Malá, místy zánovní knihovna

Sladká pomsta

20. srpna 2012 v 20:49 | Katrin
(Kasey Michaels)

Docela povedená knížka s nápaditým dějem. Hrdinka Caledonie chce pomstít svého bratra a proto chystá na lorda Filtona různé pasti. Ne vždy se jí ale podaří do nich chytit toho správného člověka.
Knížce, která začíná přepadením kočáru, nechybí dobrý humor a i když je to opět román, docela překvapil. Jen konec by to chtělo trošku vytříbit, nicméně doporučuju k přečtení.

Vévodkyně v přestrojení

20. srpna 2012 v 20:34 | Katrin
(Eloisa James)

K prázdninám patří oddychovější četba než jsou učebnice, a typickým příkladem pohodového románu je i Vévodkyně v přestrojení. Trošku se liší od ostatních románů občas chytlavým humorem a komickými situacemi, které se vyklubou z porušování tehdejší morálky. Isidora chce přinutit svého manžela k návratu do Anglie tím, že se vypraví do domu lorda Strange, který je známý bujarými večírky a nekonvenčním způsobem života, a ohrozí tak svou dobrou pověst.

"Vévodkyně z Berrowu už svou odvahu prokázala," upozornil Villiers. "Nesmíme zapomínat, že si oblékla noční košili a s husou pod paží tak vstoupila do tanečního sálu. Nicméně vydávat se za muže, to asi nepůjde." Jeho pohled se zastavil na Harrietině bujném poprsí.
Harriet hrdě zvedla hlavu, odhodlaně si sáhla do výstrihu a vytáhla jedny vlněné punčochy. pak druhé a třetí.
Přitiskla si látku na hruď a prohlásila: "Myslím si, že se klidně mohu vydávat za muže."
"Skutečně," souhlasil Villiers. "Nakonec to není špatný nápad."

Raňajky u Tiffanyho

29. března 2012 v 23:41 | Katrin
(Truman Capote)


Parádní knížka už proto, že jsem ji četla ve slovenštině. Samotný příběh o rozvrkočené Holly se stal klasikou a Truman Capote uznávaným americkým spisovatelem.
Nejdřív jsem nemohla pochopit, proč Holly od všeho utíká, ale dneska na semináři jsme dospěli k závěru, že má nejspíš dvě identity. Jednu, kterou dává najevo jak je samostatná a jak má všechno na háku, a druhou, tu skutečnou, která naopak prozrazuje její hluboko zakořeněné jemně citové rozpoložení a touhu najít v životě jistotu a ochranu.

Knížku zpestřuje humor a hlavně mistrné líčení Capoteho, které bylo poznat i v překladu. Pokud se ale podíváte na film, uvidíte úplně jiný příběh. Příběh holky, která se nechala přesvědčit a převálcovat svou ženskou povahou a nakonec podlehla společenským konvencím. Na druhou stranu se mi filmový příběh líbí proto, že Holly nezůstává opuštěná uprostřed světa, ale konečně nachází domov, což je věc, které se v knížce nedočkáme.
Filmu se ale dá přičíst jedno velké plus, a to písnička Moon River:




Na Štědrý deň si Holly s Mag pozvali spoločnosť. Holly ma popýtala, aby som prišiel včaššie a pomohol im ozdobiť vianočný stromček. Ešte vždy neviem, ako vpratali ten strom do bytu. Vrchné vetvy mal pritlačené o povalu, spodné siahali od steny ku stene, vcelku pripomínal vianočného obra na Rockefellerovom námestí. Ba čo viac, strom by bol potreboval Rockefellera, aby ho ozdobil, lebo sklené gule a lamety na ňom mizli ako topiaci sa sneh. Holly sa ponúkla, že zabehne do obchodného domu a ukradne zopár balónov, a tak aj spravila. Vďaka balónom bol na strom celkom slušný pohľad. Pripili sme si na svoje dielo a Holly povedala: "Pozrite do spálne. Máte tam darček."
Aj ja som mal pre ňu darček, malý balíček vo vrecku, ktorý sa mi zdal ešte menší, keď som našiel rovno na posteli červenou mašľou prievazanú krásnu vtáčiu klietku.
"Ale, Holly! To je hrozné!"
"Hovoríte mi zo srdca, myslela som však, že za ňou túžite."
"Toľko peňazí! Tristopäťdesiat dolárov!"
Pokrčila plecami. "Pár ciest na toaletu navyše. Ale musíte mi voľačo sľúbiť. Sľúbte, že ta nikdy nevložíte nič živé."
Chcel som ju pobozkať, no vystrela ruku. "Prosím, prosím," povedala a klepkala mi prstom po odúvajúcom sa vrecku.
"Bojím sa, že to veľa nie je," a ani nebolo: medailónik so svätým Krištofom. Ale aspoň pochádzal od Tiffanyho.

Povídky z jiné dimenze

23. března 2012 v 17:24 | Katrin
(Petr Matějček)



Tahle knížka sci-fi povídek pro mě znamenala dvě velká překvapení. Prvním byly perfektně zvládnuté detaily každé z povídek, kterých je v knížce dvacet, a jejich skvělá polytematičnost. Jsou tam povídky vyloženě týkající se vesmíru a budoucnosti, ale také příběhy spiritualistického charakteru. Mně se nejvíc líbila povídka o Černé rokli, ze které když se člověk vrátil, tak se mu život v několika málo detailech lišil od života před průchodem roklí. Ono to po čase dokáže docela vlézt na mozek, když vám například někdo tvrdí, že máte narozeniny jindy, než kdy víte, že je máte… Ukázka je z povídky Bratři, která má jeden z nejlepších začátků.

Druhé překvapení se týkalo interpunkce a pravopisu. Nedokážu si představit, na čem tu knihu dotyčný autor psal, protože kdyby to psal na počítači, tak by mu nástroje na kontrolu pravopisu nahlásily tak nejmíň dvacet překlepů a osmdesát chybějících čárek. Docela mě to zamrzelo už proto, že jinak je knížka dost kvalitní. Vždycky jsem si myslela, že když už sám autor slušnou češtinou neoplývá, tak je tady editor, který to má v merku a dokáže chyby v textu dostatečně zkorigovat. No, tak asi ne. Škoda.


Každý, kdo létá vesmírem, potřebuje občas nabrat novou sílu, zásoby i pohonné hmoty, trochu se občerstvit, odpočinout si - a právě pro tento účel vznikly kosmické bary. Začalo se s nimi tak před deseti, možná dvaceti lety a chytly se náramně. Nikdo nečekal, že budou mít takový úspěch, ale po zřízení prvních nastal jejich velký boom. Teď už jsou kosmické bary skoro všude, kde jsou oficiální trasy pro mezihvězdné lety.
Pro lepší představu a hlavně pro pozemšťany, kteří ještě nevyzkoušeli vesmírnou turistiku, musím trochu popsat, co že to takový kosmický bar vlastně je. Představte si, že jste řidič kamionu a čas od času zastavíte na svý dlouhý trati u pumpy. Musíte, protože je potřeba tankovat a dát si nějaký to kafčo. A právě takový účel plní kosmické bary. Jde o stanice, které jsou ukotvené na jednom stálém místě ve vesmíru. Když letíte kolem a rozhodnete se občerstvit, stačí se jen identifikovat, přistát v obrovském hangáru, dohodnout se s příchozím technikem, zda chcete nabrat pohonné hmoty nebo nějaké zásoby a pak už hurá po svých do klasického baru, jaký znáte i ze Země. Jednoduchý a praktický; a hlavně, tyhle vesmírný bary dost rapidně odlehčily provozu na planetách, protože kosmický lodě už nemusí přistávat přímo na nich, ale doplňují si zásoby cestou.

Washingtonovo náměstí

4. března 2012 v 21:50 | Katrin
(Henry James)

Byl jednou jeden dům na Washingtonově náměstí, v tom domě bydlel doktor Sloper a ten měl dceru Catherine. Jenže Catherine byla dívka docela světa neznalá a společnosti taktéž. Její střídmé návštěvy tety a sestřenic nemohly tuto indispozici dostatečně odrovnat… A když se do toho zamotají ještě chlapi, rázem je tu příběh na celou knížku. Usmívající se

Shrnuto a podtrženo, příjemné klasické počtení, které zároveň přispělo k mému znovuobjevení slova "lorňon".
Kdyby se vám snad nechtělo číst, knížka je pod stejným názvem i zfilmovaná.


"Točí se vám hlava?" zeptal se převlídně.
Tu se na něho Catherine podívala; krásný rozhodně je a vůbec ne červený. "Ano," řekla, sama nevěděla proč. Z tance se jí hlava nikdy netočila.
"Tak se posadíme," řekl pan Townsend, "a budeme si povídat. Najdu nějaké pěkné místo."
Pěkné místo - roztomilé místo našel; kanapíčko zřejmě určené pro dva. Zatím se už pokoje zaplnily; přibylo tančících, stáli až před nimi a otáčeli se k nim zády, takže Catherine a její společník byli ode všech odloučeni a nevšímáni. "Budeme si povídat," řekl mladík, ale pořád povídal sám. Catherine se opřela dozadu, upírala na něho oči, usmívala se a říkala si, jak je chytrý. Rysy měl jako mladíci na filmových fotografiích; u mladých Newyorčanů, jaké Catherine potkávala na ulicích a poznávala na večírcích, tak jemné, cizelované a dokonalé rysy dosud nespatřila. Byl vysoký a štíhlý, přitom neobyčejně silný. Catherine připadal jako socha. Jenže socha by takhle nemluvila.


Deník pro mého psychiatra

2. března 2012 v 21:35 | Katrin
(Lenka Teremová)


Psychiatr, jehož vlastní dcera se pokusí spáchat sebevraždu, a tchyně, které bych nejpozděj ve druhé kapitole dala do drně a ne ji vzala na dovolenou.
Pro zhodnocení této knížky mi stačí dvě slova: nevyužitý potenciál. Nevím, proč si s tímto dějem autorka trochu víc nepohrála. Z obyčejného příběhu Blanky, která se nedokáže zbavit mamičáckého manžela a tak se baví sváděním psychiatra a focením porna, by se dal vytvořit obstojný příběh, vystupňovaný psychiatrovou polemikou pacientka vs. milenka vs. dcera. Když už se autorka snažila o obscénnost, mohla jí dát větší prostor v "deníku", který si má Blanka za úkol psát.
Ani závěr nenadchnul, pochybné "usmálo se štěstí" na důvěryhodnosti moc nepřidá. Ale musím nechat, že díky té výstavě se aspoň něco dělo.
Snad jen perverzní básník Pavel mě ke konci pobavil.



"Lidská smečka mě nikdy nezajímala. Čas je příliš drahý na to, věnovat jim ho."
"Jste zvláštní člověk, Pavle. Měl jste se narodit v minulém století."
"Někdy si připadám, že jsem se narodil v minulém století. Ale že mě Bůh jakýmsi omylem zapomněl stáhnout z tohoto světa. Jsem takový živý strašidlo, který tu bloumá po světě a marně se snaží dojít klidu," usmál se Pavel.
"Kolik je vám vlastně let, Pavle?"
"Nevím. Po stovce jsem to přestal počítat," zažertoval Pavel.

Dvě zrcadla

18. února 2012 v 15:07 | Katrin

(Karolina Limrová)


Dobře, nebudu předstírat, že ta knížka není o upírech. Je. Snad jsem ani příliš neprozradila, jelikož si myslím, že chytrý čtenář na to přijde hned na druhé stránce knížky, a když ne na druhé, tak na páté. Přesto je trochu jiná, řekla bych lepší, než ty ostatní. Originální nápad se dvěma zrcadly a ještě originálnějším mizení obrazů v něm by jaxi bylo nemožné, kdyby dotyčný nebyl upír. Takže to tam prostě sedí.

Nečekejte Doriana Graye, protože se knížka ke konci zvrhává v emoční líheň. Díky skvělému úvodu jsem jí to ale odpustila. Navíc, při čtení jsem vytvořila svůj nový časový rekord a zvládla jsem ji za sedm hodin.


Ruka mi vystřelila vpřed v marné snaze dotknout se té její, než se úplně ztratí. Pozdě. Viděl jsem jen sám sebe. Svou vlastní tvář, s překvapeným a zároveň zklamaným výrazem. Zmizela.

Couvl jsem, ale dál hleděl do zrcadla. Co když se zase objeví a já budu zrovna otočený? Hrozilo, že tu chvíli propásnu.

A tak jsem stál v setmělém podkroví a nedokázal se ani hnout. Zdálo se mi to? Už dávno jsem nesnil. Tuhle výsadu jsem ztratil ve stejnou chvíli jako duši. Připadala mi tak skutečná! Musela být! Znovu a znovu jsem si v hlavě promítal všechno, co jsem viděl. Hleděl jsem do jejích zelených očí, jako by ještě stála přede mnou. Pomalu a důkladně si pročesávala vlasy.

 
 

Reklama