Novinky

Vyklidnění

14. ledna 2017 v 12:50 | Katrin
Tento týden jsem zjistila, jak se fyzicky projeví, když má člověk příliš stresu. I když už chápu lidi, kteří trošku pracují i o víkendu, protože někdy to prostě jinak nejde, pořád si myslím, že to člověk musí vyvažovat a občas dělat i věci, které nemají moc smysl, nebo věci jednoduché, stereotypní, monotónní. U těch si totiž odpočine trochu i mozek. Spousta lidí říká, že si nejlépe odpočine u čtení knížky. Ale já ráda vidím nějaký výsledek i u odpočinkové činnosti, a i když po přečtení jedné knížky máte v hlavě určitý zážitek nebo pocit, tak po přečtení desáté už nevíte, co že jste to zažili při té první.
Tady je pár činností, které praktikuju já.

1. sbírání šípků, hub
Osobně mám raději sbírání šípků, protože se nebrodíte pavučinami jako při houbaření v lese. Sbírejte jen šípky, co nejsou u cesty, ať si z nich můžete uvařit čaj. Jedna porce šípků se dá vyvařit asi třikrát, nejlepší je prý druhý vývar.
(zdroj obrázku: frekvence1.cz)

2. malování
Po malování také vidíte výsledek, navíc si obrázek můžete vystavit nebo zarámovat. Prolínání barev je příjemné na pohled a tak zlepšuje náladu. Malovat může i člověk, který malovat "neumí", protože to je taky můj případ. Já prostě vezmu barvy a nějak je přes sebe plácám na papír. Nemusíte malovat nic konkrétního, klidně tvary, duhu, nebo cokoliv.

3. pletení náramků, háčkování
Dřív moje oblíbená činnost. Pletení náramků se skládá v podstatě jen z opakování stejného typu uzlů. Soustředit se musíte jen při úvodní řadě, ve které nastavujete pořadí barev na náramku, dál už jen pletete. Totéž platí pro náramky z korálků - jakmile se to naučíte, bude to pro vás stereotyp.

4. loupání vlašských ořechů
Až při nové dietě, ve které jsem měla spoustu ořechů, jsem přišla na to, jak mě vyloupávání jadýrek vlašských ořechů ze skořápek uklidňuje. Samozřejmě tím nemyslím urputné a masivní loupání ořechů na pečení před Vánocema, to pak ty ořechny nechci měsíc vidět. Smějící se

5. zahradničení
Někde jsem četla, že při práci s hlínou se nám v těle uvolňuje hormon štěstí, a proto bysme měli hodně zahradničit. Na mě funguje i třeba jen práce s kytkama - odstřihávání odkvetených květů, trhání plevele. Výsledek vaší práce budete vidět každý den, a pokud se do toho ponoříte více, tak váš um může mít pozitivní účinek i na vaše sousedy nebo návštěvy.

6. tanec
Pohyb obecně má skvělé antistresové účinky, nebo třeba i pomalé cvičení na hudbu. Z tancování sice nemáme moc žádný výsledek, spíš prožitek, ale ten zase může být opravdu silný. Já mám nejraději balet, protože se při něm cítím krásně, a při pomalém pohybu paží od země až do stropu mi někdy připadá, jakobych tím všechny svoje starosti odhazovala někam do vesmíru.

Smysluplný blog

30. června 2015 v 19:07 | Katrin
Pod pojmem smysluplný blog (bohužel) nemám na mysli ten svůj, i když bych ho jednou tak ráda nazvala. Ale v přehlšli podobně ztracených blogů, jako je ten můj, se objevují i blogy, na které má smysl chodit a díky kterým můžeme pomoci vypustit do světa nějakou pozitivní změnu.

Dneska se chci věnovat blogu www.startovac.cz, který se snaží společnými finančními příspěvky rozjet akce a projekty, jejichž realizaci si iniciátor nápadu nemůže z nedostatku vlastních finačních prostředků dovolit. A proto když korunka ke korunce sedne a každý přispěje svou troškou do mlýna, může se i takový projekt podařit.

Mně zaujal projekt Wifics restart, který se snaží ukázat teenagerům, jak lépe vést svůj život a využívat svůj potenciál. Link na více info o tomto projektu je zde.
Najděte si čas a podpořte ho.

Nová anketa

30. června 2015 v 18:34 | Katrin
Nová, vyloženě letní anketa vystřídá dlouho-visící anketu o nevyužitém talentu.
Talentová anketa tu byla tak dlouho proto, aby se jí mohlo zúčastnit co nejvíc lidí, protože výsledek mě opravdu zajímal :) A tak si to shrneme:

nejčastější nevyužitý talent: malování (53 hlasů)
2. nejčastější: psaní (43 hlasů)
3. nejčastější: fotografování (32 hlasů)
4. nejčastější: překvapivě tanec (25 hlasů)
5. nejčastější: překvapivě grafika/design (22 hlasů)
a hned za tím: vaření (20 hlasů).

Chvílemi vedly i ruční práce nebo fotografie.

Malování jako nejčastější nevyužitý talent zaujímá docela pochopitelné prvenství. Jednak proto, že pokud nestudujete uměleckou školu, je skoro nemožné dostat se mezi umělce-malíře a být přijat do nějaké galerie. Pak také proto, že dneska částečně úlohu kreslení přebírá právě grafika a spousta obalů na knihy a podobných věcí se tvoří převážně na počítači.
Prosadit se ve velkém chumlu pisálků poslední doby může být oříšek, ale zase je tu možnost vydat si knihu vlastním nákladem. V takovém případě je to pak už jen o propagaci svého díla a trpělivosti při pomalém splácení nákladů. Větším problémem při psaní bude ale spíš již zmiňovaná trpělivost, která spoustě autorů chybí k dopsání dílka a následným revizím.
Umělecká fotografie má svou konkurenci hlavně v malých a šikovných digitálních foťácích, díky kterým si "slušnou" fotku zvládne vyfotit spousta amatérů, kteří mají alespoň průměrně vyvinutý smysl pro perspektivu.
Řeklo by se, že právě po graficích bude všude sháňka, ale jak to tak vypadá, ještě jsou nějací nevyužití na skladě Usmívající se
Tanec je překvapením, ale chápu, že pokud už vám není 11, tak je docela těžké najít ve vašem městečku nějaký soubor, do kterého byste se mohli zapojit. S dětma většinou není problém, ale jak je člověk dospělý, musí bydlet ve větším městě, aby našel patřičné kurzy, které by ho dokázaly nadchnout. Ostatně kurzy samy o sobě také nejsou velká výhra, většinou se v rámci kurzů nedostanete na pódium a každou chvíli se tam střídají účastníci. Je dobré obhlédnout si například letní venkovní akce a taneční workshopy, nebo si najít salsa kluby, které pořádají kurzy a následně i salsa párty, na kterých můžete svoje nově nabyté dovednosti hned využít a ukázat se. Usmívající se

Velký sen

30. září 2014 v 19:31 | Katrin
Občas brouzdám na youtube a pouštím si filmy. Většinou jsou tam samé slátaniny, ale čas od času se objeví něco skvělého. Tentokrát to byl německý film Velký sen. Nejdřív mě sice zaujal tím, že se jedná o příběh učitele angličtiny (s jehož metodou zážitkové výuky jsem se nejvíc ztotožnila), ale po chvilce se tam začalo odehrávat něco úplně jiného a významnějšího, a totiž akceptace zvyklostí jiné kultury.
Konrad Koch jako mladý Angličan přijíždí do Německa a má s sebou fotbalový míč, který po pár hodinách vytáhne ze svého kutlochu, aby své studentíky trochu rozhýbal a donutil je mluvit anglicky. A po pár minutách je to boj o existenci nebo zákaz fotbalu v Německu. Moc mě bavily doprovodné příběhy kluků, kteří "rebelují" proti svým zarputilým rodičům. Absenci titulků k anglickým větám jenom schvaluju, páč žádnému divákovi neuškodí naučit se pár slovíček a aspoň to nekazí autenticitu příběhu.

Anglický styl

10. července 2014 v 13:15 | Katrin
Dnes malá ukázka anglického stylu. Pro většinu Čechů něco absolutně zastaralého jak obyvák po babičce. Nemusí to tak ale dopadnout vždycky. Starší stůl v kombinaci se zrcadlem mám já v pokoji a je to moc fajn, protože stůl není obyčejně rovný, ale má hranu taktéž trochu zvlněnou.




Komodu s velkým naklápěcím zrcadlem už jen tak někde nepotkáte, možná ve starých filmech. Ale v Čechách by si ji do pokoje asi nikdo nedal. Tady mi ale pěkně pasuje k antique stolu naproti.




Fotka z ložice rodičů, růžové stoličky jsou i na mě už moc. Je to holt takový jejich styl. Ale v dívčích pokojích jsou takové normálně. Na druhou stranu to aspoň trochu rozjasní fádní dospělácký pokoj.





Když se starší nábytek čas od času přeleští nebo natře, může být pořád hezkou originální součástí interiéru. Neholduju zrovna tomu, že někdo vyhazuje funkční a zachovalý nábytek jen proto, že už není moderní. Jsme prostě konzumem naprogramovaní tak utrácet, že když si občas nepořídíme něco nového, tak máme dojem, že jsme divní nebo zaostalí.

Pro pána Jána

9. července 2014 v 15:22 | Katrin
Nedělní návštěva kostela může být pro spoustu lidí v Česku nudnou záležitostí. To tak docela neplatí pro návštěvu kostela v Anglii. Tam máte jen malou šanci usnout, občas se tleská, neustále se zpívá, tuto neděli jsme všichni vyráběli křížky z krátkých chlupatých barevných drátků. No a když vám farář pak řekne, že po mši vás čeká vzadu v kostele drobné občerstvení, dělí vás od něho tak dvě tři písničky. Ve Stratfordu jsem ještě nebyla ochutnat, co dobrého tam dávají, ale před pár lety na půlnoční v Readingu jsem dostala mince pie (koláček s divnou rozinkovou náplní) a svařák.

Přestože mají v Anglii normální knížky, ještě nikdy jsem je nepoužila. Vždycky mi u vchodu vrazí do ruky cca tři papírky, jeden s tím, co kdo při mši říká a kdo co odpovídá (docela poděs když farář každou chvilku říká na které jsme stránce), druhý s písničkama a třetí s programem na následující týden. Občas potřebuju všechno hodit za hlavu a jen tak v klidu meditovat nebo právě poslouchat žblepty v kostele. Tento anglický způsob mi ale moc nevyovuje. Jakoby nedokázali hodinu sedět v klidu se zavřenou pusou. To pak o žádném zklidnění nemůže být ani řeč. Ještě zkusím o víkendu jiný kostel, třeba budou mít 'service' klidnější. Ten, ve kterém jsem byla minule, totiž může být poznamenaný potřebama turistů, kteří se tam chodí dívat na Shakespearův hrob. Proto je možná nedělní mše tak rozjívená, aby si turisti svůj výlet náležitě užili.

Katka (1949)

26. února 2014 v 9:49 | Katrin
Moc příjemný černobílý slovenský film, ve kterém se vesničanka Katka vydává pracovat do továrny ve městě.
Dost dobře zachycuje pocity člověka, který nechce celý život zůstat mezi krávama a slepicama. Teď zrovna se cítím nějak podobně, krávy už mě taky přestaly zajímat. Katka taky nechala doma všechno a všechny a nijak extra jí to nechybělo. Do té naší vísky se můžeme vrátit vždycky. I když vidím, kolik práce je tu potřeba a že bych se chtěla věnovat věcem, kterým se tu nikdo nevěnuje, no myslím, že pokud počkaly doteď, tak chvilku to tu beze mě ještě vydrží a já se k nim vrátím až smočím svoje boty ve sněhu severním.
Obrázek z kultura.sme.sk to zachycuje naprosto dokonale.

Bledule a Ožralci po 25 letech

19. prosince 2013 v 17:12 | Katrin
Tak takový výbuch jsem nečekala. Originální Sněženky a Machři jsou pro mě něčím významným, v čele s Radkem chápajícím to, co ostatní v jeho věku ještě nechápou. I když logicky to Nova zvolila správně, že pustila v pondělí první díl a ve středu pokračování "po 25 letech", právě toto srovnání zakopalo dvojku Sněženek a Machrů totálně pod zem. A upřímně, ani kdyby to pustili naopak, asi se na mém názoru na tento výplod nic nezmění.
Nedá se tomu říkat film: ani po hodině sledování se zatím nic nestalo (přičemž u normálních filmů jste za 60 minut téměř u rozluštění zápletky), kamera sentimentální, každé postavě se divák čučí pět minut do xichtu než film pokračuje. Podle mě je to spíš taková skeč z toho, co kdysi bylo, hozená na papír a zmuchlaná. Dialogy trapné, okopírované z prvního dílu, ničím ani nerozvinuté. Lehce by se tenhle zápisek z památníčku dal nazvat Bledule a Ožralci, jelikož se z původní třídy sjela ani ne polovina, už více méně vybledlá a skyřelá, bez jakékoliv jiskry, jen s flaškama a panákama, které v nich mizely nepřetržitě od začátku až do konce.
Já toho snesu hodně, třeba Twilight nebo Daniele Steel. Když je totiž člověk zvědavý na zápletku nebo ve filmu hraje oblíbený herec/čka, dá se překousnout ledacos. Ale i moje heslo "třeba to chtěli pojmout jako umění", které mi většinou pomůže dokoukat méně kvalitní filmy, včera nefungovalo. I když chápu, že chtěl někdo na dobrém jméně prvního (vydařeného) filmu vydělat, měli mít dost soudnosti udělat i z plánovaného pokračování normální film. Podle mě by si to Sněženky a Machři zasloužili, ať je jim let kolik chce.

Zlost a radost

5. listopadu 2013 v 10:14 | Katrin
Vztek už mě přešel, tak si vesele kráčím dál. Je zajímavé, jak mě některé nepříjemné věci v životě dokážou dodat energii. Mám v sobě nejspíš nějaké geny z Xeny, jinak totiž nevím, proč se po hádkách nebo prozřeních (většinou o tom, kdo nestojí za ztrátu mých nervů) cítím nabitá odhodláním s dotyčným zlem bojovat. Stěžovat si na to ale nebudu, v takových "pozlostných" obdobích udělám nejvíc práce. Smějící se
Ani o nápady není nouze, jak v pozlostných obdobích, tak celý pozdim, proti jehož šedivosti bojuju všelijakými prostředky. A tak se zrodil nápad udělat blog Forlife ne o mém životě, jak tomu bylo doposud, ale o životě všech. O něčem, co by vám ostatním dodávalo energii. Dosavadní články nebo rubriky mazat nebudu, za prvé některé z nich jsou ukázky mých výtvorů, kterými se může kdokoliv jiný inspirovat; za druhé jsou součástí mé blogové historie. Jelikož víc než jeden blog bych z časových důvodů obhospodařovat nezvládala, myslím, že předchozí články tady ničemu nepřekáží. Navíc se na některé chystám navázat, některé rubriky oživit a dát jim nový význam.
Začala jsem tím nejjednodušším, a to je vzhled. Až dokončím určité povinnosti, čekám tak kolem Vánoc, tak potom se pokusím o pořádný layout. Nicméně nynější pokus (si dovoluju tvrdit) je z těch vydařenějších, i když stále platí, že není tak podstatné co je kolem písmen, ale je důležité co se těmi písmeny chce říct. Navíc toto záhlaví je poskládané z vlastních fotek, a to sem vzhledem k lehkému přeorientování blogu sedne jako zadek na hrnec. Mám už i další nápady na podobné koláže týkající se našich životů, toho, co nám v nich chybí a toho, za čím si chceme jít. Hrdiny fotek jsou v téhle fázi zvířata, protože ty fotím ráda (neřeší, jak dokonalý mají make-up nebo jestli jsou dobře učesaná) a pokud půjde vše jak jsem si naplánovala, tak se tu objeví i lidé, nebojte. Usmívající se Určitě z toho nehodlám mít blog o zvířatech…
Takže snad se tento blog stane takovým domáckým útočištěm, kam se budou čtenáři rádi vracet a čerpat sílu do dalších dní.
Závěr jednoho slibného dne je zachycený i na následujících fotkách, tuším někdy zjara, kdy se mi podařilo vyfotit jeden obyčejný, šedivý keř u nás za domem osvětelný zapadajícím sluncem. Není lepšího důkazu, že co je často k zlosti, může být jindy k radosti. Mějte hezký den!


























Mozart and the Whale

16. října 2013 v 19:42 | Katrin
Netradičně uvádím tento film anglickým názvem, protože český překlad se sice snažil zakombinovat metaforu, ale cpát všude lásku se nevyplácí. Navíc tento film není přímo zaměřený na probíhající románek, ale spíš na to, že každý člověk má svůj svět a není třeba všechny posuzovat podle měřítek normálnosti, nebo aspoň podle představy o normálnosti, kterou současná konzumní společnost vyznává. Česky Zamilovaní blázni, slovensky Náš svet, naša láska. Ani jeden název mě nenadchl a zrovna doslova jako Mozart a verlyba bych to asi taky nepřekládala, i když symbolika zůstane a je pravda, že nejspíš se oba cítí být právě ona Mozartem a on velrybou. No, chtělo by to najít nějaký kompromis.
Hledali se, až se našli, dva autisté. Každý z nich má svůj styl života a potýká se s jinou formou autismu. To jim ale nebrání v tom, aby si rozuměli. I když mě trošku zvedal ze židle Donaldův bordel v bytě a ti jeho opeřenci všude, Hartnett zahrál Donalda naprosto skvěle. Nejvíc mě ale zaujal důsledek toho, že mu Isabelle ten bordel uklidila, zbořila mu jeho hnízdo a byl malér. Ale já bych to taky nevydržela a uklidila to, Donald takovou nechtěnou změnu jakž takž přežil, tak co. Smějící se Sice z toho byla bouřka, ale přežil to ve zdraví. Připomnělo mi to můj úklid babiččina kredence; x let se ho nesměl nikdo dotknout, ale já jsem to už nevydržela a "provětrala" všechny ty naskládané serepetičky tak, že jich tam zůstala polovina. Pak jsem se bála, jestli to s bábi nesekne, ale zvládla to statečně. Usmívající se
Ne vždycky je potřeba žít svůj život v kolejích zavedených "normální" společností a tento film to naprosto skvěle ukazuje. Když se o to Donald s Isabellou snaží, jeden tlačí druhého do věcí, které se jim nelíbí, tak jim to prostě nemůže fungovat.




 
 

Reklama