Střípky z deníku

Máme svůj svět

7. července 2014 v 19:24 | Katrin
Nikdy bych si nemyslela, že budu psát článek na blog z mobilu. Ale věřte mi, pokud máte notebook jen s anglickou klávesnicí a nenainstalovanou češtinou, psaní z mobilu je to nejrozumější, co se dá udělat. Přestože jsem našla ve Wordu v symbolech všechny naše písmenka s diakritikou, vkládat je téměř do každého slova je nervy drásající. Abych byla upřímná, vzdala jsem to po třetím slově. Máme tolik dlouhých samohlásek a háčkovaných souhlásek, že než bych napsala jeden článek, byl by měsíc v tahu... -- Opět au-pařím v Anglii, ale tentokrát asi naposledy. Už jsem na to asi stará. Posledně mě rozčilovali jak děti, které nechtěly ráno z postele, tak rodiče, kteří byli nehorázní bordeláři. Letos mě rozčilujou převážně teenageři, kteří po sobě nic neuklízejí. Taky mě docela štve přístup rodičů, kteří své ratolesti nenutí si po sobě uklidit ani to nejnutnější. Kdybyste viděli pokoj zdejší 16leté slečny, tak byste si přinejmenším ublinkli. Všude po zemi poházené věci, to by nebylo tak hrozné až na to, že má čisté věci smíchané s použitýma, nebot není schopná ty špinavé ani hodit do koše, který má na chodbě víceméně hned u dveří do pokoje. Navíc musí mít v posteli 9 polštářů, nevím na co, když kdykoliv si do ní lehne, tak jich pulku shodí na zem, kde se už povalují pinetky, papírky, krabice od pizzy, hřeben, fén a spousta jiných propriet. No nechci vidět, jak budou jednou vypadat pokojíky jejích dětí. -- Článek uzavřu důvodem proč si myslím, že už jsem z au-pairování vyrostla. Nesnáším totiž, když já lítám po baráku jako střelená, třeba vařím, nebo uklízím, na tom nesejde, ale štve mě, když ostatní se třeba povalují u televize, dospávají opici, nebo chodí od ničeho k ničem. Až bude večer a budeme všichni sedět u televize, tak prosím. Když bude neděle a nebude ráno potřeba nic vařit nebo dělat, at si klidně spí. Ale když je den v plném proudu a je např. sobota, tak se prostě pracuje nebo se dělá něco malého aspon, pořádek v pokoji nebo něco na zahradě. Tady jsem jediná, kdo něco dělá. Jsem tady, aby si 19letý kluk mohl celé dny skládat písničky a brnkat na kytaru, hrát stolní tenis a tak. Holka se klidně uvelebí v tom svém zabordeleném pokoji a celý den čučí na filmy. Vím, že oni žijou v trochu jiném světě, ale potom jsem ráda, že jsem vyrůstala v tom 'našem', protože by mě hanba fackovala, kdyby musel přijít cizí člověk a sbírat moje použité prádlo po zemi. Vás ne?

Člověk míní, život mění

25. května 2014 v 15:38 | Katrin
Přišel na mě stav, kdy je mi jedno, co se kolem mě děje. Snažila jsem se se spoustou věcí bojovat, a něco vyšlo, něco nevyšlo. Přesto je toto moje rozpoložení zvláštní, protože většinou vím, co chci. Vím, co všechno budu muset udělat pro to, abych dodělala školu, nebo proto, abych se zbavila nedořešených restů. Tedy, většinou to vím.
Jednou se prostě stane, že vás všechno zavalí, a můžete se snažit jak chcete, nezvládnete všechno vyřešit včas. Pak už se vám nechce ani do primitivních záležitostí, jako třeba koupit si lístek na autobus. V tu chvíli u mě nastane jakési citové vakuum, které nutí mozek zabývat se jen praktickými a realistickými věcmi, a zbytek je mu ukradený.
Je pravda, že v tomto pocitu je určitá svoboda, kdy myslíte jen na ty nejdůležitější věci a zbytek prostě vypustíte. Není to zodpovědné, není to správné. No občas se tomu nedá ubránit.
Tím, jak jsem na chvíli takto "vypnula" svoje emoční centrum, zjistila jsem, v čem vězí příčina této nespokojenosti. Musela jsem na chvíli vypnout, protože jsem ztratila nadhled. Příliš jsem řešila nicotnosti a nesoustředila se na věci, které jsou důležité. Tím pádem mi utíkalo to, co potřebuju, abych byla spokojená s tím, co dělám, kde žiju, s kým žiju, a tak.

Pokud budu mít možnost, vyšlápnu si v nejbližší době někam na kopec nebo na rozhlednu a budu se i fyzicky snažit získat nadhled. O psychický nadhled se snad postarají dva měsíce v cizině. Doufám v to, protože posledně to fungovalo.
Život si prostě někdy plyne, jak se mu chce a my s tím nic neuděláme. Teď jde jen o to, jak brzy tu změnu přijmeme a posuneme se dál, anebo jestli ji nepřijmene nikdy.

Návraty

11. dubna 2014 v 21:34 | Katrin
Už několikrát jsem si říkala, že tentokrát si nechám vesnickou romantiku ujít. Ale v pátek vždycky vyměknu, sednu na autobus a šup mezi kopce a pole. Prostě si nedokážu představit víkend bez kafe na terase, i s tím dotěrným kocourem, ranní obhlídku zahrádky, ve které se všechno pomalu rozevírá, a pozorování probouzejících se obyvatel vesnice, kteří pomalu ale jistě už po sedmé hodině nasísají z oken a vylézají ze vchodů, aby si to namířili do místních potravin.
Mám tahle rána čím dál radši. Všechno to cvrlikání a pocit, že nic nemusím, a že když bude nejhůř (tedy když zafunguje moje lenost v plné síle), můžu na té terase prosedět celý den.
Vyloženě mi k takovým ránům pasuje spíš pojmenování jitro nebo kuropění. Nevím proč. Snad je v tom něco poetického z dávných dob, kdy se tak mluvilo, snad si tu poetičnost jenom představuju. Ale to je mi v tu chvíli úplně jedno. Hlavní je, že se můžu zvednout a jít, kam se mi zachce, nikde nenajdu uprostřed louky ploty nebo výstražnou ceduli Soukromý pozemek. I když je vesnice na mapě taky rozkrájená na dílky, které připadají jednotlivým majitelům, nikomu by určitě nevadilo snad ani kdybych jim vlezla na dvorek. A to je asi to hlavní, co mě k těm návratům pořád nutí. Ta volnost, svoboda, sepjatost s přírodou. Můžu jít zalít kytky sousedce a bude jí to jedno, nikdo mě nevyhodí z "jeho" kousku lesa a tak dále.
Když jsem zadala do googlu výraz "kuropění", jeden z obrázků přesně vystihoval tu nekonečnou dálku, kterou můžete mít jako na dlani, když vylezete na ten správný kopec. Pak už jen čekat a sledovat, jak se slunce pomalu vyhupuje na oblohu. Myslím, že člověk takové chvilky potřebuje, aby si uvědomil, jak malý je a jak je ta jeho honba za majetkem a penězma nicotná.

Žít nejvíc anebo nejdýl?

6. března 2014 v 12:37 | Katrin
Začínám se touto otázkou zabývat čím dál častěji. Včera mi při tančení louplo v levém koleni, a nebyla by to žádná katastrofa, kdyby mi v pravém neloupalo už chvíli, což do včerejšího dne dělalo z levé nohy tu "stojnou", tu, která to vždycky nějak zachrání. Připadá mi trochu brzo cítit se v mém věku jako důchodce.
Hlavou mi běží všechny věty typu "Žijte naplno", "Prožívejte své dny na 100 procent" a podobně. Jenže je tady problém. Momentálně všechny dny, i kdyby byly na 100 procent, prožívám povětšinou sama. A tak se do mozku logicky vkrádá otázka, jestli se nešetřit na dobu, kdy budu mít rodinu, případně později vnoučata, se kterýma bych chtěla blbnout a užívat si s nima legrácek. Nebo chodit na túry a poznávat tu naši krásnou zem. To se mi určitě nebude chtít, pokud budu pajdat. Anebo se mnou nikdo nebude chtít nikam jezdit, pokud budu zvládat maximálně dvacet minut chůze.

Dnes, kdy mi koleno krásně napuchlo, jsem si chtě nechtě naordinovala klid aspoň na týden. Co bude potom, to nevím. Nicméně pokud mi láska k jednomu koníčku (i když tomu pro mě nejdůležitějšímu) znemožní věnovat se čtyřem dalším, tak mi připadá, že je něco špatně. Není to o určování si priorit, protože ty já mám hezky seřazené za sebou. Je to spíš o neignoraci budoucnosti a plánování, čeho všeho ještě chci dosáhnout. A věcí, které mám v plánu ještě stihnout, je spousta.
Tak se holt nejspíš přidám k té většině, která za svůj život nic zvláštního nedokáže. Na druhou stranu mě aspoň nebude jeden den bolet pravé koleno a druhý den to levé. Nebo je to o odvaze tu nejvyšší prioritu, která způsobuje takové komplikace, prostě škrtnout?

Pozitivní okénko

8. února 2014 v 14:56 | Katrin
Už nebudu rozebírat, jak moc je dnešní svět postavený na hlavu. Jak všichni čučej u počítače a neumějí třídit odpad, který se pak po tunách háže do oceánů a člověk si tím pádem sám otravuje zdroje své potravy. Když to někomu nedochází, nechám ho v tom. Škoda, že to nedochází většině obyvatelstva naší planety.

Poslední dobou mně ale zvedá náladu, že občas potkám lidi, kteří si dokážou ověřit informace snášející se na nás z médií, a pokud něčemu chtějí opravdu rozumět, najdou si ty správné názory a zdroje, kterým mohou věřit. S tímto člověkem pak ráda podebatuju o různých věcech a častokrát mi docvaknou spojitosti, kterých jsem si sama nevšimla. V tomto ohledu teda musím uznat, že Internet je užitečná věc, pokud umíte informace správně selektovat.
Taky jsem si všimla, že se rozmáhá kult originality. A to je další pozitivní vlaštovka v tom dnešním mainstreamovém světě. Spousta lidí totiž ráda dělá to, co ostatní nepovažují za přínosné nebo co není dostatečně cool. Je moderní zumba, pojďme všichni chodit na zumbu. I když někdy je nový styl právě tím, co jste hledali, oceňuju lidi, kteří si sami dokážou najít sport co je baví, aniž by čekali, až přijde nějaká nová móda. Být aktivní a sám si hledat to, co mě zajímá. To je podle mě jediný způsob, jak být spokojený. Často je právě originalita a neotřelost klíčem k úspěchu jak ve sportu, podnikání, tak v mnoha jiných oblastech života. Pokud se vám totiž něco podaří, budete to vy, kdo proslaví nebo alespoň vyzdvihne váš oblíbený sport/zábavu na jiný level a přidá mu na významnosti. To je taky důvod, proč ráda dělám to, co ostatní nebere, nebo to dokonce odsuzují. Je důležité, že já si svůj oblíbený sport užívám a že mi dodává energii, zatímco ostatní ji ze mě vysávají svým pesimistickým chováním. Vlastně, já zapomněla. Pesimismus je dneska strašně cool.

Ten umí to a ten zas tohle

28. ledna 2014 v 12:07 | Katrin
Často se mi stane, že slyším v rádiu nebo v obchoďáku písničku a pak si ji ještě tři dny pobrukuju. Až je to někdy otravné. A i když jsem ji nikde neodposlechla, najednou se mi před dvěma dny dostala do hlavy písnička z filmu Pekařův císař. Když jsem si ji pustila na youtube a přečetla komentáře pod videem, nestačila jsem se divit. Jedni říkají, že je to propagandistická píseň komunismu, jiní že to není pravda, protože byla ve své době dokonce zakázaná. Když jsem se snažila k tomu nějaké informace na internetu dohledat, nic relevantního jsem neobjevila. Ale tuhle polemiku dneska rozebírat stejně nechci. Ať to totiž bylo jak chtělo, pro mě je to píseň tuze hezká a melodická, motivující, a navíc má v sobě zakopanou jakousi starou dobrou "pravdu", že poctivá práce nás uživí a všem bude hej.

Až po čase zjišťuju, že duševní práce pro mě není to pravé. I když si mě už několik mých studentů pochvalovalo, jak umím polopaticky všechno vysvětlit, pořád nějak nevidím za sebou žádný uchopitelný výsledek. Mrzí mě, že ubývá řemeslníků. Kdybych si znova vybírala povolání, byla by to nejspíš zahradnice nebo jiná práce rukama, za kterou by byl výsledek vidět. Moje povolání mi dává možnost alespoň slyšet, co všechno anglického studentíci už dokážou vykouzlit, ale dvakrát nadšená z toho teda nejsem, zvlášť když student párkrát nepřijde do hodiny a několik věcí musíme probírat odznovu. Prozatím si neviditelné úspěchy kompenzuju těmi viditelnými alespoň doma, kde teda občas horečně uklízím nebo sázím kytky, přemisťuju nábytek a tak podobně. Prostě aby bylo vidět, že se s něčím hnulo nebo něco přibylo (dekorace) či ubylo (bordýlek).
Navíc mi přijde, že dneska ta povolání jsou úplně o něčem jiném. Kolikrát dost dobře nechápu, na co je dobrý vývojář, projektant takový nebo makový. Nezřídka sedí různí manažeři v kanclu nebo v radě a nedělají tam nic jiného, než že fakt jen sedí na svých zadcích a občas prohodí nějakou větu do placu. Můžete mě nazvat člověkem staromódním, ale prostě nevěřím, že takový člověk může někdy zažít pocit z dobře odvedené práce. Manažer styku s veřejností versus vrátný, analytik versus kuchař, softwarový inženýr versus švec. Jakoby se svět nepřirozeně rychle vyvinul a místo abychom měli jeden o něco lepší svět, tak máme světy dva, ten minulý a ten dnešní. Je mezi nimi jakási mezera a od pěstování brambor jsme přešli k analyzování a programování. Ten umí to a ten zas tohle, ale oba pracují v informačních technologiích.
Navíc by neškodilo, kdyby si tuhle písničku poslechli i na blízkém východě. Tam se zase neúměrně věnuji bojovému průmyslu a těžko někdy slyšeli "a budem společně svět a mír milovat". A pokud ano, tak se podle toho rozhodně nechovají. Doporučovala bych jim, aby si tuhle větu zarámovali a pověsili nad postel. Teda vlastně nad bednu s výbušninama.

Toulání po nocích

13. ledna 2014 v 13:48 | Katrin
Dnes před polednem jsem si šla provětrat mozkovnu, jelikož se mi nechtěla rozjet. Musela jsem si dokonce zapnout časovač, abych se dokopala k nějaké práci. Ale slunce a čerstvý vzduch vždycky fungují líp.
Donedávna jsem ještě chodila do školy, takže toulat se dopoledne po venku bylo neproveditelné. A tak jsem chodila ven večer a v létě hlavně v noci, až když nebylo tak horko. Od té doby jsou mojí nejoblíbenější částí dne soumrak nebo svítání. Hlavně v sobotu jsem milovala, když všichni tvrdě spali a já seděla v okně svého pokoje a sledovala, jak se slunce pomalu vyhupuje na oblohu. Často jsem to okno otevřela a vyskočila na zadní dvorek, kde mě do nového dne přivítaly kočky. Taková vesnická idylka.

Ale šero je stejně nejlepší. Hned jak vyjdu z domu, slyším všechno to cvrlikání a ten shon před finálním utichnutím. Sedím na mezi a koukám na louku u lesa, sleduju měnící se oblohu. Pak už jen sleduju, jak všechno tmavne a objevují se hvězdy. Zvednu se a jdu pomalu k potoku; jdu tak dlouho, dokud ještě vidím, kam šlapu. Jenže za chvíli je už úplná tma, tak přejdu lávku a zamířím ke hřišti, kde jsou lampy. V noci tam není nikdy ani živáčka. Sednu si na pódium určené k ojedinělým vesnickým produkcím. Lampy osvětlují fotbalový trávník a já si užívám, že jsem tu sama. O nedělích se na trávníku prohánějí fotbalisté a u stánku postávají lidé, ale teď tu není nikdo. Jako vrchol své noční toulky usedám na pérového koníka v dětském koutku. Jak patetické a dětinské, ale je to celé svým způsobem kouzelné. Opřu si lokty o ručky u koníkovy hlavy a jen se tak pohupuju. Není kam spěchat, vždyť noc je téměř nekonečná. Obloha se celou noc nemění, na rozdíl ode dne, kdy se slunce stěhuje z jedné strany na druhou. Tohle je místo, kde se dá přemýšlet o čemkoliv a žádný problém tu není tak vážný, aby se nedal vyřešit. A vzhledem k tomu, kolik překážek nám dnešní svět háže pod nohy, moje noční procházky jen tak neskončí.

Realistické okénko

2. ledna 2014 v 12:03 | Katrin
Jak jsem měla loňský Silvestr tendence všechno dokončovat a dopracovávat rozpracované projekty, letos se kvůli jiným povinnostem tyto tužby nedostavily na Silvestra. Ovšem na Nový rok už ano.
Je velmi jednoduché pustit se do něčeho nového. Nejraděj mám to všechno plánování a malování vzdušných zámků o tom, jak to bude vypadat, co všechno zařídím a že to bude jeden velký úspěch. Plánuju až do takových detailů, že kombinuju paletu barev, které se v mém vzdušném zámku objeví, anebo styl všemožných dekorací. A právě proto, že jsem notorický plánovač, musím vždy bezpodmínečně prohnat svůj plán "realistickým okénkem". Anebo ještě líp, rovnou ho zavrhnout. Ne, že by ty projekty byly marné nebo nedomyšlené, ale problémem je jejich umístění. Bydlím totiž na vesnici, takže jediným možným místem, kde by je bylo možné provozovat, je opět vesnice. A to je kámen všeho úrazu.
A proto jsem zvolila trošku jinou taktiku svého chronického plánování. Často se vracím k projektům, které nejsou místně podmíněné. Zahrabu se do nedodělaných věcí a přemílám je dokola, dokud si nevyberu jeden, který se rozhodnu dokončit. Toto dokončení můžu plánovat, jak se mi zlíbí, protože když takový projekt dotáhnu do konce, je to velmi osvobozující a můžu si říct, že jsem dostatečný realista na to, abych dokázala rozpoznat věc, která má smysl, od věcí, které smysl nemají. Takže letos místo stavění vzdušných zámků spravuju ty staré, malé chajdičky. Světe div se, z dokončení každé takové malé chajdy mám příšernou radost. A tak doufám, že po celý letošní rok budu umazávat počet těchto malých stavení, které když se dobře dostaví, mohou dohromady vytvořit jakési podzámčí, kterému bude jednou vévodit krásný a přitom velkolepý, do detailu propracovaný zámek.

Aha, že...

29. listopadu 2013 v 0:32 | Katrin
Že můj blog visí na hlavní stránce Blogu, jsem si všimla ve 23:04. Naštěstí mě napadlo udělat si Print Screen, abych si pak nemyslela, že se mi to zdálo. Poslední dobou se mi zdá hodně věcí, třeba to, že žiju v normální rodině. Ale to je taky sen, aha, že…
Dlouho, dlouho jsem dumala, jestli se ještě rozjet do světa, i když už mi není -náct. V navazování friendshipů nejsem nijak zběhlá a čím jsem starší, se změnou prostředí se mi taky vyrovnává hůř. Ale jednoho krásného dne jsem se rozhlédla kolem sebe a i když město, ve kterém teď žiju, se mi líbí, něco mi tu pořád nesedí. Zjistila jsem co to je. A bylo to docela překvápko.
Zní to jako fráze, ale s novou zemí poznáte i nové lidi. Nebo spíš než nové, potkáte jiné, jinak se chovající a jinak smýšlející. A to je ono. Ačkoliv bych chtěla zůstat ve svém městě, jsou tu kolem bohužel lidé, které nemůžu vystát. Když se k tomu přidá jejich nekonečný pesimismus a přesvědčení, že zrovna jejich problémy jsou ty největší a nejdůležitěší, tak to už nezvládám ani já coby vystudovaný mediátor mezi dvěma nerozumějícími si stranami a prostě beru nohy na ramena. Nedej bože když jejich problém je dle nich samotných "neřešitelný" a jediné, co s ním zvládnou dotyční dělat, je omýlat ho pořád dokola a otravovat všem ostatním život. A třešnička na dortu: oni ani netuší, že ty druhé to vůbec nemusí zajímat. Aha, že…
Tím nechci říct, že se o problémy svých blízkých a známých nezajímám. Čím dál častěji se mi ale stává, že když jim chci pomoct, tak jakékoliv řešení navrhnu, hned ho zametou pod stůl a vymyslí si stopadesát výmluv, proč by to takhle nešlo vyřešit.
Takže zbývá na mně, abych si uvědomila, mezi jakými lidmi chci žít. Život je to jen můj, takže pokud nechci, dotyčné lidi nemusím už nikdy vidět. Pořád se zdráhám udělat ten krok, pořád si myslím, že se mi po nich bude strašně stýskat a že mě to bude jednou moc mrzet. Důsledky posledních dní jsou ale nejspíš nezvratné. Známí, kterým věřím, mě pořád povzbuzují a říkají, že někteří lidi se postě nezmění ani kdyby my jsme se pro ně přetrhli, a že v takovém případě je lepší rozhodnout se sám za sebe. Rozhodnout se o tom, co je lepší pro mě, pro nikoho jiného. A to teď už vím.
Prostě pojedu. Ale že mi to trvalo. Já vím…
Není nikde napsáno, že odjezd všechno vyřeší, ale stejně jako jsem získala v Anglii nadhled a odstup od věcí a lidí v ČR, tak doufám, že to bude fungovat i teď. A že až se vrátím, tak budu vědět, co/kdo mi za to stojí a co/kdo ne. Jen ti rýpalové budou pořád stejní. Aha, že…

Nejen draci supí

26. října 2013 v 22:04 | Katrin
I když mě jako snad každého občas přepadají nálady nicnedělání, za vyloženě líného člověka se nepovažuju. Když je něco potřeba udělat nebo uklidit a aspoň trošku se mi chce, většinou to není problém. Pokud chce kdokoliv s něčím pomoct, pomůžu ráda. Co ale nesnáším je, když se můžete přetrhnout a dotyčný nejen že odvedenou práci neocení, považuje ji za samozřejmou, ale také se absolutně nepozastaví nad tím, že i on by mohl přispět svým dílem ku zdaru celé věci. No a vrcholem všeho je ignorace; ignorace jak člověka pracujícího/vypomáhajícího, tak výsledků jeho snažení.
A proto dneska supím. Supím tak moc, jak už dlouho ne. Nepotřebuju slyšet chválu na svou osobu, protože většinou když pomáhám, tak proto, že pomáhat chci. Ale aby člověk, kterému pomáhám, strávil celý den pobíháním od ničeho k ničemu a ještě u toho vedl debilní kecy a pořád mě na něco upozorňoval a radil, jak se co má dělat, to je už i na mě moc. I když jsem několikrát praštila s náčiním, které jsem v tu chvíli měla v ruce, vůbec nic to dotyčnému neřeklo. Jelikož mi došlo, že tato narážka byla asi málo, tak jsem mu normálně srozumitelně vysvětlila, ať mě nechá na pokoji, že tu práci zvládnu udělat sama i bez jeho nekonečných keců. Asi minutu bylo ticho a pak to začalo nanovo. Tak jsem řekla dost. Prostě konec. Takovou odezvu na moje snažení já nemám zapotřebí.

Nejhorší je, když dotyčného ze svého života vyštípat nemůžete, protože je prostě z rodiny. Ale má snad rodina právo otravovat mi život jen proto, že je to rodina? Příbuzné si bohužel nevybíráme. Co s nima máme ale dělat, když jsou tak otravní, že už to nedokážete snést? Když máte otravné kamarády, přestanete se s nima vídat. Když spolužáky, buď se je naučíte pár hodin denně ignorovat, nebo se jim to můžete pokusit vysvětlit. Pokud je nesnesitelný šéf, můžete se snažit dělat svou práci dobře, abyste k němu na kobereček chodili co nejmíň. Pokud nesnášíte nakupování, můžete změnit market nebo nakupovat na trhu nebo jiném příjemnějším místě, eventuelně přes internet. Prostě skoro každá věc, která vás v životě štve, jde vyměnit, jen rodina ne. Připadám si pak hrozně, když mám nutkání se své vlastní rodině vyhýbat. Snažím se ale řídit heslem, že život máme jen jeden a je jen náš, a proto máme právo si vybrat, kdo nám stojí za to, abychom se s ním rozčilovali nebo hádali, kvůli komu se trápit a kvůli komu ne. Tak mi přece nemůže mít nikdo za zlé, že ode dneška budu nejpíš návštěvy jedné rodinné větve pečlivě zvažovat a případně i omezovat.
 
 

Reklama