Střípky z deníku

Nanovo

18. září 2012 v 19:32 | Katrin
Jeden si říká, že by měl spláchnout aspoň půlku diplomky, než zas začnou Deníky upíra. Protože potom, to nechtějte vědět, spustí se všechno nanovo: od středy budu nepoužitelná a nervózní, co se zase v pátek stane; v pátek budu vstávat v šest jen abych dala stahovat další díl a pak poběžím do školy, kde budu stejně jen přemýšlet, jestli se to stáhlo celé nebo to bude potřeba znova (což mě dokáže vytočit jako málo co) a domů pojedu až to celé odkoukám; no a v neděli už budu na netu loudit a hledat ukázky a promo k novému dílu. To bude paráda. Ještě lepší bude, jak při prvním dílu nové řady zjistím, že ta americká angličtina se mi už nějak šprajcuje v uchu a nerozumím Stefanovu huhňání…
Samé dobré vyhlídky, fakt. Dneska mi zvedla náladu pouze fránina, když jsem ve čtyřech z šesti otázek lektorky pochopila, na co se ptá (to, jestli jsem jí byla schopná odpovědět je už jiná věc Usmívající se), ale tenhle týden to nezachrání. Sice jsem ve škole teprv druhý den, no docela otrava - nečekaně, všechno takové jeté a ohrané. Nakonec to dopadne asi tak, že budu za Deníky ještě ráda. I když mě bude štvát, že víceméně opět nic nedělám a jen čučím na seriál, protože ten týden se vždycky tak ryhle otočí, až si kolikrát nestihnu všimnout, že bude zas úterý, nebo čtvrtek. Většinou zasklím tyto dva dny, nevím proč, mám to tak od mala.
Letošní "nanovo" se mi nelíbí, všechno se tváří jako nové a stejně to nové není. Žádný předmět, co bych ho neuměla ani vyslovit nebo se mi sukoval jazyk (jako třeba Fono-Morfo-Syntax nebo Computer-assisted translation), žádné příjemné překvápko v podobě pohodlné učebny a žádné krizovky ve stylu přečíst dvě knížky za týden a vypracovat resumé. Na většinu věcí říkám "hm", za víc to stejně obvykle nestojí. Nebo jsem si možná už zvykla. Když si vzpomenu na loňský rok, byl to jeden velký šok vedle druhého: pokoj ála nudle, učebna ála ve sklepě, oprskaný mikrofon, vymazané nahrávky, objednané kuře v menze, které mi zaboha nechtěli vydat, první praní na kolejích, kdo je sakra student a kdo učitel?, bagetový týden, výtahové závody, tlumočení před třídou, první pochvala (jo, to byl taky šok Smějící se), kameraman ve třídě a jeho trojnohá kravská kamera, záludná tiskárna, záludná vinárna, PhDr., PhD., doc., Ing., M.A. a nakonec zjištění, že existuje kafe za 58,-Kč.
Přijdu si letos už tak jaksi otupělá a prvňákům se chichotám jen do té doby, než si vzpomenu na to zpropadené kuře. Nakonec bylo dobré, ale musím uznat, že systém v menze je snad nejsložitější věc v celé Olomouci. Třeba mě do konce týdne ještě něco překvapí a způsobí ten správný šok. Zatím na to aspiruje jen puklý vanilkový pudink, který osypal celého pana vedoucího Kauflandu, dokonce i s polobotkama.

Slunečno

24. srpna 2012 v 18:35 | Katrin

Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o tom, jak úchylně slunečno je venku, to všichni dobře víme a je nám z toho občas až mdlo. Na mysli mám totiž dnešní, docela jiné slunečno. Včera se nade mnou zatahovaly mraky lenosti, tak jsem si řekla, že je s tím potřeba něco udělat. A tak jsem se pustila do experimentu.

Nesčetně krát jsem nadávala, že se už chci zapojit do pracovního procesu a škola mě ne a ne a nebaví. A jelikož mi jedna - školou proškolená - osoba řekla, že si mám studentských let raděj ještě trošku užít a že vlastně nemám potuchy, jak vypadá práce na osm hodin denně, tak mě napadlo, že to musím zjistit. Je obecně velmi jednoduché lamentovat nad tím, co máme a hrnout se do něčeho, o čem předpokládáme, že musí zákonitě být jednoduché jako hračka. A tak jsem dneska v devět hodin ráno nastoupila do improvizovaného "pracovního procesu" a podle anglického vzoru "9 to 5 job" - tedy práce od devíti do pěti - jsem si určila dobu padla na pět hodin odpoledne.

Můj pracovní den začal přípravou materiálů na lekci a následně výukou žáka na jiné fakultě, přičemž hodina docela hezky odsýpala. Spokojenost. Když jsem vystrčila nos z fakulty v 11:00, čekalo mě docela nemilé teploučko a již zmiňované slunečno. Tak jsem se nikde necourala a šla jsem přímo do knihovny pracovat na diplomce. V jednu následoval oběd (i s dezertem a dalším kafemUsmívající se) a pak opět diplomka, cca do 15 hodin na počítačích vyhledávání citací v originále a pak vedla moje cesta opět mezi regály s knihama pro další zdroje. Nadšená, že jsem našla, co jsem hledala, jsem v 16:45 (ovšem značně vyflustlá) spokojeně vykráčela z knihovny a zamířila vyzvednout jednu knížku z jiné knihovny, tentokrát městské. Takže se dá říct, že den byl celkem úspěšný, takový nějaký slunečný. I psaní docela šlo. Ale když si představím, že málokdo jen celý den sedí na zadku, tak mě to pracovní nadšení trochu přejde. Určitě budu někde celý den pobíhat, po odděleních nebo po výrobě atd. Z toho budu vyšťavená ještě víc, než jsem byla dneska, a to musím přiznat, že i těch dobrých patnáct minut, o které jsem zdrhla dřív, mi taky vykouzlilo malý úsměv na rtech.

Tak teď nevím, co je lepší Smějící se

Asi budu v experimentu pokračovat v pondělí znovu, produktivita práce líného studenta pod hrozbou špatné reputace z nedodržování pracovní morálky totiž výrazně stoupá, a světe div se, přináší i nějaké výsledky. Ale ten nástup do práce si možná ještě rozmyslím.

Život z prášku

31. července 2012 v 17:34 | Katrin

Poseroutka. Docela výstižné slovo. Dlouho jsem se takhle nenazvala, ale pro uplynulý víkend to rozhodně platí. Je tak lehké jenom sledovat, co všechno dělají ostatní, jak jim to jde (případně nejde), jak vítězí nebo prohrávají, jak se setkávají s ostatními lidmi, jak přijímají nové výzvy - prostě jak vedou svůj život. Je jednoduché se dívat z okna a pozorovat ostatní, kteří měli dost odvahy a vylezli z díry, aby žili opravdový život. A ne takový, jaký žiju já, život z prášku. Umělý, stejně jako pytlíkové polévky (se kterýma mimochodem ode dneška končím, protože uvařit si dvě do týdne je prostě hnus). Dneska můžete mít všechno z prášku, knedlíky, buchty, omáčky, dorty, ale všecko je to fake, podvod, náhražka. Tak si poslední dobou opravdu připadám. Zavolat do firmy a zeptat se na práci? Bože, ne, dyť by mně přes telefon asi ukousli nohu. Zajít do obchodu a koupit normální věci, ze kterých můžu uvařit, když už mám dost času? To ani náhodou, musela bych napřed zvednout zadek ze židle, ha. Pak ať se nedivím, co se mi z těch pytlíků vyklube na talíři.

Přestože činím určité pokroky, třeba takové, že se přestávám zavírat do koupelny když jde bouřka Smějící se, je jich ukrutně málo. Na to, jak jsem byla rozjetá na začátku roku a do spousty věcí se bezhlavě hnala, se teď nořím do močálu; na jednom místě, níž a níž. Občas mě sice kafe povystrčí zase trochu na povrch, ale sama vím, že hlavní chyba je ve mně. Někteří lidé totiž žijí i bez kafe, a tím myslím opravdu žijí, naplno a ne jen sledují život ostatních jako ze skleníku, přes okno, z balkonu, z pokoje. A přesně to jsou lidi, které obdivuju. Přijde mi totiž nelogické, že mě musí někdo (nebo něco) popostrkovat, abych byla tak laskavá a žila svůj život. Kdyby bylo jen na mě, asi bych ho celý strávila v křesle s obrazovkou před ksichtem a čučela na jeden film za druhým. Jenže to holt nejde, tak je to na světě zařízené, že chtě nechtě musím jít a znovu vykročit do vlastního života.

Na vlnách

20. července 2012 v 23:40 | Katrin

Je pátek večer a zatímco většina mladých lidí paří a užívá si nadcházející víkend s přáteli, já sedím u pc a trochu nelogicky přemýšlím, v jakém stádiu vlastní existence se momentálně nacházím. Ani nevím, jestli jsem šťastná nebo nešťastná, jestli má vůbec důvod se zítra ráno probudit. A když už se probudím, jestli mám důvod se usmát, že je tu další nový den. Už jen málokdy zavařím klávesnici pod přívalem svých myšlenek a jde to bohužel poznat. Nejen na mém chování k ostatním, ale i na chování k sobě samé - cíle a předsevzetí hážu vesele za hlavu a pak se nestačím divit, že nejhlasitějším pánem mých dnů je lenost, po které samozřejmě následuje záplava výčitek, výhružek a dalších nekonečných předsevzetí. Dřív to bývalo jiné, co se určilo, to se splnilo. A světe div se, ono to fungovalo a musím tady veřejně prohlásit, že právě to byla doba, kdy jsem si nemohla na nic stěžovat: nechyběly peníze ani kamarádi, nebyla nouze o úspěchy ve škole nebo při navazování kontaktů. No a dnes, dnes marně chytám ocásky těch lesklých dnů a snažím se ulovit poslední zbytky odvahy a vůle, než mi úplně utečou.

Jeden by nevěřil, jak je to těžké. Jak se můžu najednou začít bavit s lidmi, které jsem neviděla tři roky nebo i víc? Vždyť už nás téměř nic nespojuje. Ale co když se s nimi znovu bavit nezačnu? Jak potom najdu ztracenou rovnováhu?

Nenajdu, bojím se, že nenajdu. Ze všeho hezkého zbydou jenom vzpomínky a já zůstanu uvězněná mezi nevyzpytatelnou sestrou, otravnými učiteli a tenoučkým - až naříkajícím - bankovním kontem. To je krásná budoucnost, hurá do ní! … Dobře, nechám toho a místo nářků začnu osnovat plány, jak z té bryndy ven. Co jiného by mělo člověka nakopnout než vlastní neúspěch? Pořád si říkám, že hůř být nemůže, ale každý den jakoby mě chtěl přesvědčit o opaku. Tak mám dvě možnosti. Buď se vzdám a "nepřízeň osudu" mě potopí, nebo konečně zabojuju a řeknu si, že nejsem žádná máčka, opřu se do toho a to by v tom běhali zajíci, aby se smůla z pat neodlepila. Po vteřině váhání (bylo potřeba odehnat tu věčnou lenost) volím druhou možnost a natahuju budíka na šest - je toho totiž tolik co dohánět. Musím přece chytit vlnu lesklých dnů… ale počkejte, když o tom tak přemýšlím, nebudu nic chytat, upletu si novou.

Posvatební

16. července 2012 v 23:28 | Katrin

Vítr rychle odvane časy, kdy chodíte na svatby svým tetám nebo vzdáleným, o deset nebo patnáct let starším brantrancům, a než se stačíte otočit, jdete na svatbu své mladší sestřenici nebo sourozenci. Obávám se, že po víkendové svatbě mé sestřenice budou celou rodinou metat ze všech stran otázky na mě a mou sestru, kdy už konečně taky udoláme nějakého nešťastníka a naženeme ho do chomoutu. Sestra je člověk, který dokáže všeho využít ve svůj prospěch, a tak babiččiny stesky, že se vnoučat asi nedočká, udala jako důvod, proč se u babičky a dědy vyskytovat střídměji (jen tak asi jednou do měsíce) a se slovy: "Babičko, tady v tých pěti chalupách na mňa žádný ženich nečeká" jí dala jasně najevo, že shánění "galána" má momentálně před jejími neumytými okny a zarostenou zahrádkou přednost. Chtě nechtě musela bábi uznat, že v naší vesnici, kde už chodil téměř každý s každým, se seriózní partie prostě sehnat nedá, přičemž debatu stejně zakončila návrhem, že si má sestra podat inzerát a tím bude mít čas i opečovávat babiččinu chalupu (tím určitě myšleno i babičku samotnou Usmívající se).

Znám několik párů, které se seznámily přes inzerát, ale můj styl to teda není. Když si občas přečtu pár inzerátů, rozvedený, rozvedený s dítětem, maminčin přidržsukně, děvkař, neslaný nemastný, mouchy snězte si mě, hazardní hráč, alkoholik, počítačový závislák. Jednoduše řečeno, nevybrala bych si. Docela mě mrzí, že někam zmizeli normální kluci, kteří by při společné cestě autobusem prohodili pár obyčejných slov nebo se domluvili zajít na bowling, místo aby vás pomlouvali a čuměli do výstřihu. Není přece nic hrozného na tom, když jsou kluk s holkou nejdřív kamarádi, a buď se z toho něco vyklube nebo ne.
Obecně dneska už lidi často kvůli počítačům a internetu zapomněli na spoustu jiných aktivit, které se dají dělat nenuceně, bez nutkavé potřeby vybírat si partnera jen podle kritérií své vlastní postele. Rozpadly se bandy a party, které věděly, jak trávit čas i jinak než jen u pc nebo u piva, a kdyby přišli jiní přátelé, když ti první odejdou, nic tak hrozného by se nestalo, to je prostě život. Ale když po nich zůstane jen prázdno, něco je špatně. Škoda, že ta příčina se strašně těžko hledá, a není výjimkou, že se nikdy nenajde.

Naše životy

2. července 2012 v 23:48 | Katrin
Je zvláštní, jak moc lidé kolem nás ovlivňují naše dny a životy. Nemluvím o vztazích a zakládání rodin, ale spíš o tom, že i když se snažíme vyhýbat něčímu vlivu nebo jeho špatným náladám, jsou dny, kdy se daří všechno, jen udržet si od dotyčného odstup nejde. Jen co se zbavím neustálého přesvědčování k návštěvě jedné zapadlé knajpy, dozvím se, že tahle osůbka bude se mnou na výletě sdílet stan. Docela se bojím toho, že budu nepříjemná. A to já až na nejhorší nenapravitelné případy nebývám.

Jsem docela zvědavá, co se z toho vyvine. Obdivuju lidi, kteří se dokáží ovládat za každé situace, to opravdu není můj styl. Je sice pravda, že se snažím zbytečně si nedělat nepřátele, ale zastávám názor, že když to musí jít ven, tak tu kritiku dotyčný ode mě prostě uslyší a že je často hlavně pro jeho dobro. Nemám nutkání si na někom dokazovat svoje ego, spíš jsem jen člověk stojící nohama na zemi.

Vzpomněla jsem si na jednu příhodu z Anglie a na nepoučitelnou ženu, která v následující historce hraje roli "zdejší maminy". Když se úporně snažila přijít na kloub nějakému průšvihu, bylo naprosto jedno, kolikrát jste "mamině" řekli, v čem asi bude chyba nebo háček. Lidé jako ona si totiž nepřipustí, že by kdy mohli něco pochopit či udělat špatně, a můžete jí na hlavu sypat kýble kritiky, stejně to ničemu nepomůže. Bylo mi trošku líto tamějších dětí, ale víc už vysvětlovat nebudu, ta historka to zvládne sama.


Někdy je jedno, jak silní jste vy. Ostatní lidé, se kterými žijete, nebo jsou prostě z mnoha důvodů kolem vás, dokážou zatlouct každé povyražení vaší energie a je jim jedno, jestli vám tím zkazí celý den. Jejich trapné kecy pořád dokola na náladě nikomu nepřidají. Dneska u večeře jsem se musela opravdu pousmát, když zdejší mamina žhavě vykládala jakousi cypovinu týpkovi vedle mě, už nevím, jak se jmenoval, ale přišel prostě jako host, tak si myslím, že ho chtěla patřičně zabavit. Ale to si nevšimla, že hned vedle ní její čtyřletá dcera bojuje se dvěma vlasy, které se jí usídlily nejdřív na macesu s marmeládou, ale jak se je snažila oddělat, putovaly přes celý její talíř a zůstaly na noži, kterým ale bohužel pořád roztírala marmeládu, takže je tam měla znova. Když si myslela, že nad těmi vlasy vyhrála tím, že se jí podařilo je chytit do ruky, chtěla je setřepat, což se jí samozřejmě nepodařilo. Pak je chtěla otřít o ubrus, ale jak byly ulepené, jen se přesunuly kousek jinam, a to na její rukáv. Nevyšlo to tak, jak si představovala, ale alespoň je dostala na chvíli z toho macesu. Bylo mi jí opravdu líto. Ta úžasná story její matky, kterou nicméně ještě stále nedopověděla našemu hostu, mi přišla v tu chvíli tak strašně nicotná, že jsem se opravdu musela smát. A ten matčin zápal! Vehementně propracované vysvětlení přípravy fishballs, které opět postrádaly kapku soli, řekla bych. Jako by to toho týpka mělo zajímat, když, hádám, nikdy v životě nic nevařil. A do těch rybích koulí se - po tom, co si vzal kousek do pusy - určitě pouštět nebude. Když ji náš host přestal poslouchat, začala se dívat na mě. Bohužel moji pusu zatím neopustil onen úsměv pobavený její lhostejností, což si paní vyložila jako neskonalý zájem z mé strany o její fascinující příběh. V tu chvíli se ve mně všechno mísí a opravdu nevím, jestli se mám smát nebo brečet.

Seeking inspiration / Hledání inspirace

6. června 2012 v 11:51 | Katrin

Pod krídlami skrývaj tvár…. Ano, Habera to umí krásně zazpívat. Ale skrývať sa, to už dneska nejde. Čím víc se snažíte někde zašít a nevšímat si povinností, tím horší to nakonec je. Ti, kdo se věcem umí postavit čelem, si můžou nejvíc pískat a mají můj obdiv.

Možno ťa zlomilo sto chýb a omylov, nakoniec to vždy ustojíš… To je pravda. Tento semestr už jsem myslela nejmíň stokrát, že jsem hotovson, že týden se třema zápočtama, dvěma prezentacema, sedmdesáti stránkama četby a jedním zubařem opravdu nepřežiju. A hele, pořád dýchám.

Som len kúsok od mojho sna, mam chvílu pokým sa nepopálim. No, to je fakt. S mým přístupem čekám katastrofu každým dnem a až to přijde, to se teprv budu škrabat z podlahy. A přitom chybí tak málo. Jeden jediný rok školy a pak už svoboda, život jako mají všichni ostatní normální lidi, čas na kamarády a televizi.

Svoboda je příjemná, mou story každý zná jen z dáli. Přesně tak. Těm, co nikdy na výšce nebyli (nebo aspoň na výšce v Olomouci), se to teda mluví. Oni svoji svobodu mají, můžou si dělat po práci co se jim zachce, a věřte mi, když už byste raděj umývali nádobí nebo okopávali zahrádku než se učili, tak to už o něčem svědčí.

Viem byť blázon, rátajte s tým. Viem, viem! Ja to naozaj viem! Jenže mi to nikdo nevěří, protože všechny ty papíry a zkoušky ve mně zabíjejí jakýkoliv náznak entusiasmu a schopnosti bavit se. Na druhou stranu, když mám svoje bláznovské sklony příliš často, neposmívejte se mi, ono se ten stres musí někde filtrovat.

Keď je ticho chce to výkrik, tvoja pieseň zvýri prach, tý, ktorý majú strach, sa mýlja. Vířit prach mi nejde už pár měsíců a štve mě, že mám v hlavě jenom školu. Na víření parketů nemám čas a prach se mi víří leda tak v pokoji na podlaze, jelikož horko těžko tam vytřu jednou za čtrnáct dnů. O strachu by se dalo povídat hodiny, i když je pravda, že kdybych to neriskla a nešla na dvě zkoušky, které se mi zdály stejnak nenapsatelné, tak bych dneska byla chudší o dvě Ačka Usmívající se

Veď pribeh nekončí, ja dalej hrám a padám viac než vstávam, svoju dušu dám na misku prázdnych váh, ještě nekončím, já jedu dál a rvu se za svý práva a nosím štěstí své po kapsách. Tak, tak. Každý svého štěstí strůjcem, když si to posereš, nemůže za to nikdo jiný než ty. Ale nebudeme házet flintu do žita, ještě není konec semestru, a když nevyšel druhý termín, třeba vyjde třetí. Není radno na to spoléhat, ale je to pořád lepší, než skončit příběh, aniž bysme se snažili ho dotáhnout do konce.

Nervové období

31. května 2012 v 15:31 | Katrin

Bohužel, dostihlo mě zkouškové období v plné síle. Letos se tomu ani nedá říct zkouškové, spíš nervové. Nestíhám nic, přijde mi, že počítám minuty a hledám každou navíc, jen abych se mohla chvilku dýl učit. Tím, že nemám čas psát, se tlaková nádoba docela rychle plní a je fakt, že už párkrát vybouchla. Tenhle dlouhodobý přetlak dělá spolu se společenskou abstinencí docela neplechu.

Psaní je po tak dlouhé době nějaké kostrbaté teda. Nečekala jsem, že se měsíční výpadek podepíše na mé vyjadřovací schopnosti takovým způsobem. Sice ve škole ze sebe tlačím i to, co nevím, ale najednou když mám prostor, ha, blábol za blábolem, pusto, prázdno. Ode dneška to musím zase dohnat. A musím se snažit nedávat do každé druhé věty "tak", "ale" nebo "totiž". To bude fuška. Už jsem za fušku chtěla zase šupnout jedno "ale" Usmívající se

Čím víc se učím, tím stoupá moje spotřeba brambůrek a tatranek. To je nemilé. Až děsivé, řekla bych. Jenže ono to nejde jen tak sedět a čučet do papírů dvanáct hodin denně. Abych neusnula, tak radši něco chroupám a čokoláda mě samozřejmě nakopne vždycky nejvíc, o tom není pochyb. Docela se začínám obávat, že letos se do plavek asi nevysleču…

Kdybych náhodou v příštím článku plácala něco o památkách, tak se nedivte. Nebude to horkost ani přepracování, jen prostě za týden musím vědět úplně všechno o českých památkách UNESCO. Už teď vím, že je jich dvanáct plus čtyři nehmotné. Dobrý začátek, ne?

Vteřiny

24. dubna 2012 v 18:12 | Katrin
Je to zvláštní, jak se každou vteřinu všechno mění. Jednou je hej, a podruhé ouzko. Málokdo to tak nemívá. Ráno jsem strašně chtěla jet domů, zpátky tam, kde to znám, ale odpoledne, to se mi chtělo utéct někam do hlubokých finských lesů, kde by mě nikdo nenašel. Z toho je člověk pak celý tumpachový, co teda má a nemá dělat.
Před minutou jsem byla hrrr do psaní článku, a když přijde na věc, nevím co tady klevetit. Divné, slovo klevetit se ve wordu nepodtrhlo červeně… zato word se podtrhl sám Smějící se
Šak jo, opravujte mě, lajnujte mě do zajetých kolejí a zabijete mě. Stačí mi ten zpropadený word, jak vždycky podtrhuje každé moje slovo, které není "normální". Ale notak, kdo je dneska normální? Nikdo… nebo spíš všichni. Automatické opravy si vypínat radši nebudu, začínám psát diplomku a to by nebylo vůbec dobré Usmívající se
Ale fakt, už mě to unavuje, jednu chvilku si myslím, že mám všechno pod palcem a že to bude ok, žádné starosti přes víkend a žádné těžké usínání, a ve vteřině je ten parádní ideál v kytkách. A jestli to tak půjde dál, tak tam brzo skončím taky…

Rozlet

15. dubna 2012 v 21:15 | Katrin
Nejradši bych si stoupla na první stůl, pak rozběh přes druhý až na třetí, z něho stoupnout na rám okna, jump a pak už jen rozlet. Chtěla bych mít křídla a letět, protože je mi teď tak lehko, tak divně lehko. A nejradši bych letěla i s rozběhem přes tři stoly. A za tohle všechno můžou jen dva filmy. Jak jsem byla ráno naštvaná, že mám zase tolik učení, které zabije celou neděli (a včera už zabilo celou sobotu), tak jsem se opravdu nakrkla a pustila si Chceš mě, chci tě (The Ugly Truth). To mě tak nějak příjemně naladilo, že jsem pak ještě koukla na One For the Money (prý Slečna nebezpečná, ale je to teda debilní název, tak bude jen v závorce a hotovo Usmívající se). A tím jsem definitivně tento víkend zavřela bránu za školou. Takže mi zbývají krásné čtyři hodinky nic nedělání, nebo čtení, nebo co já vím, co si vymyslím. Je to opravdu vzletný pocit. Když Kath Heigl může dělat policajtku a žádnou školu na to nepotřebuje, tak já si taky od školy můžu dát voraz. Sice čtyři hodiny nejsou moc, ale beru to jako slibný začátek.

Hm, začíná mi hlavou blikat nápad, že si udělám některý den volno. Krásně si ho naplánuju a budu dělat jen to, co budu chtít já. Zajdu si na gyros a do parku, koupím si u Vietnamců imitaci conversek za 99,-, a cestou domů se projdu kolem školy a vysměju se těm, kteří do ní ten den šli. I když - nevím, jestli umím být tak škodolibá. Dobře, poslední bod zůstává v záloze. Spíš budu jen tak chodit po městě a všem volat, protože mám kupu volných minut, a taky proto, že když telefonujete a přitom jakože někam spěcháte, tak to vypadá dost cool. Anebo bych si mohla koupit velkou zmrzlinu, sednout si doprostřed náměstí a tvářit se, že si to můžu dovolit. Že mě čas netlačí a že vlastně nic jiného nemám na práci, než vysedávat na náměstí. Pak zajdu k Baťovi a budu se tvářit, že ty jejich boty mi nesahaj ani po kotníky, a to všechno kvůli jedné zpackané reklamaci, kterou mi minulý týden neuznali. Jo, to udělám Smějící se
Ještě jsem se vám nepochlubila, že pár článků tady na blogu využiju k tomu, abych si svůj mluvní rejstřík obohatila o pár výrazů nižší třídy, protože jeden učitel je hrozně nešťastný, když čte moje překlady, a říká, že to zní jako by dotyčný vylezl z kanceláře a ne z hospody. Pokud vás nějaký fajný výraz napadne, tak ho sem klidně napište. Jinak si ale stejně budu muset pustit nějaký tématický film, abych autenticitě mého kostnatého projevu trochu napomohla.
 
 

Reklama