Střípky z deníku

Open-minded

5. prosince 2016 v 21:43 | Katrin

Život mi změnila spousta věcí. Není ale důležité, co to byly za věci nebo události. Důležité je, že když se člověku ona událost stane, tak si jí všimne. Všimne si toho, že něco jde dělat jinak, a nechá onu událost, aby jeho život nějak pozitivně poznamenala. To, že se vám něco přihodí je jedna věc, ale to, zda si z této nové životní situace něco odnesete, je věc druhá. A samozřejmě také záleží na tom, jak se k dané situaci přistoupí. Dám vám příklad.

Jednou z věcí, která velmi změnila můj život, byl pobyt v Anglii. Změna se neudála kvůli zlepšení jazykových schopností, ale proto, že jsem si všimla jiného způsobu chování, než který jsem znala z domu, od spolužáků, kamarádů. Když Angličan propaří noc a vy se s ním ráno potkáte v kuchyni, nezačne vám vyprávět, jak ho bolí hlava, ani jakého má "sušáka". První věta, kterou Angličan ráno zmíní je na způsob: "It was a great party last night, huh?" nebo "Oh, I had so much fun last night!" Je to tedy něco pozitivního, jde mu o to, co v životě zažil, že strávil spoustu času s kamarády a vytvořil si vzpomínky, které s nima může sdílet. Takové a i jiné příhody by ale nic neznamenaly, kdybych si nevšimla toho, co kdo říká, jak se u toho tváří (měla bych spíš říct: jak se u toho usmívá, protože oni se v podstatě usmívají pořád) a jak na to reagují ostatní. A především je důležité pochopit, že je možné, abych i já uměla říkat po ránu takové věci, a že bych to měla sama začít nacvičovat a zkoušet, a to nejlíp hned teď.

Ty víš, kdo to může změnit

8. listopadu 2016 v 18:28 | Katrin
Existuje na světě jeden člověk, který zvládne změnit všechno. Všechno, co se nám děje, má svoje důvody, a tento člověk je řídí. To kvůli němu jsem například já ještě neviděla Český ráj, nezkusila fly jógu a ani se zatím nenaučila dělat výborné lívanečky s ovocem.

Dnes jsem ve svém news feed na fb našla odkaz na článek, který prý pohoršil či vyděsil spoustu lidí. V tomto článku byl obrázek ledního medvěda, který byl asi tak hubený jako já. Nemusím říkat, jak moc jsem (nebo spíš nejsem) hubená, aby vám došlo, že když je medvěd útlý jak člověk, tak je s ním něco špatně. Celý článek popisoval globální oteplování a jeho dopady na zvířata na druhém konci zeměkoule. Mě osobně ale víc zaujal obrázek medvěda, který skáče po kouskách ledu, jen aby našel nějaký pro něho dost velký kus. Přišlo mi to jako boj. Vyloženě boj o to mít něco pevného pod nohama, mít kde lovit, mít kde spát. Až člověka napadne, že se musí něco změnit.

A tak jsme zpátky u toho dotyčeného, který může změnit všechno, co se vám nelíbí. Ta dotyčná jsem já, ten dotyčný jsi ty a dotyční jsou taky všichni ostatní. Obklopujte se dobrými lidmi, kteří něco dokázali, nechte se inspirovat lidmi, kteří něco změnili. Ale pak - a to je to nejdůležitější - jděte a sami taky něco změňte. Pokud změníte svůj postoj k okolí, budete optimističtější a laskavější, pocítí to všichni kolem vás. Pokud změníte svůj postoj k životnímu prostředí, pocítí to celá planeta. Obě možnosti jsou dobré, můžete změnit jen něco a to stačí. Čím víc věcí ve svém životě dokážete změnit na pozitivní, tím pro vás lépe.
Na závěr pro inspiraci sem dávám linky na to, jak alespoň orientačně zjistit, jaká je vaše ekologická stopa a v čem máte rezervy: anglicky: zde, česky: zde.
















Obrázek z: interez.sk

Méně je někdy více

11. října 2016 v 18:32 | Katrin
Že méně je někdy více neplatí jen o zdobení vánočního stromečku, o výběru doplňků k oblečení nebo počtu nachozených kilometrů na výletě. Platí to i o tom, co všechno se v jednom dni snažíme zvládnout.

Včera i dneska se mi podařilo mít hezké dny z jednoho prostého důvodu - nesnažila jsem se zvládnout všechno, co jsem potřebovala. Včera jsem si večer po práci místo úklidu pokoje zašla na jógu a od té doby se cítím moc fajn. A dnes jsem pochopila, že nemusím mít všechno - hotovou školu, spoustu peněz, dům na Floridě - abych mohla být se svým životem spokojená. Někdy je důležitější pochopit, co je ta věc/osoba/činnost, co vás dělá šťastnými, a tomu se věnovat. Mám to štěstí, že jsem tu svou oblíbenou činnost už našla. Když jsem pak této činnosti musela něco obětovat, něčeho se vzdát nebo to aspoň na chvíli pozastavit, zarazilo mě to a nemohla jsem překousnout, že nezvládám všechno, co "mám" zvládat. Ale kdo určuje, co všechno musíme zvládnout? Nikdo, jen my.

Asi bude něco na tom, že když chcete, aby něco nového a dobrého přišlo do vašeho života, musíte se něčeho nepotřebného nejdříve vzdát. Nikdy jsem tomu nevěřila a nechtěla jsem si ze svého života nic ukrajovat. Je to těžké a může to trvat. Ale když objevíte tu věc/osobu/činnost, která vás nejvíc stresuje, je dobré jí dát sbohem. Nejlépe napořád nebo aspoň na čas. A pak se vám postupně začnou otevírat nové dveře a přicházet k vám noví lidé, příjemní, s návrhy, které byste nikdy nečekali že dostanete. Ale asi je to tak ve vesmíru zařízené. Jako bychom už z podstaty věci nemohli zvládat všechno možné na světě, zvládat všechno hned a na sto procent. Svět a vesmír jsou stále v pohybu a naše životy také. Nebojte se objevit něco nového, nebojte se zapomenout na něco starého.

Zajděte k vodě, k řece, sedněte a nepřemýšlejte. Relaxujte, sledujte vodu, poslouchejte zurčení. Sledujte přilétající ptáky a poletující motýly. Přepněte se do klidného a spokojeného režimu. Až po chvíli takového klidu povolte myšlenkám, aby se vám začaly v hlavě objevovat. To, co se vám do mysli pak dostane jako první, je většinou věc/činnost, u které se cítíte být uvolnění a spokojení, stejně jako při relaxu u vody.


Střípky z dovolené - Rakousko

14. srpna 2015 v 20:21 | Katrin
První díl dovolenkové dokumentace se bude věnovat Rakousku.
Jmenovitě jsou to Wörthersee a hrad Hochosterwitz.



Ano i ne

26. března 2015 v 19:26 | Katrin
Býti pracantem je tuze zvláštní věc. Vidíte v přímém přenosu, jak se věci mění a také jak se mění lidé a jaké jsou jejich osudy. To se studentům kromě klábosení nad kafem často nestává. Ve škole se vidíte na několik málo hodin týdně (pokud teda mluvíme o univerzitách) a za tu dobu si určité věci stihnete říct, co se u vašich kámošů změnilo a co ne. Jenže v práci si to říkat nemusíte, protože ať dotyčný chce nebo ne, vidíte jeho proměnu na vlastní oči. A navíc - často co se "jen" řekne, vletí jedním uchem tam a druhým vyletí ven.
Pokud bych si mohla znovu vybrat, jestli budu ještě studovat nebo už vkročím do pracovního života, nejspíš by se ozvala moje lenost a já bych se asi vrhla znova do školních lavic. Co si budeme povídat, je to tak nějak pohodlnější. Máte víc času na všechno vyřizování, kdežto z práce si i k blbému doktorovi musíte brát volno nebo si tu návštěvu naddělat. Na druhou stranu mě to trošku vyléčilo z mé hypochodrosti. Dnes už vím, jak efektivněji řešit prezentace a různé projekty do předmětů, kterých nebylo zrovna málo. Většinou se dají všechny eseje zvládnout za jeden den, což v praxi znamená, že kromě pár přednášek máte celý týden volno. A i když je to jarní počasí velmi povzbuzující, pravidelná pracovní doba mě o smyslu své existence po půl roce stále nepřesvědčila. Tím se nám klube první Ne.
Pracovní život ovšem má i svoje světlé stránky, a tou hlavní je samozřejmě stabilní příjem. Ten byl při brigádách za studií o porovnání mizernější. Tenktokrát má práce jedno velké Ano.
V práci jste taky většinou obklopeni podobně smýšlejícími lidmi nebo aspoň s podobným vzděláním či úrovní inteligence - zase jednoznačně Ano.
Ráda poznávám nové kolegy a v tomto ohledu jednoznačně vyhrává práce, jelikož lidé přicházejí do vašeho kolektivu častěji, než je tomu u studií. Počet studentů je prostě dán dopředu na tři, eventuelně dva roky a až na výjimky nikdo nepřibývá, ale spíš ubývá. Lidé samozřejmě mizí i z firem a objevují se v jiných, a to je potom těžko se s nima rozloučit, když vedle sebe strávíte polovinu vašeho týdenního života, potkáváte se na chodbách, přejete si dobré ráno a chodíte spolu na oběd, řešíte spolu problémy a máte pak společně radost z jejich rozlousknutí. V tomto případě bych řekla Ano i Ne.
Bez většího rozboru řeknu ještě jedno další Ano pro práci, a tím je čistá hlava na víkend Usmívající se.

Celé tohle dilema je tak nějak na pomezí - vyváženost Anů a Nen se neustále pohybuje těsně kolem středobodu vah, a rozseknout je může až pořadí vašich priorit.

Bloudivá

27. prosince 2014 v 15:50 | Katrin
Každý den je moje nálada jiná, dneska je bloudivá a toulavá, a ještě k tomu hloubavá. Aneb jak už někteří mí čtenáři ví, při hloubání totiž spřádám plány.

Tím dnešním plánem je stromková školka, nejspíš jehličnanová. Ani obtížné by to nebylo. Jen kousek pole, na kterém by místo brambor rostly stromky. Kdyby jich bylo víc, jeden rok na Vánoce by naše vesnice nemusela žádné v lese kácet, jen by si zašli ke mně. Alebo len táram hlúposti? Možno. Ale tak nějak mě láká, že bych nějakým způsobem reálně uvedla v realitu věc, kterou nám všichni strkají pod nos: pomáhejte životnímu prostředí, třiďte odpad, používejte látkové tašky a ne igelitky, ... ale kolik z těchto věcí skutečně děláme? A když nemáme možnost třídit odpad, co můžeme dělat místo toho?

A proto mě napadlo, po tom, co u nás doma neprošel můj nápad na třídění, že to zkusím jinak a vymyslím si svůj vlastní způsob, jak přispět svou troškou do mlýna. Naštěstí žiju tam, kde se živá příroda prochází po polích a létá nám na zahradu, a tak je mnohem jednodušší pochopit, proč má smysl něco takového dělat.

Vánoslava

25. prosince 2014 v 21:34 | Katrin
Spousta besed se odehrává ve stejném duchu, ale že i Vánoce uběhnou tak rychle, jako by to byla jen nějaká rodinná oslava, to mě překvapilo. Nepřekvapila mě absence sněhu na Štědrý den, na to už si začínám zvykat. Stejné pohádky během celých svátků taky potvrzují tradici, a nové pokusy o pohádky taktéž. Opět zaujala jen jedna, tentokrát Princezna a písař.
Začínám přemýšlet, jak ty Vánoce příští rok okořenit. Ale zatím jsem na nic kloudného nepřišla. Veškeré mé pokusy skončily v době adventu hranatým věncem a na další invence nebyl čas.

Ale dejme tomu, že na přemýšlení mám ještě rok. A to by v tom byla vánočka, aby se z ní nějaká rozinka do dalších Vánoc nevydloubla.

Trochu invence budou potřebovat ještě oslavy nového roku. Ne, že by byly nějaké nepovedené, jen jsou pořád stejné. I když kadý nový rok je jedinečný, oslavy jsou pořád tytéž. Asi začnu rozkrajovat jablka a lít olovo a nejspíš si pogooglím i nějaké další starodávné zvyky. Kdyby jste o nějakém věděli, budu ráda, když napíšete komentář. Usmívající se

Pracant

9. října 2014 v 20:13 | Katrin
Jak jsem si libovala, že ze mě bude plnohodnotný pracant. Říkala jsem si, koukej, máš dobrou práci hned po škole, to je v dnešní době něco až neskutečného. Říkala jsem si to asi jen týden…
Vidina toho, že nebudou žádné domácí úkoly, žádné projekty ani prezentace a už vůbec ne testy nebo zkoušky, to bylo jako nedosažitelný ráj. Jako student jsem si mohla občas v týdnu sice pospat třeba do devíti nebo desíti, někdy byla škola dokonce až odpoledne, ale zato se mi hlavou honily všechny možné povinnosti a termíny odevzdávání toho či onoho téměř 24 hodin denně. Před usnutím jsem pořád myslela na to, co všechno musím další den stihnout a na co nezapomenout, na jaký projekt si sehnat takové či makové knížky. Chvilka spánku… a ráno při čištění zubů hned po probuzení se mi všechny tyto povinnosti objevily před očima zas. Byla to taková slabší noční můra, něco, co mi otravovalo život tak, že ani chvilky volna jsem si prostě nedokázala užít.

A pak to přišlo, konec studia.To bude radosti, až začnu konečně realizovat všechny plány a pustím se do nových věcí! Hurá, nebudu muset tahat knížky a ani z nich nic vypisovat! Hurá, nemusím si do hlavy už tlouct ty nesmysly!

A pak to přišlo, nástup do práce. První dva dny jsem se cítila strašně důležitě, že "chodím do práce". Když jsem se objednávala ke kadeřnici, potřebovala jsem pozdní odpoledne nebo sobotu, protože jindy "přece nemůžu, jsem v práci". A potom, jako správná Češka, jsem si taky všem pěkně postěžovala, jak bývám najednou hrozně unavená, protože celý týden "vstávám do práce". Prostě nová slepice v kurníku, která ovšem postupně zjišťuje, co to znamená vydobít si takový respekt kolegů, aby vám nechávali místo na vašem oblíbeném bidýlku. To je první mínus - kolegové. Někteří jsou fajn a ještě budu ráda, že jsou kolem mě. Pokud ovšem narazíte na neschopného kolegu, může vám zavařit. Jako student jsem si zodpovídala za plnění svých úkolů sama, ale teď se občas stane, že se společný projekt zasekne u kolegy, který tím pak ale brzdí práci moji. No a vysvětlujte to pak dalšímu článku řetězce… Druhým negativem je čas, který spíš není než je. Čas, který jsem si sestavováním školního rozvrhu více či méně řídila sama. Byl čas na oběd i na kafíčko po něm, byl čas na cvičení dvakrát týdně a lekce francouzštiny. Byl čas zajet si na výlet, ukázat se u dědáčků, pohrabat zahradu nebo čučet na seriál v televizi. Od doby plného pracovního nasazení začínám přemýšlet, který den udělám kterou věc podle toho, co je akutnější. Neošidím praní a nákupy, to se musí zvládnout i v týdnu. Víc během pracovního týdne nestíhám, protože se samozřejmě každý den vaří večeře. Když chodím domů v pět, tak je už skoro tma, takže venku taky nic. No a víkendy to už moc nezachrání, v sobotu jezdím většinou pomáhat k rodičům nebo mám jiné povinnosti. Zbývá tedy neděle, to je fajn ne? … Vlastně počkat, tento týden jsem ještě neuklízela, tak šup na to Usmívající se V neděli odpoledne po tak krásně aktivním týdnu už nechci dělat nic, než sedět s nohama nahoře a aspoň jeden film za týden si pustit. A tak se sny o francouzštině a překladu knížky rozplývají jako obláčky cukrové vaty na mlsném jazyku…

I když je to zvláštní, tak momentálně bych svůj postoj k práci popsala jako nadšeně-zklamaný, jestli to vůbec jde... viz obrázek Smějící se (moreintelligentlife.com)

Závěrečné dojmy

26. srpna 2014 v 18:59 | Katrin
Většinou jezdíme do ciziny, abychom získali zkušenosti nebo peníze, v nejlepším případě obojí. Závěr mého letního pobytu v Anglii proto shrnu do několika zkušenostních bodů, abyste si je mohli přečíst a nemuseli tam jezdit. Smějící se

1) Do Anglie bez auta už nikdy.
2) Není zas tak těžké se ráno na ostatní usmívat a popřát si dobré ráno.
3) Děti mají rádi své rodiče a prarodiče, protože ti si je hýčkají. V Česku to většinou nefunguje jedním ani druhým směrem.
4) Do každého parku nebo historické budovy se dá strčit aspoň jeden obchůdek s občerstvením nebo suvenýry.
5) Nečekej, až ti někdo něco podstrčí. Musíš jít a najít si to sám.
6) Každého tvoje problémy nezajímají, nechej si je pro sebe.

Přečíst a zažít jsou dvě rozdílné věci. Musím uznat, že cítit tu změnu na vlastní kůži může být někdy příjemné, jindy zarážející. S typicky českým "stěžováním si" jsem nezapadla a dalo mi docela práci se soustředit na témata, které byly pozitivní a nezahrnovaly rozebírání mých problémů. V Anglii se na to nehraje, tam se chce každý jenom bavit a "have a good time". Podle nich, to je jediné, oč v tomhle životě běží - prostě si ho jen užít, cestovat, bavit se, smát se, chodit do divadla, na festivaly a koncerty, dát si piknik v parku, jít si zahrát kriket nebo minigolf, užívat si a zase si jen užívat. Naštěstí jsou tu Polky a Češky, které nám domeček hezky uklidí, takže po skvěle stráveném dni můžeme večer zalehnout k televizi....

Máme svůj svět

7. července 2014 v 19:24 | Katrin
Nikdy bych si nemyslela, že budu psát článek na blog z mobilu. Ale věřte mi, pokud máte notebook jen s anglickou klávesnicí a nenainstalovanou češtinou, psaní z mobilu je to nejrozumější, co se dá udělat. Přestože jsem našla ve Wordu v symbolech všechny naše písmenka s diakritikou, vkládat je téměř do každého slova je nervy drásající. Abych byla upřímná, vzdala jsem to po třetím slově. Máme tolik dlouhých samohlásek a háčkovaných souhlásek, že než bych napsala jeden článek, byl by měsíc v tahu... -- Opět au-pařím v Anglii, ale tentokrát asi naposledy. Už jsem na to asi stará. Posledně mě rozčilovali jak děti, které nechtěly ráno z postele, tak rodiče, kteří byli nehorázní bordeláři. Letos mě rozčilujou převážně teenageři, kteří po sobě nic neuklízejí. Taky mě docela štve přístup rodičů, kteří své ratolesti nenutí si po sobě uklidit ani to nejnutnější. Kdybyste viděli pokoj zdejší 16leté slečny, tak byste si přinejmenším ublinkli. Všude po zemi poházené věci, to by nebylo tak hrozné až na to, že má čisté věci smíchané s použitýma, nebot není schopná ty špinavé ani hodit do koše, který má na chodbě víceméně hned u dveří do pokoje. Navíc musí mít v posteli 9 polštářů, nevím na co, když kdykoliv si do ní lehne, tak jich pulku shodí na zem, kde se už povalují pinetky, papírky, krabice od pizzy, hřeben, fén a spousta jiných propriet. No nechci vidět, jak budou jednou vypadat pokojíky jejích dětí. -- Článek uzavřu důvodem proč si myslím, že už jsem z au-pairování vyrostla. Nesnáším totiž, když já lítám po baráku jako střelená, třeba vařím, nebo uklízím, na tom nesejde, ale štve mě, když ostatní se třeba povalují u televize, dospávají opici, nebo chodí od ničeho k ničem. Až bude večer a budeme všichni sedět u televize, tak prosím. Když bude neděle a nebude ráno potřeba nic vařit nebo dělat, at si klidně spí. Ale když je den v plném proudu a je např. sobota, tak se prostě pracuje nebo se dělá něco malého aspon, pořádek v pokoji nebo něco na zahradě. Tady jsem jediná, kdo něco dělá. Jsem tady, aby si 19letý kluk mohl celé dny skládat písničky a brnkat na kytaru, hrát stolní tenis a tak. Holka se klidně uvelebí v tom svém zabordeleném pokoji a celý den čučí na filmy. Vím, že oni žijou v trochu jiném světě, ale potom jsem ráda, že jsem vyrůstala v tom 'našem', protože by mě hanba fackovala, kdyby musel přijít cizí člověk a sbírat moje použité prádlo po zemi. Vás ne?
 
 

Reklama