Střípky z deníku

Vesnický skleník

18. září 2013 v 21:28 | Katrin
Je to jako byste byli zavření ve skleníku, kde každá kopřiva zná ostatní kopřivy a taky všechny pampelišky, které do vaší vesnice zavál vítr odjinud. Pokud se mezi vás bude snažit dostat nějaký městský bodlák, nepochopí, proč se všechny kopřivy a pampelišky mezi sebou znají. Buď ho mezi sebe pustíte nebo ne, to je věc jiná. Ale málokterému měšťákovi se podaří kouzlo vesnic pochopit.

Žít na vesnici, to je určitý styl života. V mém případě neexistuje dobíhání autobusu. Autobus na vesnici totiž jezdí, kdy se mu chce, a proto chodím radši nejmíň o 5 minut napřed. A i takové čekání na autobus je posilovačem typicky vesnických vztahů. Nakonec má bus třeba 7 minut zpoždění a tak stát jak sloup na zastávce deset minut a neprohodit přitom ani slovo je docela opruz. Pamatuju si jednoho poctivého řidiče, který se jednou v zimě rozhodl do naší menší vesničky kvůli sněhu a ledu nezajet, ale zajít. Pěšky. Přesně tak. Mohl se vymluvit na sníh, na zajížďku se vykašlat a prostě ji přejet. Ale asi mu došlo, že za tři hodiny, kdy měl jet další autobus, bysme tam buď umrzli, anebo bysme ten den už nikam ani nejeli, protože než bysme se dostali do města byl by čas jet zpátky. Takže "zaparkoval" svůj autobus na kopci u rozcestí, sešel pěšky dolů dva kilometry, aby nás všechny vyzvedl, a my jsme za ním ťapali ty dva kilometry do kopce. Dospělí byli nadšení, že si nemuseli narychlo brát dovolenou a děcka byly naštvané, že se neměly na co vymluvit a musely do školy. Takhle nějak to na vesnici funguje. Vykládám to kámošům z města u piva jako historku pro pobavení. Když jedu do města, jsem naprosto hotová z lidí čekajících na mhd, kteří znervózní už když má trolejbus blbé dvě minuty zpoždění. Ale vysvětlujte jim to.
Klid, ptáci, zahrádky, zvonění poledne a klekání, to všechno ke kouzlu vesnic patří. Stejně jako: "Obchod je do tří, tak smůla. Dneska buchta nebude, nemám prášek do pečiva."
Možná to bude znít trochu sobecky nebo povýšeně, ale dovoluju si tvrdit, že kdo nezažil, nepochopí.

Nevíme, luštíme

17. srpna 2013 v 9:59 | Katrin
Nevíme, co nám život přichystá, a celou dobu luštíme, co to jen může být a jestli překvapení osudu bude příjemné nebo ne. Život a osud jsou dvě abstrakty, které spolu úzce souvisí. Poslední dobou lidé zabředávají do abstrakce čím dál víc, životy žijí jen online a nezajímá je, jestli slunce vyšlo nebo zapadlo, eventuelně život tráví před obrazovkou od východu do západu (a někteří ještě dýl). Ale je tohle opravdu "život"?
Podle mě je důležité, aby člověk žil takový život, aby si na jeho sklonku mohl říct, že si to na světě užil, že na něm zanechal nějakou svou stopu (teď zrovna nemyslím tu ekologickou), něco dokázal. Neznamená to, že každý z nás musí být slavný nebo bohatý; spíš jsem měla na mysli činy, které dají vašemu okolí vědět, že vedle nich žije někdo, koho stojí za to znát, který umí naslouchat a být dobrým přítelem, komu můžete důvěřovat když dojde k nejhoršímu. Protože pro každého z nás je důležité mít kolem sebe přátele, kteří se dokáží semknout a bojovat s váma stůj co stůj. Pokud se na tyto životní role bude zapomínat, bude přibývat těch, kteří to vzdali příliš brzy, kteří prožili své stáří sami, nebo těch, kteří byli celý život nešťastní nebo zoufalí. Přitom stačí tak málo, totiž získat si nějaké přátele. Aby to takto mohlo fungovat, měl by každý z nás vědět, jak být někomu jinému přítelem. Pro nás všechny platí, že musíme být otevření ke svému okolí, naslouchat svým blízkým a přátelům. Nikde není napsáno, že z pouhého známého se nemůže stát nejlepší přítel a naopak. Stejně tak je možné, že z poloviny vaší rodiny se vyklubou existence, které je lepší neznat a nevídat je, aby se z vás nestal uzlíček nervů. Já jsem zažila obojí. Ale co je důležité? Zažila jsem to. A to slovo zažít je klíčové. Ano, v seriálech postavy zažívají i větší dramata než rozhádanou rodinu, ale to není váš život. To je jejich život, navíc vymyšlený. Není lepší pořídit si svůj?
Jen si to představte, že ve svém vlastním životě můžete být kýmkoliv chcete. Vy sami rozhodujete, s kým se budete stýkat a s kým ne, komu dáte svou důvěru a komu ne, komu věnujete část svého života a komu ne. Protože život máme všichni jenom jeden, máme právo říct Ne, zařídit se tak, abychom byli šťastní a nedělali ze sebe fackovací panáky. I když nám osud nejednou pleští, otisk jeho ruky časem zmizí a pak už je život zas jen v naší režii. Režírovat vlastní život není hračka, ale musíme to pořád zkoušet, jinak přijde osud a ujme se toho sám.

Jedno stačí, pro začátek

6. srpna 2013 v 19:05 | Katrin
Jen málo z nás má to štěstí, že zažijeme skvělé dětství a dospívání. Přitom je to pro člověka nejdůležitější období, kdy poznáváme a utváříme si hodnoty, vztahy, přebíráme vzory chování a sledujeme ne/řešení sporů, krizí a neobvyklých situací. Ve většině rodin je co napravovat, protože nejenom že platí: jaký pán, takový pes, ale podle mě je stejné říct: jací rodiče, takové děti. Pak se lehce stane, že i když má dítě na něco talent, nebo svůj talent pozdějc třeba jako puberťák objeví, nic z toho většinou nevzejde, hlavně když nad tím rodičové mávnou rukou nebo to považují za výmysly. Někdy to chvilku trvá, než si z těch "výmyslů" vybereme jeden nebo dva, kterým jsme ochotni se opravdu věnovat, obětovat jim svoje víkendy a volné chvilky, dělit se o svoje úspěchy s dalšími nadšenci nebo dokonce navštívit knihovnu a půjčit si nějaké to počtení, které by posunulo koníček na vyšší level.

Jenže podle mě je každého promrhaného talentu škoda. Existuje spousta spisovatelů "jednoho díla" nebo herců "jednoho filmu", tak proč bysme se k nim nemohli přidat. Většinou totiž to jedno dílo je určitým způsobem zlomové, kvalitní, v angličtině pro to existuje skvělý výraz worth reading nebo worth watching, doslova stojí za přečtení/shlédnutí. Časem totiž takové výplody spadnou do škatulky "klasika", například Hříšný tanec nebo Pomáda. Nemám na mysli jen taneční filmy, ale vzhledem k mému zaujetí pro věc jsou tohle filmy, které si dokážu vybavit nejrychlej. Jestli jsem Jennifer Grey viděla ještě v jednom filmu to je moc, o jiném filmu Olivie Newton John ani nevím. Ano, nejspíš nějaké byly, ale když je neznám, pravděpodobně nepřicházím o žádný zázrak. Tímhle vším chci říct, že i za to jedno dílo stojí bojovat, a pokud byste měli stvořit jen jeden kus něčeho, co se stane klasikou, za tu odepřenou volnou chvíli nebo "promalovaný" víkend se určitě proklínat nebudete.

Pokud máte nějaké takové dílko v šuplíku, pošlete mi ho na mail. Přemýšlím o rubrice, která by se mohla pyšnit sbírkou splněných snů, tedy alespoň jedním výtvorem od každého z vás Usmívající se

Stačí chtít

16. července 2013 v 16:43 | Katrin
Záchvaty nicnedělání mají svou světlou stránku. Bloudím při nich internetem a čtu všechno, co mě zajímá, aniž by mě tlačil čas. Proklikávám se na různé články, co mě zajímají, mám čas číst diskuze a googlit detaily, které pak vedou k pochopení nuancí tohoto světa a faktu, že všechno se vším souvisí a že každou věc, změnu nebo nové dílo inicioval člověk. Člověk, který do doby, než něco dokázal, byl jen obyčejným stvořením jako já, vy, vaše teta, kdokoliv jiný. Přišla jsem na to, že každá změna potřebuje svého iniciátora, že každé dílo potřebuje svého autora, každá nová metoda svého teoretika a praktika.

Je rozdíl, zda výše zmíněný fakt jen víme, nebo jestli si ho uvědomujeme. Přešla jsem tento týden z fáze první - vědění - do fáze druhé - uvědomění si - a jde to poznat. Na spoustu věcí se dívám jinak, mizí váhání a to zpropadené rozhodování, které tak nesnáším. Zítra dopoledne začne opět řádit můj telefon. Obecně se telefonem vyřeší o hodně víc věcí než e-mailem. Sice to chce trošku víc odhodlání mluvit s někým naživo a v mém případě také drobnou předpřípravu, abych nekvákla něco, z čeho se mi po típnutí sluchátka udělá špatně. Anonymita Internetu mě tohoto dokáže ušetřit, ale v dnešní době ignorace ze strany různých institucí se e-mail osvědčuje čím dál méně. Nikdo mě nemůže trestat za to, že chci vědět, jak na tom jsem.

Stačí chtít a všechno se když ne vyřeší, tak pohne vpřed. A já chci. To je ten rozdíl, na který jsem přišla. Říkat si: ano, to chci; jo, to bych chtěla (slovo "bych" je přímo prokleté, s ním se v životě nikdo nikam nedostal); nebo něco opravdu chtít je rozdíl. Pořádný rozdíl. A fakt, že si věcma, které chci dělat, nechci nechat vzít svoje (už tak krátké) snové noci, se dá taky vyřešit. Všechno se dá vyřešit, jen se musí chtít. Chceš psát? Piš. Chceš pracovat? Pracuj. Chceš malovat? Maluj. Dělej to, co chceš, a zbytek se vyřeší sám, dříve nebo později. Smůla je, že většina lidí dělá jen ve volném čase aktivity, které je opravdu baví a které dělat chtějí, tedy až přijdou z práce, která je uživí. Ale nikde není napsáno, že se to nemůže změnit. Tím, že se svým koníčkům nepřestávají věnovat, si dláždí cestu dál, po cestě získávají zkušenosti, posouvají se blíž k tomu stát se profesionálem a vyměnit zálibu za profesi. Zapálený fanoušek se totiž stává nejlepším profesionálem. Přes to všechno se nám staví do cesty krásné české hospůdky a jejich osazenstvo, tradiční české předsudky a jejich následovníci a spousta jiných sociálních zvyků, které se jen těžko lámou. Ale jde to, stačí chtít. To je celé.

Fičííím

1. července 2013 v 20:56 | Katrin
Je to zvláštní, konečně mám energii se pouštět do všeho a najednou ani není problém začít něco nového nebo se popasovat s dlouho odkládanými povinnostmi. Někdy mi totiž místo pořádného odpočinku stačí motivující film nebo zážitek. Uvědomím si pak, že když neproležím celý den u televize, ale půjdu raděj ven, můžu něco vidět, zažít, zjistit, posunout se někam dál nebo potkat někoho, kdo mě aspoň popostrčí. Akce budí reakci a u mě to také platí. Pokud mám "aktivní" týden, nevadí mi každý den jet na plné obrátky. Zato když prolenoším několik dnů za sebou, skoro si rvu vlasy, jak jsem mohla jen tak prošustrovat tolik času. Nikdo totiž nevíme, kolik nám ho zbývá. Takže dokud fičím na vlně akce a reakce, je to pro mě to nejlepší. Jenže to bych nemohla mít ve své genetické výbavě tu zpropadenou lenost.

Nicméně teď o víkendu jsem byla u mé spřízněné duše v Praze, teda vlastně na mě byly ty dušinky nakonec dvě (ale to jenom prospělo celé věci), kde mi byl do žíly násilně vpraven optimismus takové síly, že z něj jedu celý den. Snad mi tahle pohonná hmota ještě chvíli vydrží, protože se dneska pár odložených věcí pohnulo kupředu, a to je v posledních dnech tak trochu zázrak. Mít tak takovou odhodlanou a optimistickou osůbku někde tady poblíž, to by byla výhra. Přemýšlím, že couvnu o krok zpátky a podám si inzerát, jak se to dělávalo za starých časů. Halo, halo, hledá se někdo, kdo mě bude pošťuchovat neustále kupředu. Jako revanš můžu popostrkovat taky já jeho a pak, až oba dosáhneme svých vysněných cílů a budem se procházet po červených kobercích, potřeseme si rukama a uděláme společné foto. Když se nás budou ptát, co stálo na počátku našich rozhodnutí věnovat se našim koníčkům naplno, můžeme s klidem říct, že na to stačí lenost a jeden obyčejný inzerát.

Nadšení

23. června 2013 v 22:54 | Katrin
Sestřenka se mi směje, že ráda chodím do Želvičky. Nemusela bych psát víc, ta věta mluví docela sama za sebe Smějící se Jenže, i když jsme dřív doma měli psa a kočky patří k našemu životu snad od jakživa, tak jsme nikdy do podobných zvěřinců nechodili. Leda na Vánoce, když jsme chtěli těm našim zvířatům trochu přilepšit, koupili jsme jim tyčinky na žvýkání a čištění zubů. Granule a podobné záležitosti jsme nakupovali v supermarketech nebo u pojízdných prodejen, takových těch avií co objedou osm vesnic za jedno dopoledne. Tak se není co divit, že se mi na stará kolena zalíbilo v Želvičce, kde mají pokaždé něco nového. Posledně mě fascinoval oranžovo-fialový krab, který vypadal jako umělý, a to, že je živý, jsem poznala akorát podle toho, že hýbal levou zadní končetinou. Kdysi předtím jsem tam poprvé spatřila Nema a byla jsem z toho docela vyjevená, což jsem dávala najevo docela hlasitě (Hele, to je Nemo! Hustý, taková ryba fakt existuje jo?), tak mě sestřenka radši vyprovodila ven. No co, když mě nikdo za celý rok nevytáhne do zoo, ono se pak není čemu divit.

Taky jsem si řekla, že by bylo dobré začít se po měsících zimního povalování a následně měsících dřepění nad knížkama aspoň trochu hýbat. Jako hodná holka chodím na tréninky, i když se mi nechce, a včera jsem dokonce absolvovala svou letos první túru, tříhodinovou. Světe div se, přežila jsem to. Jen doufám, že nebyla poslední a že moje nadšení z pohybu nevyprchá tak rychle, jak se ve mně objevilo. Snad kdyby nebylo tak těžké najít někoho, kdo nevidí smysl svých dní ve vysedávání u počítače nebo u bedny. Než jsem dopsala tento článek, proběhl v telce dokument o interiérových dětech. Tak se říká generaci dnešních dětí, které místo čutání s balonem na hřišti tráví jako první generace většinu volného času u kompu - tedy v interiéru - a prý už v roce 2009 byl průměrný čas dětí napojených na nějaké médium 10 hodin za den. Napadá mě název fb skupiny "jsem rád za dětství bez fejsbuku a internetu všeobecně" a něco na tom asi bude. A za to svoje dětství - co se outdoor versus indoor týče - jsem opravdu ráda. Asi proto ze mě nikdy ten pravý "měšťák" nemůže být.



















PS: To je prý krab z Receptáře Smějící se

Svoboda (a její následky)

9. června 2013 v 16:42 | Katrin
Ten luxus nevědět, kolikátého dneska je. Skoro jsem zapomněla, jaký je to pocit. Po třídenním intenzivním semináři poezie jsem vyšťavená víc než před státnicema, protože jsme jednu básničku přepisovali a upravovali hned několikrát, a nejenom, že takové revize nemám ráda, hlavně jsou náročné a z něčeho, co jste věděli co je a o čem je, vám udělají něco, co netušíte o čem vypovídá a o co se snaží.
Publikovat tady nic nebudu, navíc je to anglicky, a po těch třech dnech, ve kterých jsem do původně "hezkých" veršů musela nacpat všeljaké metafory, přirovnání, hyperboly a synekdochy si nemyslím, že byste z nich měli kdovíjaký zážitek.
Jen je zvláštní, že jsem tak dlouho čekala, až si budu moct dělat co chci, a když jsem se dočkala, tak vlastně nevím, co mám dělat. Zní to dokonce docela logicky Smějící se Nicméně jsem celá nervózní, že ještě pořád nemám uklizený pokoj, i když už je skoro týden po státnicích. Úterní tanec vysavače po pokoji považuju za jakýsi předvoj, jen ten zbytek zatím ne a ne přijít. Chudák stůl, malý, čtveratý, doslova pohřbený pod tunou papírů ledabyle poházených přes sebe všemi směry; některé místy visí za poslední cípek skřípnutý mezi ostatní papíry, které jsou navíc zatížené těžkotonážními knihami typu Dušková.
Při nedělní aktualizaci článku přináším novinku, že oba moje pokoje, tedy přechodný na bytě i trvalý doma, doznaly určitých změn, především co se týká úklidu stolů (na těch je totiž pořádek/bordel nejvíc vidět). Žádné velké smýčení se ale nekoná, i když jsem ho původně plánovala. Nějak si říkám, že stoly stačí, vytřu podlahu a zbytek příště. Nemám energii poslední dobou na nic zásadního, pořád se mi nechce stěhovat, pokračovat v diplomce… Nevím, kam ta energie zmizela, ale zdá se, že bude chvilku trvat, než se vrátí. Jako kdyby se únava z uplynulých dvou let chtěla najednou celá jaxi zhmotnit a zavalit všechny následující dny.
Přehnané plány nespočtu aktivit, které "svobodní lidé" běžně dělají, se nedají realizovat. Pořád bych se nejradši jen povalovala a přemítala o hloupostech, zato věnovat se tančení, čtení, psaní, výletování, navštěvování kámošek, nakupování, opalování, koupání a všech dalších věcí, kvůli kterým jsem skoro nemohla dospat, se mi teď extrémně nechce. Asi jsem z té nenadálé svobody jakás nemocná. Chtěla bych se prostě jenom otřepat, jak to dělají psi když vylezou z vody, shodit ze sebe ty dva roky stresu, ale nějak to nejde, pořád to ve mně straší. Tudíž pátrání po léku na tuto nezvyklou nemoc zatím prohlašuji za neúspěšné.

Blízko k cíli, cesta dlouhá

12. května 2013 v 18:34 | Katrin
Už brzo budu psát o něčem jiném než spoustě materiálů, článků, poznámek z přednášek a knih, které se můžou přetrhnout, aby z nich v mé hlavě něco zůstalo. A stejně jako se o podnikatelích říká, že jsou pány svého času, tak já se do podnikání (zatím) pouštět nehodlám, ale čas hodlám konečně využít podle svého a každý den si nejvíc užiju. Ať už to bude nicnedělání, hezká kniha nebo výlet kdo ví kam, co zanedlouho opanuje moje každodenní plány, nebude to nic tak nudného jako je celodenní sezení nad papíry (teda kromě mých vlastních výplodů).
Zatím mi to nedochází. Za ty dva roky, co magistra studuju, jsem jaksi naprogramovaná a mám za to, že musím jet pořád dál, nevypadnout z rytmu, sledovat, co je nového a pokusit se to co nejrychleji splnit. A tak jedu pořád dál a neuvědomuju si, že tomu bude za tři týdny konec. Teda doufám, že bude. Zatím to vypadá slibně, i když začínám nabírat drobné zpoždění. Ale ještě neházím flintu do žita, aneb jak pravila Sutton v Lying game: Desperate times call for desperate measures (zoufalé časy vyzývají k zoufalým činům), takže přecházím na efektivnější metody učení, jakými jsou například státnicové otázky nahrané do mp3 a podobně. Ale věřím, že se všechno zvládne. Dopsaná diplomka bude v září už jen jakýmsi bezbolestným zakončením, protože na rozdíl od bakalářky mě téma, které zpracovávám teď, baví. Nečekaně Usmívající se
I když teda přijde den D už za tři týdny, nejraději bych čas trochu popohnala. Celý tento učební maraton mi přijde jako čekání na smrt nebo na zázrak, a nikdo neví, který z nich to bude. Nemám to ráda, čekání na termín, čekání na výsledky, pořád samé čekání. Blivajz. Sice svět by se nezbořil, kdybych to projela, a ani bych z nikama neskákala, ale za ty dva roky, myslím, by to byla přijatelná odměna. Takže nezbývá, než se zahryznout a nepustit, a pak už přijde čas na věci, které jsem tak dlouho odkládala a které na mě pořád mrkají ze skříně nebo volají ze šuplíku a já je nesmím poslouchat. Těším se na to velké Uffff…, kdy budu konečně volná a svobodná, vysvobozená ze školních lavic a od domácích úkolů. A proto, přestože cíl je blízko, mi to pořád připadá jako dlouhý kus cesty, který je ještě přede mnou. Stejně jako po každém dešti vyjde slunce, tak dočká se trestanec konce svého věznění.

Zdech

24. dubna 2013 v 14:25 | Katrin
Na facebooku zdechl pes, jaro s teplotama na zdechnutí, povzdech nad mrakodrapem povinností a s pouhýma třema hodinama spánku nejspíš brzo scípnu i já.
Není třeba delších komentářů. Pořád jedno a totéž. Kdyby aspoň na tom fb byla zábava, ale ani to ne. I když možná to svědčí o jedné pozitivní věci, tedy že většina fb závisláků konečně zvedla zadky a lítá neznámo kde. Ať si lítá, it will do them good. A já bych měla taky; jen ty parky jsou ve městech takové omezující, už ochozené, ohleděné, moc mě to do nich neláká. Ale dneska to asi bude potřeba. Normálně si dopřávám delší spánek, ale když deadliny zaklepou na dveře, tak se holt musí prásknout do koní. No a když deadliny klepaly už dávno a nedoklepaly se, tak nezbývá než se soustavně koncentrovat na jeden úkol a makat, dokud není hotový, bez ohledu na denní či noční hodinu nebo rozvrh ve škole. Taky žádné nakupování a čučení na filmy, zakázaná je prokrastinace a youtube, povolené jsou krátké vycházky k oživení mozku a dvě písničky za den pro uvolnění stresu. Dále se nedoporučuje vařit, objednávat se k doktorům ani k nim chodit, neboť tam je to vždycky nadlouho, stejně tak je dobré omezit chození do kostela (hodina času často udělá hodně), návštěvy rodiny (o času stráveném u babičky se radši nebudu ani zmiňovat) nebo městské knihovny. Pokud máte nějakého domácího mazlíčka, je vhodné ho na chvíli deportovat k příbuzným. Myslete také na to, že větší fyzická aktivita vyžaduje následnou sprchu a že dvanáctkrát pět minut na cigaretku nebo při čekání na tramvaj dává dohromady celou hodinu.
Kdyby to takhle šlo každý den a každý týden, bylo by to fajn. Usmívající se Přes to všechno podotýkám, že kvůli jednomu deadlinu nenastane nový Velký třesk, ani se z nás nestanou vyvrhelové. Houpačka mění směr pořád a vždycky bude chvíli nahoře a pak zas dole. Tak to ten Velký třesk zařídil, a dokud nepřijde třesk jiný, nic jiného se ani očekávat nedá. Pokud jste dole, odražte se, pokud nahoře, tak dávejte bacha, abyste si nenatloukli (část těla, kterou si nechcete natlouct, nechávám na vás).

Začarovaný pokoj

22. ledna 2013 v 20:45 | Katrin
Plán pro dnešní den byl naprosto dokonalý. Dopoledne jsem si sehnala materiály k diplomce a něco k snědku, abych mohla pak celé odpoledne a večer nerušeně pracovat a nestarat se o nic jiného. Mohlo mi být podezřelé už předem, že jsem na byt dorazila až v jednu hodinu. Co že jsem to dělala celé dopoledne ve městě? Tu do pekařství pro rohlíčky, tam kuk do obchůdku, pár spletených cest (co sem to vlastně….?, kam sem to chtěla…?) a kopírovací karta nabitá až na druhý pokus, jo, to se protáhne.
Čas od času se objeví den, kdy se můžu stokrát přemlouvat, kdy si můžu dvacetkrát plánovat, že už ten počítač vypnu a sednu ke čtení těch materiálů, ale stejně se nic z toho nekoná. To je pak lepší se vším praštit a jít dělat něco manuálního, při čem nepotřebujete počítač a nejraděj ani myšlenky, protože ty se rády toulají všude možně, po světě reálném i vymyšleném. To si pak nadávám, že jsem se usadila ve městě a ne na vesnici, kde se dá jít v takové situaci štípat dříví nebo vytírat podlahy, uklízet na hůře nebo péct. Kdybych chtěla vytřít v bytě, tak za sedm minut nemám co dělat a budu jenom naštvaná, že už zase nemám co dělat. No a péct nemám z čeho, takový drobný detail. Trvalo mi to, ale teď už jsem si naprosto jistá, že ve městě moje místo není. Potřebuju sušit seno a sadit papriky. Sama to nechápu, ale už je to tak.
Nevím, jestli je to ve Finsku stejné. O to větší mám dilema, jestli hledat práci ve městě nebo na vesnici. Ale Finsko je zemí jezer a krásné přírody, jen v Helsinkách je několik krásných tichých koutů, kam by se dalo v nouzi nejvyšší "utéct". Ale stejně se tam nedá štípat dříví. A teď Suomáci raďte… Jak tak přemýšlím, určitě se za celou tu dobu příprav nebudu moct rozhodnout a finální fajku dostane při vyplňování dokumentů rámeček, na který mi první padne ruka. Jinak to asi nevidím.

Přijde mi, že vším tím sepisováním a študováním jenom ztrácím čas. Navíc se mi to nedaří, a to mě štve ze všeho nejvíc. Pokaždé, když chci něco kloudného napsat nebo vmáčknout do hlavy pár stran, musím se spakovat a přesunout se do univerzitní knihovny, kde je ticho, stejně zoufalé osazenstvo a hlavně žádné počítače. Teprv tam dělám krůček po krůčku pokroky. Zvláštní, že se v knihovně dokážu soustředit a doma v pokoji ne. Zkoušela jsem to desetkrát, ale vždycky to dopadne stejně a nic nepomáhá. Na stole čaj, i svíčka hoří, já stejně koukám do zdi a hodiny plynou. Divné. Místo toho, abych byla ráda, že si můžu uvařit kafe kdykoliv budu chtít nebo protáhnout kosti a narovnat záda po hodinách shrbeného sezení, tak jen bloudím stránkama a co je na nich mě vůbec nezajímá. Bude to tím pokojem, určitě. Je to pokoj, ve kterém mi nic nedá pokoj, kde nemám klid. Třeba mi kolem stolu vedou nějaké negativní energie, vlny. Třeba je ten pokoj jenom začarovaný.
 
 

Reklama