Leden 2014

Ten umí to a ten zas tohle

28. ledna 2014 v 12:07 | Katrin |  Střípky z deníku
Často se mi stane, že slyším v rádiu nebo v obchoďáku písničku a pak si ji ještě tři dny pobrukuju. Až je to někdy otravné. A i když jsem ji nikde neodposlechla, najednou se mi před dvěma dny dostala do hlavy písnička z filmu Pekařův císař. Když jsem si ji pustila na youtube a přečetla komentáře pod videem, nestačila jsem se divit. Jedni říkají, že je to propagandistická píseň komunismu, jiní že to není pravda, protože byla ve své době dokonce zakázaná. Když jsem se snažila k tomu nějaké informace na internetu dohledat, nic relevantního jsem neobjevila. Ale tuhle polemiku dneska rozebírat stejně nechci. Ať to totiž bylo jak chtělo, pro mě je to píseň tuze hezká a melodická, motivující, a navíc má v sobě zakopanou jakousi starou dobrou "pravdu", že poctivá práce nás uživí a všem bude hej.

Až po čase zjišťuju, že duševní práce pro mě není to pravé. I když si mě už několik mých studentů pochvalovalo, jak umím polopaticky všechno vysvětlit, pořád nějak nevidím za sebou žádný uchopitelný výsledek. Mrzí mě, že ubývá řemeslníků. Kdybych si znova vybírala povolání, byla by to nejspíš zahradnice nebo jiná práce rukama, za kterou by byl výsledek vidět. Moje povolání mi dává možnost alespoň slyšet, co všechno anglického studentíci už dokážou vykouzlit, ale dvakrát nadšená z toho teda nejsem, zvlášť když student párkrát nepřijde do hodiny a několik věcí musíme probírat odznovu. Prozatím si neviditelné úspěchy kompenzuju těmi viditelnými alespoň doma, kde teda občas horečně uklízím nebo sázím kytky, přemisťuju nábytek a tak podobně. Prostě aby bylo vidět, že se s něčím hnulo nebo něco přibylo (dekorace) či ubylo (bordýlek).
Navíc mi přijde, že dneska ta povolání jsou úplně o něčem jiném. Kolikrát dost dobře nechápu, na co je dobrý vývojář, projektant takový nebo makový. Nezřídka sedí různí manažeři v kanclu nebo v radě a nedělají tam nic jiného, než že fakt jen sedí na svých zadcích a občas prohodí nějakou větu do placu. Můžete mě nazvat člověkem staromódním, ale prostě nevěřím, že takový člověk může někdy zažít pocit z dobře odvedené práce. Manažer styku s veřejností versus vrátný, analytik versus kuchař, softwarový inženýr versus švec. Jakoby se svět nepřirozeně rychle vyvinul a místo abychom měli jeden o něco lepší svět, tak máme světy dva, ten minulý a ten dnešní. Je mezi nimi jakási mezera a od pěstování brambor jsme přešli k analyzování a programování. Ten umí to a ten zas tohle, ale oba pracují v informačních technologiích.
Navíc by neškodilo, kdyby si tuhle písničku poslechli i na blízkém východě. Tam se zase neúměrně věnuji bojovému průmyslu a těžko někdy slyšeli "a budem společně svět a mír milovat". A pokud ano, tak se podle toho rozhodně nechovají. Doporučovala bych jim, aby si tuhle větu zarámovali a pověsili nad postel. Teda vlastně nad bednu s výbušninama.


Toulání po nocích

13. ledna 2014 v 13:48 | Katrin |  Střípky z deníku
Dnes před polednem jsem si šla provětrat mozkovnu, jelikož se mi nechtěla rozjet. Musela jsem si dokonce zapnout časovač, abych se dokopala k nějaké práci. Ale slunce a čerstvý vzduch vždycky fungují líp.
Donedávna jsem ještě chodila do školy, takže toulat se dopoledne po venku bylo neproveditelné. A tak jsem chodila ven večer a v létě hlavně v noci, až když nebylo tak horko. Od té doby jsou mojí nejoblíbenější částí dne soumrak nebo svítání. Hlavně v sobotu jsem milovala, když všichni tvrdě spali a já seděla v okně svého pokoje a sledovala, jak se slunce pomalu vyhupuje na oblohu. Často jsem to okno otevřela a vyskočila na zadní dvorek, kde mě do nového dne přivítaly kočky. Taková vesnická idylka.

Ale šero je stejně nejlepší. Hned jak vyjdu z domu, slyším všechno to cvrlikání a ten shon před finálním utichnutím. Sedím na mezi a koukám na louku u lesa, sleduju měnící se oblohu. Pak už jen sleduju, jak všechno tmavne a objevují se hvězdy. Zvednu se a jdu pomalu k potoku; jdu tak dlouho, dokud ještě vidím, kam šlapu. Jenže za chvíli je už úplná tma, tak přejdu lávku a zamířím ke hřišti, kde jsou lampy. V noci tam není nikdy ani živáčka. Sednu si na pódium určené k ojedinělým vesnickým produkcím. Lampy osvětlují fotbalový trávník a já si užívám, že jsem tu sama. O nedělích se na trávníku prohánějí fotbalisté a u stánku postávají lidé, ale teď tu není nikdo. Jako vrchol své noční toulky usedám na pérového koníka v dětském koutku. Jak patetické a dětinské, ale je to celé svým způsobem kouzelné. Opřu si lokty o ručky u koníkovy hlavy a jen se tak pohupuju. Není kam spěchat, vždyť noc je téměř nekonečná. Obloha se celou noc nemění, na rozdíl ode dne, kdy se slunce stěhuje z jedné strany na druhou. Tohle je místo, kde se dá přemýšlet o čemkoliv a žádný problém tu není tak vážný, aby se nedal vyřešit. A vzhledem k tomu, kolik překážek nám dnešní svět háže pod nohy, moje noční procházky jen tak neskončí.


Realistické okénko

2. ledna 2014 v 12:03 | Katrin |  Střípky z deníku
Jak jsem měla loňský Silvestr tendence všechno dokončovat a dopracovávat rozpracované projekty, letos se kvůli jiným povinnostem tyto tužby nedostavily na Silvestra. Ovšem na Nový rok už ano.
Je velmi jednoduché pustit se do něčeho nového. Nejraděj mám to všechno plánování a malování vzdušných zámků o tom, jak to bude vypadat, co všechno zařídím a že to bude jeden velký úspěch. Plánuju až do takových detailů, že kombinuju paletu barev, které se v mém vzdušném zámku objeví, anebo styl všemožných dekorací. A právě proto, že jsem notorický plánovač, musím vždy bezpodmínečně prohnat svůj plán "realistickým okénkem". Anebo ještě líp, rovnou ho zavrhnout. Ne, že by ty projekty byly marné nebo nedomyšlené, ale problémem je jejich umístění. Bydlím totiž na vesnici, takže jediným možným místem, kde by je bylo možné provozovat, je opět vesnice. A to je kámen všeho úrazu.
A proto jsem zvolila trošku jinou taktiku svého chronického plánování. Často se vracím k projektům, které nejsou místně podmíněné. Zahrabu se do nedodělaných věcí a přemílám je dokola, dokud si nevyberu jeden, který se rozhodnu dokončit. Toto dokončení můžu plánovat, jak se mi zlíbí, protože když takový projekt dotáhnu do konce, je to velmi osvobozující a můžu si říct, že jsem dostatečný realista na to, abych dokázala rozpoznat věc, která má smysl, od věcí, které smysl nemají. Takže letos místo stavění vzdušných zámků spravuju ty staré, malé chajdičky. Světe div se, z dokončení každé takové malé chajdy mám příšernou radost. A tak doufám, že po celý letošní rok budu umazávat počet těchto malých stavení, které když se dobře dostaví, mohou dohromady vytvořit jakési podzámčí, kterému bude jednou vévodit krásný a přitom velkolepý, do detailu propracovaný zámek.