Střípky z deníku

Nesporting

12. dubna 2012 v 10:11 | Katrin
Tak, už i domácí úkoly si ze mě dělají šprťouchlata. Některé projekty se tváří, že na nich vypustím duši, a přitom se dají dobře zvládnout za čtyřicet minut. No a u jiných, na pohled stupidních, se dokážu zasekat na tři hodinky jen to šmikne. Ale co, nemám se s něma tak šmrdolit. Moje chyba, dá se říct.

Když ono se tak dobře čte, když ono se tak báječně čučí na filmy, když ono svítí venku slunko, to se málo komu chce dobrovolně zabíjet čas s úkolama. Brr, musím o nich přestat psát, abych od nich měla aspoň chvíli pokoj.

Poslední dobou se u řeky, na kterou koukám z okna, slézají různé sorty lidí, řekla bych každý den jiných. Minulý týden to byl táborák za táborákem; jednou studentíci, pak nějací divní týpci se spoustou psů. To, jestli od táboráku odváděli tolik psů, kolik tam přivedli, jsem si už nevšimla. V pondělí bylo hezky a navíc ještě volno, tak se z úzkého chodníčku kolem řeky stala narychlo cyklostezka. Dokonce to občas vypadalo, že čtveřice kluků na kolech si dává závody s kanoistama na řece. Všichni ten den pořád běhali okolo, jeli nebo pluli nebo bruslili. Vypadalo to, jako by chtěli tu vodu popohnat nebo jí utéct, až jsem si jednu dobu myslela, že můj pokoj vezmou s sebou. Jestli to tak půjde dál, budou tu místo chodníčku muset postavit nejmíň dvouproudovku.

Jaření II.

27. března 2012 v 21:29 | Katrin
Menší konkretizace k předchozímu článku. Asi takto nějak si představuju zachycení toho, když se mi podaří žít, a nejen se učit. Jelikož poslední dobou mívám sentimentální nálady, tak jsou to fotky zatím docela klidné - "přírodní". Ale akcí je už několik naplánovaných, tak snad se za chvíli objeví na těch fotkách i nějací lidi Smějící se




Jaření

27. března 2012 v 17:03 | Katrin
Ano, ano, je tady jaro. Ale tím víc bych potřebovala nalévat kofein žilou. Nechce se mi sedět u pc, zavřená někde v pokoji, jen proto, že si učitelé navymýšleli spoustu trapných úkolů. Opravdu mě nenapadá, k čemu mi bude přeložený třístránkový leták na měřítko očních vrásek od Garnier…
Ve dne se má totiž chodit po ulicích, parcích, nebo po nákupech, vysedávat na sluníčku u kafe nebo u zmrzlinového poháru a pohodově klábosit o všem možném. Máme mít čas si ráno v klidu vybrat ze šatníku nějakou hezkou sukni a pak k ní půl hodiny ladit boty a kabelku. Je potřeba chodit s děckama po škole posedět do hospůdky a ne jen nahánět ty, kteří zrovna nepíší nějaký úkol, a snažit se je ukecat aspoň na deci vína. Oni většinou stejně nepůjdou…
Trochu mě totiž děsí, když si večer uvědomím, že jsem si nestihla všimnout, jak bylo dneska venku. Když už slunko vylezlo, tak bysme měli vylézt s ním. Vždyť i lidi, kteří chodí do práce, končí kolem třetí hodiny a pak můžou sedět na slunku až do setmění. Klidně si můžou vzít motyčku a kopkat na zahrádce, nebo aspoň dělat, že kopkají. A ne sedět u počítače, hrbit si záda, nabírat kilogramy, kazit si oči…
A tak se snažím ráno brzy vstát, pracovat v noci a ve dne žít. Nikdy jsem nemyslela, že taková obyčejná věc, jakou je "žití", mě bude stát tolik sil a přemáhání. Ale co naplat, chci přece vědět, že pondělí už bylo a že středa teprv bude, ne?

Rozpoložení

22. března 2012 v 21:40 | Katrin

Dlouho plánovaný výlet do Vídně se asi nekoná, jelikož nejsem v cestovním rozpoložení. Samotný výlet navíc nehraje do karet jiným plánům, ani mojí momentální touze jarního znovuobjevování přírody. Nejradši bych se na celý den vyplácla někde na slunci nebo se rypkala v hlíně. Divné to nálady. Dřív jsem práci venku moc nemusela, hlavně proto, že se většinou pracovalo na poli. Teď se mi po tom z nějakého důvodu stýská. Nemyslím zrovna to pole, ale třeba zahrádku, hrabání listí a jiné jarní úpravy.
Taky si dokážu vymyslet sto jiných povolání, které bych dělala raději než to, které dělám. Vždycky na jaře chci být zahradnicí, v létě aranžérkou květin, na podzim pracovníkem v městské zeleni a v zimě fotografkou. A nakonec stejně budu něčím úplně jiným.

Tento týden byl nečekaně únavný. Úkolů víc než normálně a efektivita mé práce stagnující, to je kombinace, které se musím příští týden vyvarovat. Další ulejvárenské hodiny a předstírání zvládnuté četby, občas to projde, často to neprojde. Jediným pozitivem je, že jsem si tento týden stihla dvakrát zajít na víno, jednou s příjemnou kulisou karaoke a podruhé s šikovným barmanem. No jo, barmani jsou moje prokletí. Ale na toho z irské hospody v Readingu žádný nemá. Jsem zvědavá, jestli ho tam v létě ještě najdu za barem. Kéž by. Už jen tak ze sentimentu by tam mohl být a občas se usmát, načepovat mi Strongbow nebo Carling… Jeeej, už zase začínám snít a plánovat, to není dobré. Asi poštrupu do peřin, tam mě to rychle přejde Usmívající se

Život není čtení

27. února 2012 v 21:40 | Katrin

Je strašně těžké pomáhat někomu, kdo nechápe, že mu chcete pomoct. Snažím se každý den, ale dotyčná osoba si nedá říct a pořád bude dělat věci stejným poctivým způsobem, jakým je naučená, i když ji to očividně ničí. Ani jediný nerv v mozku asi nedokáže zpracovat informaci, že i zažité stereotypy se časem mění a že změna nemusí nutně znamenat zlo. Jak to té osobě vysvětlit už opravdu nevím.
Pokud se vám škola dostane až tak pod kůži, že nevnímáte nic jiného, máte jí plnou hlavu a sny, noci a dny, tak to si dovoluji říct, že je něco špatně. Já sama melu o škole od nevidím do nevidím, a ačkoliv se tomu snažím vyhýbat, ne vždycky se to daří. Ale pokud vám škola vyčaruje na tváři slzy za bílého dne, myslím, že je na čase, aby se dotyčný zamyslel, jestli mu to stojí za to. Nemyslím tím praštit se školou, ale spíš zvolit jiný způsob učení nebo zapojit určité fikané strategie, které dokážou několik povinností splasknout, spojit, zkrouhnout na minimum, případně jich pár hodit za hlavu. Přílišná titěrnost ještě nikomu štěstí nepřinesla. A já se obávám, že tomu tak nebude ani v tomto případě.


Každý den navrhnu, co by mohla udělat jinak, ale příliš ji to netankuje. A pak si stěžuje a lamentuje, nadává a přemítá… Stejně nakonec dělá všechno podle zajetých kolejí, složitými postupy a nejraději sama. Žádná dělba práce, žádná rada se k tělu nepřipouští.
Sama občas zašvindluju, opisuju do testů o četbě, hodím se marod, skoro každé pondělí zaspím fráninu na osm (kdo by to nezaspal Smějící se), půlku četby radši ani nečtu, protože se to nedá, a při tom všem doufám, že si toho všimne a pochopí, jak se to v dnešním světě dělá. Svět nám totiž nic nedaruje, tak proč bysme mu měli darovat tolik našeho času? Ty nejkrásnější roky a chvíle? Ale ten můj malý poctiveček všechno čte a všude chodí a dělá každý domácí úkol, a dělá ho klidně dvakrát, jen aby byl opravdu správně, co na tom, že nám to učitelka v hodině stejně opraví.


Tak moc bych chtěla nakřápnout tu dokonalou iluzi, že když všechno v životě bude dělat dobře, tak že se bude mít dobře a život jí také v dobrém oplatí. Ale ať už se mi to podaří nebo ne, i když všechno zůstane, jak je, všechny stránky budou přečtené a barevně podtrhané a hlavní body četby pečlivě vypsané, pořád to bude ta správná dušička, kterou padnout nenechám. Kdykoliv přijde, budu tu pro ni, kdykoliv zavolá, přijdu, a když začne mluvit, budu poslouchat. Budem jako tyhle dva stromy, které se jeden o druhého můžou opřít.

Analýzy vládnou světu

19. února 2012 v 11:04 | Katrin

Stylistika není zrovna nejlepším programem na nedělní ráno. Co naplat, když máte za dvě hodiny deadline, to se holt musí vstát z postele a jít zanalyzovat nějaký ten text. Nevím, kde je ta učitelka bere, jeden je horší než druhý. I když se před analýzu vetřela snídaně, deadline je zachráněn, a to mi dodává pocit rebelie. Tak, ty potvůrko, dalas nám to na neděli a já to stejně stihla!

Ale aby se neřeklo, musím zmínit, že letní semestr přináší i příjemné povinnosti. Konečně mám předmět, v rámci kterého se musím dívat na filmy. Ach, co by si moje závislácká duše mohla víc přát? Fakt, že ty filmy musím taktéž analyzovat, mi vůbec nevadí. Spíš naopak. Ono je trošku rozdíl, když vám v hlavě leží Deníky upíra, ale nemáte s kým probírat, kdo koho zabije nebo kousne nebo proč se s ní vyspal, protože to prostě nikdo kolem vás nesleduje. Takže pokud se v jeden čas na jednom místě sejde dvacet lidí, kteří viděli to, co já, a jsou otevřeni analytické diskuzi, pak mi vůbec nevadí, že místo Deníků je to film Washington Square. Jej, kdyby byl tak nějaký předmět o současných seriálech, to bych zaperlila Usmívající se

Jinak mi ale přijde, že celý týden nic nedělám, jen sedím a překládám a mám hlad. To je jediné, co si z uplynulého týdne pamatuju. Ale to se podá…

Naštěstí mi předzápis předmětů dal dostatečný prostor pro vymýšlení, koncipování, kombinování a plánování časového plánu, a tím dokonale vyčerpal moji obsesi začínat pořád nové věci. Jedinou novou neřestí, které se momentálně poddávám, je čtení českých knížek, ale to se dá svést na potřebu konfrontace jazyků při překládání. S klidem v duši tedy můžu konstatovat, že jsem pomyslně zakotvila ve stabilním časovém rozvržení týdne tak, aby se mi mezi semináře, překlady a tančení už nic nového nevešlo. A s tím jsem nejvíc spokojená. Porazila jsem se svou vlastní zbraní. A zrovna složité to nebylo.

Hlasy

7. února 2012 v 19:55 | Katrin
Jsou dny, kdy je potřeba nad ničím nepřemýšlet. Protože když to uděláte, dost možná začnete pochybovat buď o sobě, nebo o tom, co děláte. Dokud jsem se nezačala rypkat ve slabé vlnce pochybností, že překlad knížky, na kterém teď pracuju, je divný a zní všelijak jinak jen ne hezky česky, zvládala jsem vklínit do rušného denního programu tři stránky této knížky. Ale jakmile se z vlnky stala vlna a z pochybnosti přesvědčení, knížku jsem neotevřela a tedy k přeloženým sedmi stránkám nepřibyl ani řádek.
Je zvláštní, jak naše mysl ovlivňuje všechno, co děláme. Nemusí to být přímo špatné nebo dobré rozhodnutí, stačí naslouchat tomu, co nám podvědomí našeptává. Pokud se mě týče, myslím, že na pověstných dvou hlasech, dobrém a zlém, kteří se navzájem v našeptávání předhánějí, je něco pravdy. Často záleží na tom, co se nám daný den přihodí, jak se vyspíme nebo koho potkáme, aby se rozhodlo, která z věčně znesvářených stran nás nakonec ukecá. Mým momentálně úspěšnějším ukecávačem je ďábelská lenost, která vládne už několik dní. Moje ucho jakoby nic jiného nechtělo slyšet. A fakt, že za týden mi opět začíná semestr a pak nebude čas na věci, které chci ještě do té doby stihnout, je pro tuto chvíli jaksi neviditelný.
V takovémto případě mě často zachraňují plány. Když si naplánuju dopolední nákup a odpoledne se domluvím s někým na kafe do města, hned si uvědomím, že s přípravou na učení je potřeba si pohnout už teď, jinak se budu na hodině topit v improvizaci. Krátce řečeno, jak mě něco nebo někdo dokáže vystrčit z postele, je to první optimistický náznak, že výhra v turnaji našeptávání by mohla připadnout té světlé straně. Ale ne vždycky to tak je.
Dobrý hlas jakoby úplně oněměl hlavně při nákupech, a i když z každého nového přírůstku do šatníku mám radost velmi dlouho, už se mi tam ty nové věci nechtějí vlézt. A tak mě napadlo, že by to chtělo dobrého a rozumného našeptávače trošku popostrčit a toho lstivého snad podplatit, aby se na chvilku vystřídali. Není nic lepšího než jít a rovnou to vyzkoušet.
Včerejší ráno bylo oběma hlasům kompromisem. Místo v sedm jsem vstala v devět, ale zase ne o půl jedenácté. Záhadným způsobem jsem se v deset ocitla v knihovně, i když původně mě něco (co asi?) nutilo pořád se dívat z okna a říkat si, že je tam zima, fouká vítr a že se mi nikam vlastně nechce. Po drobném nákupu, po příchodu na koleje a upjádlení v pokoji se mi odpoledne podařilo udělat pořádek v počítači a úkol do frániny. Dvakrát výhra dobrého našeptávače. Nicméně jsem dosavadní průběh dne považovala za "aktivní už dost" a velice lehko se dala zlákat ďábelským šepotem. V hlavě se mi najednou objevilo nespočet výmluv, proč vlézt na Internet a až do pozdního večera sledovat jeden díl oblíbeného seriálu za druhým.
A tak můžu s klidným srdcem konstatovat, že když se trochu snažím, záporák u mě nemá šanci. Už jen vědomí toho, že tam někde číhá a bude se mně snažit cpát do hlavy, mi přece musí dát dost odhodlání k tomu, abych ho poslala někam. I kdyby se o něco pokusil, je teď už snadné ho identifikovat. Otázkou zůstává, proč sakra tak často vyhrává?

Zatmění

5. února 2012 v 19:29 | Katrin
Zatmění je z kin dávno pryč, a u mě teprve nastává. V sobotu poprvé se mi stalo, že jsem otevřela Word a napsala tři řádky. Ty jsem si přečetla po 5 minutách a polil mě pot z toho, co jsem četla. Aby mě snad nenapadlo přečíst to znova, rychle jsem to smazala. No fuj. Byla to hrůza. Tak jsem psaní v sobotu odpískala, poprvé. Nemrzí mě to, protože jsem usoudila, že to bylo pro mé dobro i pro dobro věci. Asi jsem kolem sebe neměla ten správný opar, nebo možná dostatečný klid. Ale soudě podle toho, že teďka už mám odstavec skoro hotový, kratičké zatmění nemělo trvalé následky. Ještě aby, to by se mi ty víkendy vůbec nevyplatily Usmívající se
Už ve vlaku jsem věděla, že dneska mě múza v klidu nenechá. Místo do učebnice francouzštiny jsem hleděla z okna, kde mě zaujaly stíny všeho možného, jelikož zrovna svítilo slunce. A z toho, jaká mi byla zima, než jsem vlezla do vlaku, mi i to slunce v takovém mrazu připadalo umělé. Snažilo se, ale teploměry nahoru moc nevyžďuchalo, i když aspoň se venku bylo na co dívat. Pak taky příkopy, je jich podél tratě nespočet, pytké, hluboké, ledové nebo s roztátými koly na hladině, s polehlou trávou či jiným podzimním bordýlkem.
V ostrém slunci se proměňoval i Zlín, jako bych ho ani neznala. Takové hezké domky pod lesem a před nima pila. Nikdy jsem si těch domků nevšimla. Asi proto, že z trolejbusu není takový výhled jako z vlaku. Domy byly stejné, čtvercové, přišly mi jak rovnoměrně vyseté, a přitom všechny zajímavé. Ani Přerov nebyl tentýž, s neustále se měnícím nádražím, kde jsme přijeli až na jednu ze zadních kolejí, a tak jsem nevěděla, na co se dívat dřív. Dva City Elefanty stály za sebou na jedné koleji, a nápis Opava na jednom z nich mi přivolal hned několik vzpomínek najednou: přijímačky a Dolní Benešov, mažoretky, Ostravu, OSU, spolužáky, kámošku ze Studénky a jejich zahradu s bazénem. První myšlenka byla spojená s druhou a takto se jich objevilo sedm v jedné vteřině. A pak jsem si přála, aby ten vlak, ve kterém jsem seděla, neodbočoval po výjezdu z nádraží doleva, ale aby jel pořád rovně a dovezl mě až do Ostravy.

Když jsme podjeli most pod dálnicí u Olomouce, otočila jsem hlavu na druhou stranu. Olympia se vytratila z mého zorného úhlu moc rychle. Chvíli nic a pak dva rybníky, na jednom z nich bruslilo tak patnáct lidí. Kdysi mě chtěli donutit, abych se tam vykoupala, ale to se nepovedlo. Plovoucí živočichy jsem viděla až z břehu. Naproti stál v létě stánek s občerstvením, tak jsem se spokojila pro ten den s kofolou. Po zmizení této vzpomínky jsem sledovala pěšinu vedoucí od rybníků, po které jsme tehdy přišli. Také nebyla jako dřív. Na obou stranách polní cesty byly kopce hlíny; těžko tušit, co s nimi na poli chtějí dělat. Třeba to uvidím, až pojedu zas příště vlakem.
Když takto dumám, nevnímám nic jiného. Kdyby v tu chvíli přišel průvodčí a promluvil na mě, určitě bych sebou škubla. Zatmění odplulo a já jsem za to ráda. Příští víkend se domů nechystám, tak asi budu pokoušet sobotní štěstí.

Od jabka k hrušce

30. ledna 2012 v 6:14 | Katrin
Bylo nebylo, jednoho dne se na každém člověku usídlil nějaký zlozvyk. Ten můj se objevil už na střední škole a nechce se mě od té doby pustit. Zkouším na něho všelijaké fígle, ale on se nedá, potvora. Je ve mně pevně zakořeněný, a i když se několikrát do roka oháním rýčem a motykou na zahradě, vysekat se nenechá. Nechci tvrdit, že mi nic dobrého nepřinesl, ale čas od času mi způsobuje takové záchvaty všehochutě, že v jeden den jsem schopná začít hned tři nové koníčky nebo aktivity.
Někdo rád peče, jiný rád sbírá vláčky a mašinky nebo skládá puzzle. Jenže já mám chuť dělat všechno, všechno na světě. Sice to "všechno" mám setříděné v jakési pomyslné pyramidě podle toho, na kolik mi na dané věci záleží, ale někdy ani to nepomáhá a vyrukuju s něčím, co je za normálních okolností na samém dně. Na smýšlených začátcích by nebylo nic špatného, kdyby mě ty nově započaté aktivity během pěti dnů nepřešly. A to až tak, že výtvory zůstaly v půli cesty k dokonalosti, náramek rozpletený už dva roky, plesovky rozešité tři roky, učebnice finštiny koupená, ale neotevřená už pět let. Pokračovat bych mohla do nekonečna. Neutěší mě ani skálopevné rozhodnutí z posledních dní, že nezačnu nic nového, dokud nedokončím všechny resty, ať už ty výtvory budou za něco stát nebo ne. Ze zvláštního důvodu potřebuju vědět, jestli jsem vůbec schopná to či ono vyrobit, vymyslet, doplést, došít. Prvních pár dodělávek se už raduje z konečně finální existence, ale objevily se další okolnosti, které mě v novém, pozitivním trendu opět zbrzdí. Ale nezabrzdí, to si musím zapamatovat.

Toto tvůrčí období se mi docela líbí, spousta věcí hotová za poloviční čas, jelikož většinou je potřeba dokončit jen posledních pár stehů nebo řádků, a tak se úspěch a následně i úleva, že mě náramek už nebude strašit ve snách a volat: "haló, haló, já jsem tady, potřebuju ještě dvacet suků a smyčku!", dostaví velmi rychle. Někdy v překvapivě slušivé podobě Usmívající se
Musím však konstatovat, že za dobu absence ručních prací v mém týdenním plánu aktivit se čas potřebný pro výrobu všech těch cetek prodloužil asi o polovinu a míra mé zručnosti povážlivě klesla. Chytání oček na pleteném svetru při likvidaci širokoúhlého výhledu do krajiny skrz jeho šev se nečekaně stalo náplní celé hodiny předobědového čekání. Moje radost z obrody několik let průvanem trpícího svetru byla nesmírná.
Jestli se mi podaří vdechnout takto život všem opomenutým věcem, nevím. Zkusím to. Nic mi ale nebrání zopakovat si tento dohotovovací záchvat brzy znova.

Domy a stromy

26. ledna 2012 v 8:40 | Katrin
Připadám si jako zrádce. Jsem přece člověk, tak proč se mi nelíbí, co člověk na této planetě vytváří?
Seděla jsem ráno v pokoji a dívala se na stromy a řeku za oknem. Jenže pak, když jsem konečně nazula boty, oblékla kabát a nasadila čepici, nestačila jsem se divit, kudy se to procházím. Začala jsem sice u řeky a mezi stromy, tedy tam, kam se moje oči to ráno upíraly, ale hned po pár metrech jsem měla dojem, že něco je špatně. Řeka po mé levé ruce tekla stále, ale stromů ubylo a do tváře mně křičely pestrobarevné domy. Dobře, řekla jsem si, asi špatná volba parku nebo co. Nemusí se mi přece líbit každý kousek trávy.

Po chvíli mi došlo, že nejde o výběr parku. Je to obdobím. V zimě stromy sice ztrácejí listí, ale všechno má být zase zahalené sněhovou peřinou a čarovně malebné, zvláštně jímavé, jemně dojemné a trochu kouzelné. Ale co to? Malebná se mi řeka ani její okolí dneska nezdá, a jímavá není už vůbec. Na hladině plave zelená pet flaška a zkazí mi celou fotku. Přede mnou most a na něm dráty a sloupy a tramvaje, vedle mostu staveniště něčeho silně rádoby moderního, vysokého tak, že to stromy nezakryjí, ani kdyby jich tam vysázeli celou alej. Počasí ála podzim bývá vždycky šedavé a pochmurné, ale i v té pochmurnosti mají stromy a keře svoje kouzlo, což se o tomto produktu industrializace říct nedá. Ten je šedý celý rok, a až šedý nebude, bude zas plechový nebo barevný jak vymalovánky tříletého dítěte. Chudák řeka, že na to všechno musí čučet.

Chápu, chápu, pokrok zastavit nejde. Ani se o to nesnažím. Jen mě tak napadá, že když už svět plníme těmi beztvarými krabicemi, proč se drazí architekti nesnaží navrhnout něco, co pro změnu do našeho prostředí zapadne. Snad mi nikdo nebude mít za zlé, že neobdivuju novodobý trend strakatých či fosforově oranžových baráků, které svítí jak rybičky v akváriu. Prostě mi to nesedí. Kdyby ty domy aspoň ladily k sobě. Nechtějte mi namluvit, že každý panelák na sídlišti musí mít jinou barvu, aby se lidi vůbec trefili do správných dveří. Nikdy předtím domy tak strakaté nebyly a taky se v nich bydlelo.

Zimu mám hrozně ráda, ale teď se těším víc na jaro, až se všechno olistí a já si v parku budu opět připadat jako v parku. Zdejší parky jsou tak divně úzké, že když stojíte na jedné straně, vidíte až na tu druhou. A pokud je za ní panelák, tak holt máte stromy na oranžovém nebo červeném podkladě anebo vám procházku svou zvukovou kulisou zpestří provoz na hlavní třídě. Někdy se mi zdá, jakoby se ty stromy tyčily tak vysoko a keře košatily tak doširoka jen proto, aby mohli ty naše výtvory aspoň zčásti zakrývat. Aby dali najevo, že oni tu byli dřív a že jim to tady stále patří.


 
 

Reklama