Střípky z deníku

By the river

13. ledna 2012 v 16:11 | Katrin
Na zemi u kmene stromu ještě bílé zbytky ze sněhové vánice. Čas od času zasvítí slunce anebo spadne kapka na parapet za oknem. Větve stromu jsou klidnější než v poledne před bouří, vlastně se ani nehnou. Když začaly padat kroupy, chtěla jsem vylézt ven a chytat je. Chytit jich co nejvíc. Padaly z nebe, z tama, kde už mám pár nevyřízených účtů. A za stromem cesta, za cestou řeka.

A lidé se na té cestě potkávají. I když fičel vítr, někteří po ní jeli na kole, běžci se museli na chvíli zastavit a popadnout dech a protřít si oči tlučené kroupama. Třeba je kroupy bily i zevnitř, snažily se dostat ven za těmi svými. Bylo jich všude požehnaně. Trávník se přebarvoval do bíla, vítr neustával. Ani malý ratlík si s tou spouští nevěděl rady. Pobíhal sem a tam a nevěděl, co to je a proč mu to naráží do kožichu. Splašené kuličky se začaly měnit ve vířící vločky. S tím už byl pes spokojený a nadšeně sledoval, jak spousta létajících kousků nebe kolem něho krouží. Panička však jeho nadšení nesdílela a vodítkem ratlíka přinutila následovat její kroky. Její cestu.

Stmívá se. Řeka si teče a větve se začaly pohupovat. Veškeré kroupy a vločky roztály, vše vypadá stejně jako před polednem. Pár zbloudilců se pomalu loudá kolem řeky. Už nikam nespěchají.

Opět trochu sněží. Nevydržím to, otevřu okno a vločky chytám na rukáv. Pak mi projede nosem zvláštní vůně. Taková, která mi na podzim říká, že zima přijde už brzo. Teď cítím tu zimu. Je to jako bych věděla, co přijde, že něco přijde a zároveň si byla jistá, že to tak má být. Nové období a nový začátek. Ta vůně je lepší než horoskop Usmívající se Sněžení houstne a já se chystám na vlak. Najednou vím, co chci a kde chci být.

My lovely winter, I missed you.

Východ se západem

11. ledna 2012 v 21:12 | Katrin























Nemám ráda dny, kdy všeho všudy nic neudělám. Dnešek je přesně takový. Dá se říct, že kromě umytí podlahy v pokoji a nalakování nehtů jsem nic pořádného nespáchala. Ráno v knihovně jsem sice kopírovala, až se kopírka zadrhávala (nebo to bylo rukama?), ale to bylo nejspíš tím, že bylo ráno. Ráno jsem vždycky pilná. Je to jako východ slunce. Každé ráno si říkám, že je nový den a tento den bude skvělý, a tak mám možnost s tím něco udělat. Kouknu se na fotku červánků, kdysi vyfocených v 7 hodin ráno, a řeknu si, že dnešní den bude stejně úspěšný, jako byl ten den na obrázku. Ale ne vždycky to vyjde. A pak mě to večer hoooodně mrzí. Jenže večer už je pozdě. Já a práce v noci totiž nejdou dohromady.
Nejhorší je, když si ráno naplánuju, co všechno bych měla stihnout. Plná optimismu vrhám se vstříc půl osmé ranní a hned si vařím kafe, aby se mi náhodou nechtělo zpátky do postele. To se mi totiž stalo v pondělí i v úterý. Děs a hrůza. Ale s myšlenkou na tyto dva promrhané dny, kdy mě hlad konečně vyhnal z pelechu po jedenácté hodině dopolední, začnu svižně obíhat aktivity ranní hygieny a už už si chystám snídani, rychle nějaké cukry do krve. Bez cukrů v krvi je únava, s únavou je postel, postel je špatně. Když nezabere snídaně a kafe, popadnu Isic a pádím do bufetu pro tatranku nebo oplatky (víno tentokrát raději ne). No a po tatrance to prostě musí jít. Čtení, překlad, honem, rychle, už bude poledne. Ale co, však za chvilku je poledne, to půjdu na oběd, tak si teď můžu dát pauzu a pustím si nějaký filmek. Přesně takhle to začíná….
Co by se dalo čekat od nacpaného stvoření po obědě? Že se vyvalí a dá si chvilku "relax". O ou, z chvilky je hodina a z jedné hodiny jsou dvě. Jejda, to už jsou tři odpoledne. Hm, do čeho se asi tak pustím. Zkusím terminologii a uvidím. Jen se před tím mrknu na fb, novinky a pár dalších stránek. Ne, není tři čtvrtě na čtyři, to se mi jen zdá. Jsem se blbě podívala na hodiny. Teda vlastně asi nepodívala, protože když se tam podívám podruhé, jsou opravdu čtyři. Takže bych mohla fakt začít se seriózní prací. Dobře, ale nejdřív si nachystám, co budu ve středu učit. Jeden obrázek, druhý obrázek, nějaké to cvičeníčko. Počkat, toto potřebuju okopírovat. Jenže to na zítra nestihnu. Tak musím vymyslet něco jiného… Sepíšu pár otázek s konstatováním, že budeme zítra v hodině hodně konverzovat. To mi jde, takže příprava hotová. A pak to přijde, nejstrašnější zjištění celého dne: je šest hodin večer a já nemám nic nového v hlavě.
Pokračovat v souslednosti nemusím. Během lepších dnů se v těch cca šest hodin vzpamatuju a šlápnu do pedálů a snažím se dohnat, co jsem poztrácela za celý den. V horší dny si řeknu, že stejně jsem "taková nijaká", že prostě líp nebude a tak se nemusím ani snažit. A to je potom naprostá katastrofa. Slunce zapadá, den odchází a já si až zpětně uvědomím, že odešel jeden celý den mého života. Smutné. Kdyby nebylo počítačů a já musela každý den pracovat na poli, určitě bych zvládla víc práce, než jakou představuje dvanáct hodin křepčení před obrazovkou. Na blouznění o tom, jak natáhnout den, aby měl víc hodin, je pozdě. Beztak by to bylo jen blouznění. V tu chvíli si přeju, aby východ se západem nebyli tak blízko u sebe. Nejsem zrovna noční pták a práce po půlnoci má v mém podání nulovou hodnotu, co se kvality týče. V nočních hodinách se knížek chytám jen v případě opravdové nouze nebo nespavosti, která mě trápí tak dvakrát do roka Smějící se Můžu si sice říct, jak je fajn, že většina rán zůstává ve znamení píle a čilé aktivity, ale co naplat, když zbytek dne se někam ztratí.

Klavírní

6. ledna 2012 v 17:04 | Katrin

Tak už se to rozjelo. Včera prvních pár úkazů ostré kritiky. Nevadí mi to, jsem naopak ráda a musím říct, že některé z nich měly recht. Ale říkala jsem si o to, co? Taky koho by napadlo hodit něco tak nedokonalého na fb, kde jsou všichni krásní a dokonalí. Ale co, stejně sem nikdo nechodil, tak se konečně kolem "rádoby" blogu něco děje. Měla jsem na výběr - buď ho smazat, nebo s ním provést krátký proces. Vybrala jsem to druhé a tak to dopadá. Tak je asi holt do první knížky ještě daleko…

Dopadne to, jak to má dopadnout. Pokusím se zamyslet nad tím, co o mém psaní napíšete (no jo, kdyby tak někdo chtěl napsat) a jednou z toho něco bude. Momentálně je mi jedno, jak to skončí. Kdo nechce, ať to nečte, snad si to přečte aspoň někdo, řekne, co vidí, a já budu vědět, co je špatně. Je to jako když dáte někomu na Vánoce ponožky. Jeden je nechce a dostane je, druhý je nemá a chce je. Všechno je vzhůru nohama. Já občas taky, a to když bojuju s nastavením, které na této doméně funguje bohužel na heslo. Někdy ani to ne. Nejsem programový expert, a když už náhodou objevím, jak něco funguje, tak bych ráda, aby to opravdu fungovalo. Ale to chci asi příliš.

Úspěšný zápočet z dnešního rána mě trošku pošťouchl a zažehl oheň, který už málokdo uhasí. Protože většinou všechno, co začnu, za chvíli pošlu do kytek, tak jsem usoudila, že je čas to změnit. A tak budu psát a psát, až se ze mě bude kouřit, poslouchat u toho Ludovica Einaudiho a bude mi fajn. Jeho klavírní melodie jsou jako elektrika. Bez elektriky nejede ani můj noťas, protože chudák už rok nemá baterku, a já zas nefunguju bez Einaudiho a soundtracku z HP. Ještě že písničky v počálu nejdou při přehrávání pořád dokolečka "ohrát", naštěstí se nepoškrábou, nenatáhne se jim páska Usmívající se

Asi už nedoženu to, aby mi prsty běhaly po bílo-černých klapkách klavíru jako splašené koně a vyluzovaly líbivé melodie. Budu se snažit dohnat to, co dohnat můžu, a tak nechám prsty běhat jen po klávesnici. Budou běhat tak dlouho, než se zaplní tucty stránek čtivými příběhy. Já to pořád říkám, že nejpodstatnější věcí, kterou jsem se na naší drahé zlínské "obchodce" naučila, je psaní všema deseti. Heh, kde je nějaké právo nebo ekonomie, není třeba…

Pár kolejních tajemství

4. ledna 2012 v 9:05 | Katrin

Asi složím báseň na kávu Jacobs. Piju jí poslední dobou tolik, že se objevuje i v mých snech. A neměli bychom psát básně o tom, o čem sníme? Btw, asi proto je tolik básní o sexu Smějící se

Není zas tak snadné udržet se devatenáct hodin vzhůru. Sice, když jsem psala bakalářku, vystačila jsem si se třema hodinama spánku, ale to se nedá dlouho vydržet. I když mně to vydrželo dva měsíce, ale pak jsem myslela, že umřu, a tak jsem pro změnu týden nehla ani brvou. Rekord jsem trhla čtrnáct dní před Vánocema, kdy jsme si s holkama na kolejích udělaly slabší večírek jako rozlučku jedné z nás, a tehdy jsem nespala vůbec. Holky to vychytaly, ty si šly v 6 ráno lehnout, ale já utíkala do sprchy a pak hurá do školy na páteční překladové semináře. No nebudu se tady naparovat, jak jsem to zvládla levou zadní. Na obou seminářích (bohužel máme na oba stejnou učitelku) jsem spíš dělala reklamu na uspávací prostředek a za ty celkově tři hodiny musela učitelka zvládnout spočítat i plomby v mojí puse, kolikrát jsem ji na ni otevřela.

Nevím, jestli mám vůbec vzpomínat, co všechno se předchozí noci dělo, ale asi byl tehdy nejvyšší čas zjistit, že kouzelné kolejní bufety neprodávají jenom cigarety, ale také vína tří barev a velkého množství odrůd. A další výhodou je, že pokud dojde víno na koleji, kde bydlíte, neznamená to, že by se nedalo sehnat v nějakém jiném kolejním bufetě, třeba v budově naproti, nebo nalevo, nebo ještě dál nalevo. Stačí si vybrat. My jsme si vybraly kolej nalevo a snahou zapůsobit na jakéhosi študentíka, kterého jsme potkaly před vchodem, jsme vyrušily ubohou paní vrátnou z dřímoty. Přestože jsme nejdřív zkontrolovaly študentíkovo apartmá, kam nás rozjařeně pozval, naše chutě nedošly uspokojení, jelikož nám byly nabídnuty jen jakési nedopitky čehosi kalného, co mohlo kdysi dávno být považováno za bílé víno. A tak jsme nakonec musely obtěžovat paní na vrátnici a krásnou lahvinku červeného jsme si koupily na ISIC. Občas je dobré ho mít Usmívající se

Ve stavu naší rozjařenosti nás nezarmoutil ani fakt, že víno mělo korek a my neměly vývrtku. Po tom, co jsem dokázala v Anglii na louce mezi krávama otevřít korkové víno větví ze stromu (ale o tom až jindy), mě takový bizarní problém nemohl rozhodit. A navíc, když chytíte slinu, tak se do té flašky dostanete prostě vždycky. Takový je zákon…. A tak, naprosto v klidu, bez stresu, s myšlenkou na zákon o slinách, jsem jako první nástroj zvolila další užitečnou školní pomůcku, propisku. Ale nebylo to ono, propiska se příliš prohýbala. Potřebovala jsem něco pevnějšího (nepovažujte za dvojsmysl, prosím :D ). Vyšla jsem z pokoje a na chodbičce objevila lopatku a smetáček, hezky špičatý smetáček. V tu chvíli byl jeho osud zpečetěn a byl pasován otvírače lahví. Díky bohu, že na pokoji nejsme čtyři, aspoň nemohl nikdo pořídit fotku jak dvě drží flašku vína a třetí do ní píchá obráceným smetáčkem. Nicméně pokus byl úspěšný a my ve tři hodiny ráno vyjekly nadšením, když jsme viděly korek plavat na hladině.

Kolem a kolem, ze tří holek na pokoji jsme zbyly jenom dvě. Smutná to věc, zvláště po tak dobrodružné noci. Jeden si pak říká, že se klidně v tom pokoji uskrovní, i když už tak tam není k hnutí, jen aby tam dotyčná mohla zůstat. Co na plat, asi bude potřeba zajistit nějakou tu lahvinku a brambůrku, aby se opět aspoň na pár hodin nastolila ta původní pokojová rovnováha.

Lamentace

3. ledna 2012 v 19:25 | Katrin

Je jedno co dělám, pořád to dělám špatně. Nebo je to jen tím, že nevím, co chci dělat? Chci psát, nepíšu, chci fotit, nefotím, chci učit, neučím, chci tančit a to jediné dělám. Nevím, co dělám špatně. Mám v sobě pořád jakési pnutí a ne a ne se toho zbavit. Když napíšu na blog, nepovolí to, když napíšu pár veršů, povolí to jen trošku, když se začnu učit, zdvojnásobí se to, a když se dívám na film, aspoň na chvilku na to zapomenu. Ale včera mě dostal týpek z The art of getting by (český překlad zatím není), který na školu totálně kašlal, a já jsem mu neskonale záviděla. Na jednu stranu budu hrozně ráda, pokud tuto školu dodělám, na druhou stranu si dokážu představit, že to budou dva ztracené roky mého života. Roky, kdy jsem pořád jen něco doháněla a snažila se zlepšit v tlumočení, které mi stejně pořád nejde a ani nevím, jestli se tím chci živit. Možná bych se na to měla vykašlat a jít učit angličtinu. Přijde mi, že mě dokáže zabavit cokoliv, jen ne tlumočení. Bavilo by mě dělat zahradnici, vyrábět svíčky, aranžovat květiny, snad i pást kozy. Jen ne tlumočit. Tak proč to vlastně dělám? Sama nevím. Pořád letím za vidinou dobrých peněz, které za tlumočení sice jsou, ale co když mě to opravdu nebaví? Dobře, dobře. Nebudu hloupá a školu dodělám. Buď se mi podaří někde uchytit, nebo si hodím nějakou specializaci tak, abych měla dost příležitostí tlumočit, a to hlavně komunitně. Už jsem se rozhodla. Pořád lepší tlumočit uprchlíkům než pupkáčům na firemním meetingu. Tak, teď jsem to vymyslela…

Víc a víc cítím, že můj život nemá smysl, když nedělám to, co chci dělat. Bojím se začít psát něco pořádného, protože bych na to nemusela najít čas a příběh by mohl ztratit šťávu. Stejně, i kdybych něco kloudného napsala, nemám to komu dát přečíst. I když to je vlastně kec. Vždycky by se někdo našel. A dokonce než jsem dopsala předchozí větu, tak už mě napadlo kdo. Kristýnka, kámoška z Anglie (i když Češka), která má taky pisatelské ambice. Jak jsem na ni jenom mohla zapomenout. A hned mám další nápad. O prázdninách opravdu musím jet znova do Anglie a projít se místy, kde jsem strávila celý předchozí rok, protože pobyt v Anglii byl pro můj život tak zlomový, že se vyplatí o tom napsat knížku.

Chybí mi příroda, ale hrozně. Jak pořád čučím jen z teplé strany okna, chybí mi to, co je na druhé straně. Včera, když jsem čirou náhodou vstávala o půl šesté ráno a viděla tak o hodinu a půl pozděj východ slunce, byla jsem tak unešená, že jsem si tu nádheru musela vyfotit. Ale ty malé krabičky nezachytí přesně to, co v danou chvíli vidíte vlastníma očima, a už vůbec ne to, co přitom cítíte. A já jsem se cítila úžasně. Asi tak, že když člověk vidí takovou krásu hned v sedm hodin ráno, začne si myslet, že všechno na světě je možné a že všechno je krásné a jasné. V tu chvíli nevidíte kolem vás žádné problémy a ani vás nijak nevzrušuje, kolik toho za ten den musíte stihnout. Prostě jde jen o tu chvíli a o tu nádheru, o červánky za košatým stromem a štiplavý větřík na líčkách. Není potřeba slov, kdo vidí, pochopí.

Tři odstavce hotové a hned je mi líp. Asi to budu praktikovat častěj, deníček byl stejně nešťastný, že má tak málo stránek. Taky jsem se rozhodla oprášit své staré příběhy a posunout je kousek dál, i když je jen těžko letos dokončím. Ale počkat, ono je vlastně krátce po novém roce, hm, co takhle dát si jedno novoroční předsevzetí? Co na tom, že je 3. ledna. To jsou jen dva dny. Řekněme, že jsem si to předsevzetí musela nechat uležet Smějící se A jak že zní? Jednoduše: Budu psát. To je jedno co a kdy, ale budu psát. Pořád psát, protože to pnutí uvnitř se nedá vydržet. S každým písmenkem slábne, a pokud budu muset napsat milion písmenek, aby zmizelo, tak je napíšu. Abych nemusela seknout se školou, můžu psát v těch částech dne, kdy se mi nedaří učit. Například po obědě nebo pozdě večer. Musí to nějak jít. Prostě musí. A dnešek toho bude důkazem.

Třikrát sláva po-novoročním předsevzetím! Usmívající se
 
 

Reklama