Akce, výlety

Japonská zahrada

19. června 2016 v 18:48 | Katrin
Dnes ráno jsem na fb četla komentář jednoho mého kamaráda, který nechápal smysl "letních" dovolených. Nechápal, že se lidé celý rok dřou jen proto, aby mohli pak 2 týdny ležet někde u vody na opačném konci světa. A já s ním naprosto souhlasím.

Mám totiž nejraději neplánované jednodenní výlety, při kterých si člověk odpočine a také něco uvidí (i něco jiného než moře). Podle mě je důležité vybírat si dovolenou postupně i během roku, aby z té práce člověk nezešedivěl. Když totiž ležíte 2 týdny někde u vody, celé dny více méně nevstanete z lehátka, tak je potom více než jasné, že se vám zpátky do práce nebude chtít a kolikrát z toho mají lidi ještě větší deprese, než kdyby na žádnou dovolenou nejeli.
Navíc, u vody se dá ležet i v Česku, nestrávíte 2 dny své dovolené cestováním, ale maximálně 2 hodiny.

Pro inspiraci sem dám nově otevřenou japonskou zahradu ve zlínské Zoo Lešná.

Olmütz

30. září 2014 v 19:10 | Katrin
Je to už nějaký ten týden, co se v Olomouci konal historický festival Olmütz, ale ten zážitek ve mně pořád přetrvává. A tak vám ukážu aspoň nějaké fotky, ať se na Olomouckou Pevnůstku vypravíte příští rok taky.
Nejdřív jedna fotka z drezúry koní, kde se předvedla paní ve fajných šatech.


Bylo to vlastně poprvé, co jsem viděla na vlastní oči rekonstrukci historické bitvy. Chvilku sice trvalo, než se to rozjelo, napřed vojáci jen pochodovali sem a tam, ale jak se do toho přidaly jezdecké oddíly, tak scéna začala nabírat na obrátkách. Jedno z mužstev pak vytáhlo už-nevím-kolikatilibrový kanón, který dělal takové rany, že už jsem si opravdu zacpávala uši. Všechny možné děla byly proti němu slabota. Najdete ho na prvním obrázku v pravo, ten zelený. No a druhý obrázek jen pro dokreslení atmosféry a poctu padlým, kteří se na konci zvedli a odkráčeli. Smějící se
























Historie žije

4. srpna 2013 v 18:47 | Katrin
Při výletu do Náchoda jsem narazila na krásný úkaz toho, jak se staré setkává s novým. Na zámky nebo hrady na vrcholcích kopců už jsme si zvykli a jsou to úkazy ucelené, které mají svoje místo mezi nově vybudovaným okolím.
V Náchodě se mi ale podařilo objevit dvě století stojící těsně vedle sebe. Sami posuďte, který lidský výtvor zapadá do krajiny lépe. U fotek jako je tahle mě vždycky napadne, jaká je to škoda, že ruina je jenom ruinou...

I like it

9. července 2013 v 13:53 | Katrin
Nikdy se mi Praha nijak extra nelíbila a nevěděla jsem, co na ní všichni mají. V předchozím článku jste si mohli všimnout zmínky o tripu do Prahy. Byla jsem tam už několikrát, nečekala jsem, že to teďka bude jiné. Bylo.
Bohužel má Praha jednu velkou nevýhodu, a tou je spousta lidí. Všude. Nemyslím jenom turisty, myslím tím i lidi v tramvajích, na chodnících v odlehlých částech města. Všude se musíte vyhýbat kolemjdoucím a po čase je to docela únavné.
Už proto jsme s kamarádkou zvolily trochu jiný program než posledně a místo vyhlášených míst mě vodila po parcích, po Tróji a podobně. Každý park a každá ulice, kam mě vzala, byly o něco hezčí než ty předchozí. V jednom z parků jsme se zastavily u tabule s nápisem Before I die... a připsaly svoje vlastní sny. Když jsem si mazala notně sešlou houbou místečko na svůj výtvor, stala jsem se součástí turistické atrakce. Docela mě to pobavilo. Kdybychom před tou tabulí s kamarádkou nestály a netropily takový cirkus, nejspíš by ji ostatní přešli bez povšimnutí.


Abych si užila správné pražské nálady, zavítaly jsme jeden večer i do Lucerna Music Baru na hity z 80. a 90. let. Nevím, jestli zrovna tato protančená noc byla poslední chybějící skládačkou do postátnicového puzzle mého nového života, ale z Prahy jsem se vrátila jinačí. Rozjařenější, odhodlanější, ale taky otupělejší, neoblomnější, nekompromisní.


Když se mě teď někdo zeptá, jestli se mi líbí Praha, tak můžu spokojeně říct: "I like it".

Kreativní fotozáchvěvy

14. ledna 2013 v 23:09 | Katrin
Poslední dobou mě až příliš často chytají kreativní, a posléze i fotokreativní záchvěvy. Dneska se budu věnovat aktivitě druhé, fotodokumentaci k tomu prvnímu mám totiž někde v mobilu a musím ji teprv přetáhnout.
Fotokreativita se u mě projevuje dá se říct každý druhý den, ale jen občas mám u sebe foťák. Někdy už jen vědomí, že ho s sebou mám, mě donutí ho zapnout a něco blejsknout. A většinou se z toho i něco hezkého vyklube, i když jsou dny, kdy si s foťákem prostě nerozumím a on nebude poslouchat, ani kdybych se měla rozkrájet.
První fotka je nejaktuálnější. Tak jsem se jednoho krásného večera učila a abych se lépe soustředila, zapálila jsem si svíčku. Nevím proč, ale svíčky mě prostě uklidňují. Samozřejmě po pár řádcích mě to slavné učení přestalo bavit a takhle to dopadlo:


Strašně ráda fotím věci, které se mi líbí i bez mého přičinění, tedy aníž bych je vytvořila. A protože mám strašně ráda vlaky a koleje, tak mě zaujal tento most tím, že vůbec nebylo vidět, kam dál ty koleje vedou. Fotka se spoustou vzpomínek na skvělý au-pairský život, místo: Mortimer, Anglie.


V záchvatu kreativity vždycky něco narychlo naaranžuju, i když to kolikrát k sobě vůbec nepasuje. Ale tahle víla se v květináči s bramboříkem docela hezky uvelebila. Tahle fotka je zvláštní ještě jednou věcí, a to tím, že je z asi 10 prvních fotek vyfocených mým současným foťákem hned první den co jsem ho dostala.

Kešu v čajovně

18. prosince 2012 v 19:00 | Katrin
Bylo jednou jedno kešu v karamelu a to se dostalo do rukou jedné blonďaté slečny. A chudák kešu taky nemohlo tušit, že si ho budu muset najít v jazykové příručce, abych o něm vůbec mohla napsat článek. No a jak jsem zjistila, tak "kešu" je nesklonné, takže smůla, od teď to musí být "oříšek kešu" a budu se snažit, abych (to)mu přisuzovala správný rod, tedy střední.
Pak tu byl ještě salám, teda vlastně krůtí šunka pro děti, kterou si dotyčná slečna také koupila a takto vybavená zamířila do Dobré čajovny.
Čajovna vypadala tuze příjemně, a i když jsme musely původně zamýšlené Stříbrné jehly vyměnit za Bílou pivoňku, dá se říct, že nám změna barvy večer nijak nezkazila. Nejspíš to, co následovalo, nebylo způsobené punčem z náměstí ani bratry kešuáky, kteří sdíleli s naším hrdinou Oříškem kešu stejný pytlík.
Dobrou atmosféru v Dobré čajovně dokreslí jenom dobrá vodní dýmka. Chvíli po usazení už jsme ji roztahovaly a nalévaly si první kalíšky čaje, při jejichž plnění dala konvice základ našemu budoucímu táckovému jezeru. Pak přišel na řadu foťák, který paničku začal zlobit hned po setmění, a všechny fotky ve tmě vypadaly, jako by je fotila značně podnapilá osoba (a to v tu chvíli nebyla ani jedna z nás). Jeden punč zas takové zázraky neumí, ani když je holomócký.
Jenže panička chtěla foťák pokořit a popřít tak jakoukoliv spojitost barvy svých vlasů s neostrostí fotek. S každým změněným módem na foťáku musela přijít i zkušební fotka, jak jinak. Nejdřív se stávalo terčem fotek vybavení čajovny, pak dýmka a konvička s čajem. Logickou etapou činností člověka je pak zájem o svou vlastní osobu, a tento sebestředný krok přitáhl objektiv foťáku k našim obličejům. Od melancholických zátiší podpořených jenom světlem z kahanu přišel na řadu blesk, který nejenom pohoršil většinu ostatních spoluuživatelů koberce, také zdůraznil naše obličeje a hlavně kouř, který pokud byl vyfocený ve správný čas, dokázal člověka přetvořit v totálního zhulence, mozkomora, ducha, nebo klidně bůvola. S trochou cviku vypouštění dýmu nosem se reinkarnace do bůvola stala prvním bodem večera, kdy se jakýkoliv pokus o potáhnutí z dýmky během záchvatů smíchu jevil životu nebezpečným.

(Jeden můj bůvol)

Po krátké přestávce, kdy jsme musely obě nabrat dech, a po tom, co se nám při druhém nálevu podařilo zvětšit čajové jezero na tácku, objevila moje spolupachatelka kouzlo své houslovo-klíčové náušnice ozářené plamenem a pro vytvoření dokonale snové kreace jsem jako supporter každé umělecké duše až téměř do kolapsu svých plic foukala dým na onu náušnici, zatímco ona se snažila to celé zachytit na fotce. Z asi dvanácti pokusů vyšel jeden. Usmívající se
K dokonale strávenému večeru nám chybělo už jen něco na zub, a tak slečna ze své kabelky vylovila pytlík s oříšky v karamelu. Nejdříve jsme zkoušely kombinaci chuti karamelu s dýmem, ale ta byla docela nebezpečná, protože když jsme se začaly smát, oříšky nám skákaly do krku. A pak - asi z bezpečnostních důvodů, přitom neochotné vzdát se kombinace karamelu s dýmem - ke mně to úžasné blonďaté stvoření natáhlo ruku s Oříškem kešu, usadilo mi ho před pusu přesně do dráhy výdechových par a křiklo: "Zakuř mi ořech!"
Při takové větě jsem se smíchu prostě neubránila a s výdechem dýmu stihl ořecha jeho osud - Oříšek kešu byl zakouřen.
Pak jsme ještě zkoušely, co všechno by šlo zakouřit, ale už jsme s sebou neměly nic tak kouzelného jako oříšky, a trdelník by při zakuřování moc nadrobil. "A co salám?" napadlo mě, ale zároveň jsem si nedokázala představit, jak by to šlo udělat. Nebudu přece sedět v čajovně a foukat dým na kolečko salámu rozpláclé přes celou dlaň. Ale to by v tom byl čert, aby ta kujónka blonďatá něco nevymyslela. Pekelně soustředěná, srolovala kolečko krůtí šunky pro děti, potáhla z dýmky a kouř vyfoukla přímo skrz ruličku salámu. Týpci co seděli naproti z toho museli jít na záchod. A my dvě jsme tam jen seděly a chlámaly se, břicha nás bolely a čaj nám došel. Zbyl jen ten rozlitý na tácku. Dojela dýmka a bylo po srandě.
Teda ne tak úplně. Po cestě z čajky jsme se ještě stavily na náměstí osedlat želvu a dát si nosana se slonem. Ale to už bylo opravdu všechno.

Tajemnost sama

31. ledna 2011 v 21:58 | Katrin
Čas od času přemluvím někoho k "hurá" akci s foťákem. Čas od času z toho vzejde pár povedených fotek, a někdy i pár vyjímečných fotek. A právě těma vyjímečnýma se pokusím z vás vymámit nějaké komentáře

Osůbka, kterou jsem fotila vloni v létě nebyla prvním pokusem, ale zato jedním z nejzdařenějších.

Hned první fotka mi přijde jako z filmu: borka s mečem v ruce. Hm, taky bych tak jednou chtěla zazářit jako ona na té fotce...

meč.




























Další fotkou, která se moc povedla je detail obličeje.

detail





























A na závěr takovou princeznovskou s kočkou. Btw, příště asi věnuju celý článek jen kočičím fotkám...

dva světy

Byl jednou jeden Roman ...

25. ledna 2007 v 20:20 | Katrin
Tady máte názornou ukázku, co se může vyklubat z jednoho ekologického středoškolského profesora :-)))
 
 

Reklama