Střípky z deníku

Začarovaný pokoj

22. ledna 2013 v 20:45 | Katrin
Plán pro dnešní den byl naprosto dokonalý. Dopoledne jsem si sehnala materiály k diplomce a něco k snědku, abych mohla pak celé odpoledne a večer nerušeně pracovat a nestarat se o nic jiného. Mohlo mi být podezřelé už předem, že jsem na byt dorazila až v jednu hodinu. Co že jsem to dělala celé dopoledne ve městě? Tu do pekařství pro rohlíčky, tam kuk do obchůdku, pár spletených cest (co sem to vlastně….?, kam sem to chtěla…?) a kopírovací karta nabitá až na druhý pokus, jo, to se protáhne.
Čas od času se objeví den, kdy se můžu stokrát přemlouvat, kdy si můžu dvacetkrát plánovat, že už ten počítač vypnu a sednu ke čtení těch materiálů, ale stejně se nic z toho nekoná. To je pak lepší se vším praštit a jít dělat něco manuálního, při čem nepotřebujete počítač a nejraděj ani myšlenky, protože ty se rády toulají všude možně, po světě reálném i vymyšleném. To si pak nadávám, že jsem se usadila ve městě a ne na vesnici, kde se dá jít v takové situaci štípat dříví nebo vytírat podlahy, uklízet na hůře nebo péct. Kdybych chtěla vytřít v bytě, tak za sedm minut nemám co dělat a budu jenom naštvaná, že už zase nemám co dělat. No a péct nemám z čeho, takový drobný detail. Trvalo mi to, ale teď už jsem si naprosto jistá, že ve městě moje místo není. Potřebuju sušit seno a sadit papriky. Sama to nechápu, ale už je to tak.
Nevím, jestli je to ve Finsku stejné. O to větší mám dilema, jestli hledat práci ve městě nebo na vesnici. Ale Finsko je zemí jezer a krásné přírody, jen v Helsinkách je několik krásných tichých koutů, kam by se dalo v nouzi nejvyšší "utéct". Ale stejně se tam nedá štípat dříví. A teď Suomáci raďte… Jak tak přemýšlím, určitě se za celou tu dobu příprav nebudu moct rozhodnout a finální fajku dostane při vyplňování dokumentů rámeček, na který mi první padne ruka. Jinak to asi nevidím.

Přijde mi, že vším tím sepisováním a študováním jenom ztrácím čas. Navíc se mi to nedaří, a to mě štve ze všeho nejvíc. Pokaždé, když chci něco kloudného napsat nebo vmáčknout do hlavy pár stran, musím se spakovat a přesunout se do univerzitní knihovny, kde je ticho, stejně zoufalé osazenstvo a hlavně žádné počítače. Teprv tam dělám krůček po krůčku pokroky. Zvláštní, že se v knihovně dokážu soustředit a doma v pokoji ne. Zkoušela jsem to desetkrát, ale vždycky to dopadne stejně a nic nepomáhá. Na stole čaj, i svíčka hoří, já stejně koukám do zdi a hodiny plynou. Divné. Místo toho, abych byla ráda, že si můžu uvařit kafe kdykoliv budu chtít nebo protáhnout kosti a narovnat záda po hodinách shrbeného sezení, tak jen bloudím stránkama a co je na nich mě vůbec nezajímá. Bude to tím pokojem, určitě. Je to pokoj, ve kterém mi nic nedá pokoj, kde nemám klid. Třeba mi kolem stolu vedou nějaké negativní energie, vlny. Třeba je ten pokoj jenom začarovaný.

Rok, který vzal iluze

3. ledna 2013 v 19:12 | Katrin
Ještě není tak dlouho po konci předchozího roku, aby se nedalo lehce okomentovat, co mi za svých 365 dní dal a vzal.

Tři dny po Novém loňském roce jsem seděla na koleji zasypaná hordou papírů, která se mi měla vlézt do hlavy a vytvořit tam něco, čemu se říká vědomosti. Zároveň mi v hlavě sídlily desítky věcí, které bych dělala raději, a jednou z nich bylo psaní, které jsem do té doby odkládala víc jak půl roku. A právě v tom pokoji na koleji, pod tou hordou papírů, v ten moment jsem s tím ztratila trpělivost a napsala první Střípek na blog. Bylo to takové malé procitnutí.
Na konci ledna jsem měla za sebou první zkouškové období na UPOLu a myslela jsem si, že nic tak stresujícího mě už v životě nepotká. Chyba lávky. Letní zkouškové bylo horší.
V únoru přišla osvěta - poznání, že u zubaře se platí. A hodně.
Březen se nesl ve znamení objevování ostatních členů rodiny aneb trávení času i s někým jiným než jen s otcem, ségrou a bráchou. Docela příjemné.
Duben byl napůl fajn a napůl bych ho nazvala měsícem závisti. S každým hezkým slunečným dnem jsem záviděla všem, kdo se nemuseli učit. Záviděla jsem i takové věci jako hrabání trávy nebo kydání hnoje.
Květen - velké oči, neden. To měl někdo velké oči, že zvládne zkoušku z průvodcování. Nicméně výlety do Ostravy byly příjemné Usmívající se. Úderem zkouškového se mi začaly mísit dny v týdny a jeden nevěděl, jestli je noc nebo den.
Červen byl plný zklamání. Zkouškám pořád nebyl konec, čiperný doktorand se na nás realizoval bez ostychu. Mezitím ostatní už měli sbalené svoje baťůžky a trajdali si to někam k moři. Olmík zpustl a já navíc strávila léto u bábiny na zahradě mezi jahodama a kopřivama.
Prázdniny bych prázdninama ani nenazvala. Nejenže se mi nepodařilo odjet do Anglie za rodinkou a za děckama, za kámoškama a botama bez růžových mašliček, ale nepodařilo se mi ani nic jiného. Člověk si říká, že když zatne zuby a bude se víc snažit, bude víc pracovat a nechá lenošení, tak se něco změní. Změní se leda tak datum v kalendáři. To úžasné léto jsem teda zakončila lajkováním cizích fotek na fb a vyhrabáváním vlastního auta z bahna v lese.
Loňské září bylo první vlaštovkou značící odcizení od mé bývalé venkovské komunity. Bylo to poprvé za několik let, co jsem nešla oslavit naši venkovskou pouť pořádnou venkovskou pařbou. A hele, přežila jsem to.
V říjnu byla škola v plném proudu a já jsem si připomněla, jak ji nesnáším. Objevují se také první pokusy o napsání diplomového veledíla, povětšinou marné.
Snad jen listopad byl úspěšný měsíc. Pracovní vytížení přineslo občasné světlé týdny a moje peněženka čas od času ztěžkla o 1200 korun. Nejsem politik a částku klidně přiznám. Smějící se
No a prosinec? Prosinec byl konec. Konec iluzí, že vůbec něco zvládám. Školu ne, praxi ne, sebe také ne. Praskly ale i iluzorní bubliny o některých členech rodiny. Na Štědrý večer jsem se těšila, ale on jakoby ani nepřišel. Nebylo v něm nic, co by ho odlišilo od každého jiného dne v roce. Byl to takový prázdný den, že pro mě vůbec nic neznamenal. Uvnitř jsem také cítila prázdno a ono se tam navíc rozhodlo zůstat. Zmizely pocity, ani přetvářka je letos nezvládla zadržet. Zůstal mi jen život. Bez iluzí.

Já, stromek a teorie překladu

27. prosince 2012 v 14:37 | Katrin
Jeden by nemyslel, že 27. prosince bude svítit slunko jak na jaro. Dopoledne bylo hezky šero a stromek, se kterým jsem teď v obýváku, hezky vynikal přes celý pokoj. A teď? Pere se se slunkem o to, kdo tomu dá víc. A i když se žárovičky snaží, tak slunko zdůrazňuje i to, co by na stromku nemělo být vidět, totiž žárovky samotné, a tak místo ozdob odrážejících jejich lesk a přeměňujících obyčejný smrk na vánoční stromeček tu stojí jen divně ověšený strom, kterému vidím až na kmen a který má na sobě divně barevné fleky připomínající neštovice.


Začínám chytat "dodělávací" tendence, protože se blíží konec roku. Zase dělám plány, co bych do Silvestra chtěla ještě stihnout a zase mi to - jak se znám - nevyjde. Ale nebýt těch plánů, neudělala bych vůbec nic. Třeba bych četla dva dny jeden odstavec o teorii překladu pořád dokola, což je případ dnešního dne a včerejška dohromady. Navíc se zdá, že první lednový týden strávím pobíháním po cizineckých úřadech kdesi v Přerově a budu se tam vydávat za tlumočnici. Cha cha, to bude zase veselo. Co je ale horší, že z oněch 14 dnů, které jsem si původně naplánovala na učení na zkoušku, zbydou tři, přičemž první den se snad opravdu budu učit, druhý a třetí si řeknu, že už to nemá smysl a budu čučet na filmy a zkoušku samozřejmě zase nedám. No, myslím, že příští rok bude opět veselejší a zároveň tragičtější než byl ten letošní.

Kdo přežije

4. prosince 2012 v 12:51 | Katrin
Poslední dva týdny se nesou v duchu reality show s názvem Kdo přežije, ale tentokrát nejde o trosečníky vysazené na vzdáleném ostrově s minimem jídla a vody, ale o státnicový ročník na anglistice.
Co na tom, že začaly zápočty, klidně se můžeme pachtit s nesmyslnýma prezentacema od nevidím do nevidím. A tu sem hodím ještě četbu, beztak se ti studentíci nudí, a radši tam dám i otázky, aby se z toho jen tak nevyvlíkli.
Víc o tom psát ani nebudu, jen mě zarazil pohled na kalendář s termínama odevzdávání oněch stupidních projektů a prezentací, do toho zubař a praxe a Vánoce a práce a tetin svátek a bratránkovy narozeniny a jeden by se z toho picnul. Včera jsem lítala jako hadr na holi a každý den dělám pomalu totéž. A vždycky večer předtím si říkám: jestli zítřek přežiju ve zdraví, tak jsem bouchačka. Měla bych si zařadit fotku do své vlastní galerie bouchaček Usmívající se
Teď jsem se mrkla na soupis článků a uvědomila jsem si, že už to bude rok od mého opožděného ponovoročního předsevzetí, ve kterém jsem se zařekla, že každý den napíšu jeden článek. A hle, doposud napsáno 68 článků. Kde je těch zbylých 297? Smějící se To už do konce roku asi nedoženu, ale nějaké snad ještě přibydou. Na druhou stranu jsem ráda, že letos se tu objevilo o 58 článků víc než vloni, takže hurá! A taky průměrná denní návštěvnost stoupla z nuly na dva, hurá! Objevily se tu dokonce nějaké komentáře, což byla věc na tomto blogu absolutně nevídaná. No aspoň něco mi dělá radost.
Takže když se to vezme kolem a kolem, baví mě ulejvat se ze školní mašinérie na této frekvenci zvané blog, i když ho čtou jen dva lidi za den. Dva lidi a já.
Pokud tedy přežiju dnešek a zítřek, troufám si tvrdit, že se tu za pár dní konečně vyklebetím z toho, jaké mám poslední dobou kreativně-tvořivé touhy. Prozatím uzavírám kecy obrázkem, který se dá chápat dvěma způsoby: připadám si jako ta ryba, kterou se mrštný lovec snaží zapíchnout, a zároveň bych je nejradši na té naší úžasné katedře zapíchla všechny.

Tyrkys se nekoná

24. listopadu 2012 v 14:56 | Katrin
Trošku jsem doufala, že tyrkys se vybarví do svého nejživějšího modrého tónu, ale bohužel se tak nestalo. Naopak, na scénu přišel obávaný tmavě zelený hadr, neboli já. Vím, že se říká, že každý vstup do praktického pracovního života je těžký; když najednou opustíte školní lavice, kde se od vás očekává jen pasivní poslech a psaní poznámek, kdy nemusíte za nic bojovat, protože známky se vám objeví na vysvědčení po napsání testu, pasivního testu, písemného, při jehož psaní se vám nikdo nedívá do tváře a neočekává, že budete všechno znát dokonale. O tom praxe opravdu není.

Ve skutečném světě totiž chodíte vzpřímeně s hlavou zdviženou a nečučíte shrbeně do papírů. Ve skutečném světě nikoho nezajímá, na kolik bodů jste napsali diktát nebo test z matiky. Ve skutečném světě se vám vaši klienti, vaši oponenti i váš šéf dívají do tváře a čekají, že za svá rozhodnutí a výkony ponesete odpovědnost. To je realita. A tu v žádné škole, bohužel, neučí. Někde snad částečně učí základy, například když učitelé preferují mluvený projev a zkoušení před psaným, ale když si vzpomenu, jak jsme se na střední při každém zkoušení kroutili a pohupovali před tabulí, případně tam stáli ve stejné póze jako grcky dvacet minut nebo dělali opičky, tak se musím smát. Zkuste tohle udělat před klientem a on si bezpochyby začne ťukat na čelo, a pokud možno tak, abyste to viděli a pochopili, a co hůř, aby to viděli a pochopili i ostatní.
A že jsou tohle příliš depresivní názory po první a zatím jediné profesionální zkušenosti? Heh, odpověď je jednoduchá, ono to totiž lepší nebude ani příště. Opět tam budu stát, opět na mě budou všichni čučet a já musím čučet na ně, protože ve skutečném světě se sklopená hlava neodpouští. A navíc, pokud možno neudělat ani jednu chybu, ba ani jedinou malilinkatou chybičku. Co na tom, že se teprv zabydluju, to je přece nezajímá. Mělo by?
Nejspíš ani ne, jelikož oni dali svoje peníze za provedení jazykové služby a očekávají stoprocentní servis. Pokud to zmrvím - ano, zmrvila jsem to - tak se není co divit následkům. A iluze, že všechno bude fajn, protože tam mám s sebou dohled ze školy, se rozplynula hned, jak se daná osoba jen blbě usmívala a koukala, jak se v tom plácám. A přesně takhle bych popsala přechod ze školy do praxe, protože v reálu už nemáte nikoho za zadkem, a pokud tam přece jenom někdo bude, tak jenom proto, aby se vám nakrásně vysmál.

Duhový den

14. listopadu 2012 v 18:19 | Katrin

Dnešní den byl čímsi zvláštní. Stejně jako na duze najdeme všechny možné barvy, tak se světlejší a tmavší události střídaly v průběhu celého dneška.
Začátek pohodový, fialová vládla, později se optimisticky přehoupla až do žluta. I když pak se objevil tmavě modrý mrak a zblitě zelená nuda, oběd to zachránil a spolu s podzimním sluncem mi náladu zbarvil na oranžovo. Nicméně pak nastaly komplikace a bylo třeba se objednat k doktorce, chjo, takže se nám to šedí a škaredí. Sice jdu večer poklábosit s hordou lidí do jednoho restauračního zařízení, tak dejme tomu, že šedou začíná oranžová přemíchávat do hněda, a tak snad zakončím ten strakatý den vínově (v jakémkoliv smyslu Usmívající se).
Na zítřek očekávám tyrkys, který se může proměnit v průser, nebo taky úspěch. Sama jsem zvědavá, který z těch dvou to bude. Když se postavím na nohy a vrazím do toho po hlavě, mohlo by to vyjít. No pokud se nechám otrávit kašlem a bolením v krku, otrávím nejspíš taky všechny okolo, včetně spolubojovníků z týmu nebo hostů konference. A bude ze mě tmavě zelený hadr. Jeeej, to snad ne. Asi si ráno obleču něco červeného, jelikož zeleno-červenou kombinaci opravdu nemusím, a budu spoléhat na odstředivou sílu…. A sílu vlastní, sílu odhodlání a nezaječí úmysly.

Tandem

31. října 2012 v 17:56 | Katrin
Nejsem typ, co by se vrhal hlavou dolů z letadla s padákem (případně instruktorem) na zádech. Takže když řeknu tandem, mám na mysli tandem jazykový. Dneska poprvé jsem vyzkoušela, jestli to funguje a jak to funguje. A řeknu vám, kdybych neměla s sebou kámošku, která podstatnou část francouzské části odvykládala za mě, tak bych byla jednoduše v pytli. Musím podotknout, že přestože Francouzce Aurelii musely vstávat hrůzou vlasy na hlavě, když viděla jak její krásný mateřský jazyk těžce štracháme z paty a když už něco vyštracháme, tak to zkomolíme do podoby neidentifikovatelné, tak se na nás ani trochu neohlížela a valila ze sebe slova rychlostí světla. Já jsem jí díky úžasné vlastnosti francouzštiny téměř všechna slova vázat vůbec nerozuměla. Takže nebýt kámošky, z francouzské části meetingu by nic nebylo. Jako něco jsem ze sebe vytlačila, ale určitě to nebylo na povídání si ani o tom, co kdo má rád nebo o zážitcích z cestování.
Na druhou stranu musím přiznat, že to, co jsem dneska zažila, se podobalo francouzské realitě ze všeho nejvíc. Byl to přesně takový ten šok, který zažijete když přijedete do cizí země, kdy už za vás nikdo nic neřekne a musíte se snažit sami. Není to jako hodiny ve škole, to ani zdaleka, v těch se totiž kromě příkladů mluví beztak většinou česky. Nebylo to ani jako skupinová lekce s rodilým mluvčím, protože když lektor hodí něco do placu, vždycky si řeknete, že on na to někdo odpoví, a když by vás náhodem vyvolal, tak fráze "Je ne sais pas" (Nevím) to jistí. Ale tuhle větu bych se Aurelii v životě neodvážila říct, jelikož bych za prvé vypadala naprosto neschopně, a za druhé protože ji odpověď nejspíš zajímá. Bavíme se o tom, kdo kde byl a co dělá, a stejně jako vás zajímá, zda se dotyčnému Česká republika líbí nebo ne, stejně tak se vy sami chcete pochlubit, kde jste byli a co jste tam viděli.
No naštěstí pro mě pak přišla část anglická, a tam už jsem byla jako ryba ve vodě a dokonce jsem opravovala i kámošku Smějící se Strávila jsem s holkama perfektní odpoledne, moc jsem si ho užila a dvě hodiny utekly jako voda. Bez stresu, bez trapného mlčení a ještě trapnějšího Je ne sais pas.
I když na konci se naše sezení zvrhlo na česko-anglicko-francouzský maglajz, doufám, že jsme Aurelii nezpůsobily větší duševní škody a že se brzo zase uvolí vyměnit pár francouzských frází za anglické.

Společenská abstinence

27. října 2012 v 12:38 | Katrin
Společenská abstinence je přímá cesta do blázince, a sobota tomu vévodí, navíc s hordou úkolů, kterými se snaží mě zavalit. Hvězdy bujarým večírkům tento týden nejsou nakloněny, a nejspíš nebudou ani ten příští. Ale to není přesně ten problém. Ona by se chvilka našla, ony by se úkoly přesunuly na neurčito. Jen není pro koho je odsunout. Ani procházky, ani nákupy člověka nebaví, když je realizuje sám.

Už tak deset dní si přijdu lehce neviditelná. Nejsem ten typ, co by se ke každému přifařil, co by si vydobyl své místo v bandě, co by si zajistil četná pozvání. Nepotřebuju akci každý večer, nemusím střídat klub za klubem, a přesto když vám něco takového chybí úplně, je to možná ještě horší než trávit doma jen pár minut nutných k převlečení ze školní kreace do večerní nebo naopak. Ať si svou paměť namáhám jak chci, tohle pro mě nikdy nebyl tak zásadní problém jako teď. Nějaká akce se třídou nehrozí a na ostatní ze školy nemám kontakt. Ale je fakt, že ti, co je jen tak zběžně potkávám, se mi zamlouvají víc už tím, že když se vidíme, jde na nich poznat, že jsou za těch pár letmých vět opravdu rádi, a nejde o nic tak umělého jako je posezení se třídou. Pak je tu ještě sestřenka, ale ta je věčně zalezlá doma, a přijde mi až komické, že si často líp pokecám s jejím mladším bráchou než s ní. Víc známých jsem za pouhý jeden rok jaxi nestihla nasbírat.

Samo město mi dává dostatečně najevo, že jsem se v něm ocitla nejspíš omylem. A když náhodou jdu po ulici v sobotu ráno, kolem mě se plouží jedna, maximálně dvě nohy, a jinak je tu mrtvo. To se nestává ani ve Zlíně. Kde jsou všichni ti lidi, co každou sobotu ráno chodí nakupovat? Kde jsou ti, co byli k někomu pozvaní v sobotu na oběd, proč tam teda nejdou?
Žádné malůvky na fasádách opravdu nezachrání, abych se tu cítila dobře. V Ostravě jsou mimochodem taky hezké fasády, a hlavně jsou tam lidi. Spousta lidí.

I když má slunko někdy až čarovnou moc a svým světlem se to snaží tomuhle městu špinavých uliček vyžehlit, nic takového na mě neplatí. A ty špinavé uličky jsou dobré tak akorát na nějaký strašidelný román o katakombách nebo zbloudilých duších.

Offline

7. října 2012 v 14:43 | Katrin
Jeden den bez počítače, bez internetu, to se dnes zdá skoro jako nemožné. Tím větší kouzlo to má. Když nevidím, že nemám žádný nový email, nejsem zklamaná. Když nevidím, kolik úkolů mám honem splnit nebo dodělat, nejsem nervózní. Když se nezaseknu na 40 minut na fb, nejsem naštvaná. Když se nezaseknu na 120 minut u filmu, nejsem nepříčetná. Když na Seznamu nevidím, kdo kolik lidí zabil nebo přejel, nemám špatnou náladu. A konečně, když místo těchto věcí, kterýma zabiju každý den několik hodin, dělám něco skutečného, ať už je to úklid, příprava do práce, nebo jen hloupé zašívání ponožek, je mi strašně fajn.

Je to jako vystřízlivění. Zjistím, že venku prší a že mám taky rozečtenou knížku. Objevuju věci, které nemají s internetem vůbec nic společného, a že nikam nezmizely, zatímco já jsem strávila čtrnáct dní brouzdáním po různých stránkách. A i když některé stránky se zdají být užitečné, třeba jako předpověď počasí, nestačí se ráno podívat z okna? Dělala jsem to tak vždycky, vystrčila ruku, zamávala s ní v chladném ranním vzduchu a podle toho se oblékla. Bylo to normální, běžné a spolehlivé. Proč mi to najednou přijde málo, to netuším.
Nebo jsem každou sobotu uklízela. Vždycky to tak bylo. Teď trávím soboty na youtube a bordýlek se mi hromadí v pokoji na koberci, oblečení na křesle, nádobí v kuchyni a prach na všech poličkách. Ještě že koupelnu má v malíčku jiná spolubydlící Usmívající se Nedej bože, aby vymysleli něco podobného facebooku, s podobně chytlavou strukturou a provedením. Myslím, že těch novinek a inovací už stačilo. Ale ono to stejně přijde, visí to ve vzduchu. Jen nevím, jestli se pak z vesnic nestanou obydlí duchů, nebo z měst místa, kde potkáte lidi jen během ranní nebo odpolední špičky. Přijde mi, že kdyby se změnilo klima na Zemi a my tu měli samé hurikány nebo tropické či sněhové bouře, tak nám to ani tolik nevadí, vždyť máme počítače a internet, tak co je nás po tom, jak je venku, když stejně sedíme na zadku doma - v teplíčku, v klídku, a taky v izolaci.

Možná to bude znít moc melancholicky, ale kde jsou ty časy, kdy lidi (včetně mě) byli schopní život prožívat, vymýšlet spolu ptákoviny nebo plánovat akce. Docela si po tom neinfikovaném dětství stýskám. Nevadilo by mi, kdyby měly počítače ve výbavě jen Office a co se školy týče, používaly se jen na referáty a podobné výplody, jelikož se musí nechat, že dokumenty psané na pc jsou pěkně úhledné a nemusíte po nikom luštit jeho hieroglyfy.
A přitom je tak jednoduché ten počítač vypnout. Stačí dvakrát kliknout a on si usne a bude spát do doby, než se rozmyslíte, že na něm zas potřebujete pracovat nebo "nutně" cokoliv zjistit. Pro dnešek je ale zjišťování, brouzdání a klikání konec. Rozhodně chytám myš a těma dvěma kliky posílám noťas na dobu neurčitou do věčných lovišť.

Nevystupujeme, máme zpoždění!

2. října 2012 v 20:34 | Katrin
Přesně tak, není radno vystupovat z rozjetého vlaku. Však on vás někam doveze, vždycky to bude stanice s nějakým názvem, ať už Hotovo, Průser nebo Konečná. I když by se mohlo zdát, že když narazíte na problém je nejlepší zastavit se a nechat si ho projít hlavou, tak moje myšlenky mají momentálně čas procházet se mi hlavou jen když se nohy procházejí městem. Jakmile dorazím do cílové stanice, je potřeba, aby se všechny síly vzchopily a vydaly co nejlepší výkon. V tomto pokročilém stádiu je sice únava značná, ale kdybych se zastavila a vystoupila, nejspíš už nenaskočím. Říkejme tomu prostě život.

Stejně jako cestou vlakem, tak i cestou studiem nastupují různí cestující, kteří po vás často něco chtějí a nestydí se o to říct, jiní se stydí, ale vy to na nich stejně poznáte, a někteří se prostě jenom vezou a vás to rozčiluje. Nejspíš bude pro mě nadosmrti tajemstvím, jak někteří lidé zvládají chodit do školy, do práce, zařizovat si bydlení a zároveň mít čas na své koníčky a svou drahou polovičku. A to všechno během jediné cesty. Jsou případy, které to řeší tak, že se svezou s někým jiným na jeho jízdenku. Ani nevím, jestli jsem se já někdy s někým svezla, ať už chtěně nebo nechtěně. Když se to nechtěně podaří, můžeme to nazývat náhodou, a když se svezeme na práci někoho jiného za účelem zabití svých vlastních povinností, můžeme tomu říkat krize nebo "má si své černé pasažéry hlídat".
No a nakonec jsou tady průvodčí, kteří mohou končit službu ještě před vaší cílovou stanicí, a to pak potkáte jiné průvodčí, kteří s vámi dorazí až do cíle cesty. Někteří budou milí a jiní protivní, špatně vyspaní nebo neoblomní, ale pořád máte jistotu, že ve vlaku vždycky aspoň jeden průvodčí bude.

 
 

Reklama