Blýskání

Velryby a my

27. dubna 2014 v 20:45 | Katrin
Představte si tíhu, jakou byste cítili, kdyby vás zalehla velryba. Kosti by vám křupaly jedna za druhou a hlavou by vám nejspíš běžely otázky typu Proč já? Máš tu kolem sebe tolik místa, tak proč se musíš svalit zrovna na mě?

Setkání s jednou takovou velrybou mě inspirovalo k založení nové rubriky. V té se budou objevovat jak podobné zážitky, tak také postřehy z knih nebo jiných zdrojů, které dokážou nastínit, jak je možné z podobně nepříjemných situací vybruslit.
"Moje" velryba se zaměřila na vyhledávání zbytečných konfliktů při běžných situacích. Chytání za slovo a dokazování, že příčina konfliktu, který se už té chvíli snažím uhasit, je určitě na mé straně. Neustálé nadhazování důkazů, proč já jsem v této situaci ta hloupá a pitomá. Ve světě, v jakém tato velryba žije, neexistuje, aby neměla pravdu a aby snad mohla utrpět nějakou ztrátu. Ať už ztrátu v podobě prohrané situace, nebo ztrátu smyšlené neporazitelnosti a dokonalosti.

Jelikož jsem podobný problém komunikace ještě při pročítání různých knih o vztazích nenašla, budu mluvit jen ze zkušenosti z tohoto setkání. Nejlepším řešením je samozřejmě absence jakéhokoliv kontaktu s velrybou. Pokud se kontaktu vyhnout nedá, je pak už jen na vás se nad takovéto chování povznést. Velrybě by ani nemělo cenu dokazovat, na čí straně je pravda a nejspíš ji to ani nezajímá. Proto je důležité nepřipouštět si takovéto lidi k tělu, co nejdříve "debatu" ukončit a hlavně, hlavně se k ní za žádných okolností nevracet. Ani kdybyste našli nový důkaz, který by mohl mluvit ve váš prospěch a dokázat, že jste měli pravdu. Ve velrybím světě se prohra nepřipouští, a pokud byste se vytasili s tímto domělým důkazem, opět skončíte zadupaní do země, protože velryba na vás vytáhne jiné zbraně, například staré sliby nebo "nevyříkané" křivdy.
 
 

Reklama