Červenec 2014

P(r)očtení

20. července 2014 v 17:14 | Katrin |  Vychytávky do školy
Někdy potřebuju ke čtení nebo učení naprosté ticho, ale poslední dobou jsem si zvykla na nějaký podkres. Sice když na youtube zadám "reading music", tak to najde krásné dvouhodinové skladby, ale tak uspávající, že kdybych si je pustila, tak nedojdu ani na druhou stránku. Tak jsem musela trochu přebírat a hledat, co nebude rušivé, ale na druhou stranu bude aspoň trochu dynamické. A tady jsou moje tři nejoblíbenější:




1. Waltz music

2. Film music in piano

3. Enya




Dalším řešením je samozřejmě jakýkoliv soundtrack, u mě vedou filmy Vášeň a cit nebo Harry Potter 5.

Anglický styl

10. července 2014 v 13:15 | Katrin |  Novinky
Dnes malá ukázka anglického stylu. Pro většinu Čechů něco absolutně zastaralého jak obyvák po babičce. Nemusí to tak ale dopadnout vždycky. Starší stůl v kombinaci se zrcadlem mám já v pokoji a je to moc fajn, protože stůl není obyčejně rovný, ale má hranu taktéž trochu zvlněnou.




Komodu s velkým naklápěcím zrcadlem už jen tak někde nepotkáte, možná ve starých filmech. Ale v Čechách by si ji do pokoje asi nikdo nedal. Tady mi ale pěkně pasuje k antique stolu naproti.




Fotka z ložice rodičů, růžové stoličky jsou i na mě už moc. Je to holt takový jejich styl. Ale v dívčích pokojích jsou takové normálně. Na druhou stranu to aspoň trochu rozjasní fádní dospělácký pokoj.





Když se starší nábytek čas od času přeleští nebo natře, může být pořád hezkou originální součástí interiéru. Neholduju zrovna tomu, že někdo vyhazuje funkční a zachovalý nábytek jen proto, že už není moderní. Jsme prostě konzumem naprogramovaní tak utrácet, že když si občas nepořídíme něco nového, tak máme dojem, že jsme divní nebo zaostalí.

Pro pána Jána

9. července 2014 v 15:22 | Katrin |  Novinky
Nedělní návštěva kostela může být pro spoustu lidí v Česku nudnou záležitostí. To tak docela neplatí pro návštěvu kostela v Anglii. Tam máte jen malou šanci usnout, občas se tleská, neustále se zpívá, tuto neděli jsme všichni vyráběli křížky z krátkých chlupatých barevných drátků. No a když vám farář pak řekne, že po mši vás čeká vzadu v kostele drobné občerstvení, dělí vás od něho tak dvě tři písničky. Ve Stratfordu jsem ještě nebyla ochutnat, co dobrého tam dávají, ale před pár lety na půlnoční v Readingu jsem dostala mince pie (koláček s divnou rozinkovou náplní) a svařák.

Přestože mají v Anglii normální knížky, ještě nikdy jsem je nepoužila. Vždycky mi u vchodu vrazí do ruky cca tři papírky, jeden s tím, co kdo při mši říká a kdo co odpovídá (docela poděs když farář každou chvilku říká na které jsme stránce), druhý s písničkama a třetí s programem na následující týden. Občas potřebuju všechno hodit za hlavu a jen tak v klidu meditovat nebo právě poslouchat žblepty v kostele. Tento anglický způsob mi ale moc nevyovuje. Jakoby nedokázali hodinu sedět v klidu se zavřenou pusou. To pak o žádném zklidnění nemůže být ani řeč. Ještě zkusím o víkendu jiný kostel, třeba budou mít 'service' klidnější. Ten, ve kterém jsem byla minule, totiž může být poznamenaný potřebama turistů, kteří se tam chodí dívat na Shakespearův hrob. Proto je možná nedělní mše tak rozjívená, aby si turisti svůj výlet náležitě užili.

Máme svůj svět

7. července 2014 v 19:24 | Katrin |  Střípky z deníku
Nikdy bych si nemyslela, že budu psát článek na blog z mobilu. Ale věřte mi, pokud máte notebook jen s anglickou klávesnicí a nenainstalovanou češtinou, psaní z mobilu je to nejrozumější, co se dá udělat. Přestože jsem našla ve Wordu v symbolech všechny naše písmenka s diakritikou, vkládat je téměř do každého slova je nervy drásající. Abych byla upřímná, vzdala jsem to po třetím slově. Máme tolik dlouhých samohlásek a háčkovaných souhlásek, že než bych napsala jeden článek, byl by měsíc v tahu... -- Opět au-pařím v Anglii, ale tentokrát asi naposledy. Už jsem na to asi stará. Posledně mě rozčilovali jak děti, které nechtěly ráno z postele, tak rodiče, kteří byli nehorázní bordeláři. Letos mě rozčilujou převážně teenageři, kteří po sobě nic neuklízejí. Taky mě docela štve přístup rodičů, kteří své ratolesti nenutí si po sobě uklidit ani to nejnutnější. Kdybyste viděli pokoj zdejší 16leté slečny, tak byste si přinejmenším ublinkli. Všude po zemi poházené věci, to by nebylo tak hrozné až na to, že má čisté věci smíchané s použitýma, nebot není schopná ty špinavé ani hodit do koše, který má na chodbě víceméně hned u dveří do pokoje. Navíc musí mít v posteli 9 polštářů, nevím na co, když kdykoliv si do ní lehne, tak jich pulku shodí na zem, kde se už povalují pinetky, papírky, krabice od pizzy, hřeben, fén a spousta jiných propriet. No nechci vidět, jak budou jednou vypadat pokojíky jejích dětí. -- Článek uzavřu důvodem proč si myslím, že už jsem z au-pairování vyrostla. Nesnáším totiž, když já lítám po baráku jako střelená, třeba vařím, nebo uklízím, na tom nesejde, ale štve mě, když ostatní se třeba povalují u televize, dospávají opici, nebo chodí od ničeho k ničem. Až bude večer a budeme všichni sedět u televize, tak prosím. Když bude neděle a nebude ráno potřeba nic vařit nebo dělat, at si klidně spí. Ale když je den v plném proudu a je např. sobota, tak se prostě pracuje nebo se dělá něco malého aspon, pořádek v pokoji nebo něco na zahradě. Tady jsem jediná, kdo něco dělá. Jsem tady, aby si 19letý kluk mohl celé dny skládat písničky a brnkat na kytaru, hrát stolní tenis a tak. Holka se klidně uvelebí v tom svém zabordeleném pokoji a celý den čučí na filmy. Vím, že oni žijou v trochu jiném světě, ale potom jsem ráda, že jsem vyrůstala v tom 'našem', protože by mě hanba fackovala, kdyby musel přijít cizí člověk a sbírat moje použité prádlo po zemi. Vás ne?