Říjen 2014

Pracant

9. října 2014 v 20:13 | Katrin |  Střípky z deníku
Jak jsem si libovala, že ze mě bude plnohodnotný pracant. Říkala jsem si, koukej, máš dobrou práci hned po škole, to je v dnešní době něco až neskutečného. Říkala jsem si to asi jen týden…
Vidina toho, že nebudou žádné domácí úkoly, žádné projekty ani prezentace a už vůbec ne testy nebo zkoušky, to bylo jako nedosažitelný ráj. Jako student jsem si mohla občas v týdnu sice pospat třeba do devíti nebo desíti, někdy byla škola dokonce až odpoledne, ale zato se mi hlavou honily všechny možné povinnosti a termíny odevzdávání toho či onoho téměř 24 hodin denně. Před usnutím jsem pořád myslela na to, co všechno musím další den stihnout a na co nezapomenout, na jaký projekt si sehnat takové či makové knížky. Chvilka spánku… a ráno při čištění zubů hned po probuzení se mi všechny tyto povinnosti objevily před očima zas. Byla to taková slabší noční můra, něco, co mi otravovalo život tak, že ani chvilky volna jsem si prostě nedokázala užít.

A pak to přišlo, konec studia.To bude radosti, až začnu konečně realizovat všechny plány a pustím se do nových věcí! Hurá, nebudu muset tahat knížky a ani z nich nic vypisovat! Hurá, nemusím si do hlavy už tlouct ty nesmysly!

A pak to přišlo, nástup do práce. První dva dny jsem se cítila strašně důležitě, že "chodím do práce". Když jsem se objednávala ke kadeřnici, potřebovala jsem pozdní odpoledne nebo sobotu, protože jindy "přece nemůžu, jsem v práci". A potom, jako správná Češka, jsem si taky všem pěkně postěžovala, jak bývám najednou hrozně unavená, protože celý týden "vstávám do práce". Prostě nová slepice v kurníku, která ovšem postupně zjišťuje, co to znamená vydobít si takový respekt kolegů, aby vám nechávali místo na vašem oblíbeném bidýlku. To je první mínus - kolegové. Někteří jsou fajn a ještě budu ráda, že jsou kolem mě. Pokud ovšem narazíte na neschopného kolegu, může vám zavařit. Jako student jsem si zodpovídala za plnění svých úkolů sama, ale teď se občas stane, že se společný projekt zasekne u kolegy, který tím pak ale brzdí práci moji. No a vysvětlujte to pak dalšímu článku řetězce… Druhým negativem je čas, který spíš není než je. Čas, který jsem si sestavováním školního rozvrhu více či méně řídila sama. Byl čas na oběd i na kafíčko po něm, byl čas na cvičení dvakrát týdně a lekce francouzštiny. Byl čas zajet si na výlet, ukázat se u dědáčků, pohrabat zahradu nebo čučet na seriál v televizi. Od doby plného pracovního nasazení začínám přemýšlet, který den udělám kterou věc podle toho, co je akutnější. Neošidím praní a nákupy, to se musí zvládnout i v týdnu. Víc během pracovního týdne nestíhám, protože se samozřejmě každý den vaří večeře. Když chodím domů v pět, tak je už skoro tma, takže venku taky nic. No a víkendy to už moc nezachrání, v sobotu jezdím většinou pomáhat k rodičům nebo mám jiné povinnosti. Zbývá tedy neděle, to je fajn ne? … Vlastně počkat, tento týden jsem ještě neuklízela, tak šup na to Usmívající se V neděli odpoledne po tak krásně aktivním týdnu už nechci dělat nic, než sedět s nohama nahoře a aspoň jeden film za týden si pustit. A tak se sny o francouzštině a překladu knížky rozplývají jako obláčky cukrové vaty na mlsném jazyku…

I když je to zvláštní, tak momentálně bych svůj postoj k práci popsala jako nadšeně-zklamaný, jestli to vůbec jde... viz obrázek Smějící se (moreintelligentlife.com)