlo vyřešit.
Takže zbývá na mně, abych si uvědomila, mezi jakými lidmi chci žít. Život je to jen můj, takže pokud nechci, dotyčné lidi nemusím už nikdy vidět. Pořád se zdráhám udělat ten krok, pořád si myslím, že se mi po nich bude strašně stýskat a že mě to bude jednou moc mrzet. Důsledky posledních dní jsou ale nejspíš nezvratné. Známí, kterým věřím, mě pořád povzbuzují a říkají, že někteří lidi se postě nezmění ani kdyby my jsme se pro ně přetrhli, a že v takovém případě je lepší rozhodnout se sám za sebe. Rozhodnout se o tom, co je lepší pro mě, pro nikoho jiného. A to teď už vím.
Prostě pojedu. Ale že mi to trvalo. Já vím…
Není nikde napsáno, že odjezd všechno vyřeší, ale stejně jako jsem získala v Anglii nadhled a odstup od věcí a lidí v ČR, tak doufám, že to bude fungovat i teď. A že až se vrátím, tak budu vědět, co/kdo mi za to stojí a co/kdo ne. Jen ti rýpalové budou pořád stejní. Aha, že…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mým nevyužitým talentem je:

malování 16.9% (54)
psaní příběhů/poezie 13.8% (44)
tanec 7.8% (25)
fotografování 10% (32)
herectví 4.7% (15)
sport 3.8% (12)
návrhářství oděvů 4.4% (14)
grafika/ design 6.9% (22)
ruční práce 5.6% (18)
znalost jazyků 5% (16)
hraní na nástroj 5.3% (17)
zpěv 4.7% (15)
kutilství 4.7% (15)
vaření 6.3% (20)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama